Článek
Termín „prvotní hřích“ je obecně znám, i když osobně dávám přednost spojení „dědičný hřích“. Eva, Adam (ano, v tomto pořadí), jablko a tak dále. Ale co se v našem světě, chápáno českém a současném, dá považovat za prvotní nebo primární lež? Já v tom mám jasno již velmi dlouho.
Je těžké odhadnout, kolik občanů tohoto státu si za poslední roky přečetlo dokument s názvem Ústava České republiky. Sofistikovaným výzkumem jsem došel k číslu „málokdo“. Což je škoda, a to z mnoha důvodů. Jedním z nich je existence článku 23:
(1) Poslanec složí slib na první schůzi Poslanecké sněmovny, které se zúčastní.
(2) Senátor složí slib na první schůzi Senátu, které se zúčastní.
(3) Slib poslance a senátora zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“.
Už to vidíte? Jestliže ne, tak čtěte ještě jednou, nejlépe nahlas a každé slovo nechte v ústech převalovat jako dobrou slivovici nebo jiný oblíbený nápoj. Možná to trvalo, ale většina byla nakonec jistě úspěšná. Ano, tou žábou na prameni je spojení „v zájmu všeho lidu“, protože pracovat v zájmu všeho lidu prostě z podstaty není možné. Primární lež České republiky se nachází přímo v její ústavě!
Jistě, mohu se mýlit, možná to lež není. V tom případě bych ale rád například od poslankyně a místopředsedkyně STANu Michaely Šebelové rád slyšel, kolik času věnuje zájmům těch, kteří vidí ukotvení České republiky ve strukturách EU a NATO a co naopak vykonává pro ty, kteří si přejí z těchto institucí vystoupit. Jak je možné, že hlasovala pro přijetí zákona o zrušení EET, když řada občanů v existenci EET vidí prospěch pro stát? Nebo z poslední doby pro obrannou dohodu mezi Českem a USA, která jde přímo proti srdci každého Rusku oddaného Čecha a že mi jich opravdu není líto?
Všechny zákony mají své odpůrce, někdy hlasité, jindy méně. Pokud tuto skutečnost přijmeme jako pravdu, tak hlasování každého jednoho zákonodárce musíme považovat nejen za lež, ale přímo za porušení ústavy. Protože nevykonávají mandát v zájmu všeho lidu. Nejedná se přitom jen o proces hlasování, ale principiálně o všechny jejich aktivity. Poslanci nebo senátoři jsou 24 hodin denně. Já osobně jsem zastáncem toho, aby naše dálnice byly pro osobní vozidla zpoplatněny bez výjimek. Senátorka Helena Pešatová se naopak populisticky snaží o vyjmutí D56 ze seznamu zpoplatněných úseků. V tomto případě jdou její aktivity přímo proti mým zájmům, čímž porušuje Ústavu a lhala při složení slibu.
Když se pro změnu podívám na opačnou stranu české politiky, tak si vyberu rovněž dvě jména. Karla Maříková a Jaroslav Foldyna. Mám v celku slušnou představivost, v minulosti jsem vymýšlel pohádky a příběhy, ale opravdu mne nenapadá jediný moment, kdy tito dva vykonávali jejich mandáty v mém zájmu. Ono je vůbec lepší nad tím nepřemýšlet. Raději budu sbírat housenky mandelinky bramborové holýma rukama, než se byť myšlenkově dál věnovat těmto dvěma osobám a jím podobným.
Komu, jak a na co vlastně přísahat? Zde jsou dva příklady. Ten první, vzletný až patetický, je od naších polských sousedů v mém překladu:
„Slavnostně slibuji čestně a svědomitě plnit své povinností vůči Národu, chránit suverenitu a zájmy Státu, dělat vše pro prosperitu Vlasti a dobro jejích občanů, dodržovat Ústavu a další zákony Polské republiky.“
Ano, zde je pro změnu problém s tím „Národem“, sic v Polsku samozřejmě nežijí jen Poláci. Stejně jako v Československu v roce 1918 nežil pouze „československý národ“, čemuž se hezky věnuje prof. Michal Stehlík. Rozdíl pro mne spočívá ve formulaci “..dělat vše pro prosperitu Vlasti a dobro jejích občanů". Což je naprosto něco jiného, než případné “..dělat vše pro prosperitu Vlasti a dobro všech jejích občanů".
Druhý příklad je z Belgie a překlad je stejný ze všech tam používaných jazyků:
„Přísahám, že budu dodržovat ústavu.“
To je opravdu vše. Krátké, jasné, a v tom smyslu geniální.
Ale z krátkého výletu zpět domů. A k vysvětlení, proč tohle, pro mnohé pouhé slovíčkaření, považuji za nějaký problém. Prvním důvodem je skutečnost, že i sebevětší lež (nebo v posledních letech oblíbený výraz dezinformace, který naprosto nesnáším a jsem na něj alergický), má základ v malé lži a malá lež může být pouhým hraním se slovy, jejichž pravý význam je úplně jiný. Typickým příkladem dneška je „fašistická Ukrajina“. Hraní se slovy, jehož produktem je nepočítaně mrtvých a zničená země.
Druhý důvod leží opět v Ústavě, tentokrát v článku 25 a jeho prvním písmenu:
Mandát poslance nebo senátora zaniká
a) odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou
To fakticky znamená, že i kdyby se našlo dost poslanců a senátorů, kteří by se nyní nebo v budoucnu rozhodli text slibu změnit, nemohou se svých funkcí ujmout jinak než opakováním současné lži.
Tohle je základní právní dokument České republiky v roce 2024. Je potřeba k tomu dodávat něco více?
