Článek
Dělat rozhovory, to není jen tak. To člověk musí nejprve vymyslet, s kým si chce povídat. Ono rozmlouvat třeba s umělou inteligencí, to umí kdekdo. Nebo si pozvat na kobereček ředitele nějaké firmy. Ale vzpomenout si nad všemi těmi seznamy významných a známých lidí, že člověk má také své nejbližší, kteří toho mají tolik co říci, to je to správné zastavení. Já vám to tedy řeknu otevřeně a hned na začátku: dnes si budu povídat se svou dcerou. Jmenuje se Tereza, Bártová je po mně, jen to cestování nevím, kdo jí dal do vínku. Ale mladí to tak mají asi všichni?
Začnu nejprve tak, že odhalím některá zákoutí své závistivé duše: vážíte si toho vůbec, bando mladých, zdravých, perspektivních a krásných lidí, že můžete studovat v cizině? Že můžete cestovat, kam se vám zachce a ani při tom nemusíte být bohatí? Víte vy vůbec, že naše generace tohle nemohla? Nebo to berete jako samozřejmost? Já vím, že jo, ale zeptat se snad můžu?
I když je moje generace (možná nechvalně) proslulá třeba tím, že nerada zobecňuje, myslím, že mluvím za většinu svých vrstevníků: možnost cestování a studia v zahraničí bereme jako samozřejmost, které si ovšem vážíme. Samozřejmost proto, že díky té vaší generaci se aspoň pro Evropany v posledních letech svět otevřel dokořán. S trochou skromnosti, selského rozumu a sem tam nějakého odříkání se dnes dá cestovat i relativně levně – a ještě levněji, pokud člověk sníží nároky. Průměrný vysokoškolák v roce 2023 už o výměnném pobytu v zahraničí přemýšlí stejně samozřejmě jako vysokoškolák v roce 1992 o tom, čím zapije úspěšně složenou zkoušku. Možná právě ta možnost poznat, jak se daří jiným, nám pokaždé připomene, že to, co je samozřejmostí u nás, může být jinde vzácností. A protože dnes už se hranice mezi „my a oni“ pomalu mění v „my všichni“, je to právě naše generace, která si začíná vážit i malých radostí. A možnost získat cenné zkušenosti, vzpomínky na celý život a přátele ze všech koutů světa, to maličkosti rozhodně nejsou.
Noční Singapur
Jak se snadné či naopak obtížné studovat v zahraničí? Nebo je to snad povinná součást studia? A co když někdo nechce odjet pryč, daleko od maminky? Napíše mu doktor nějaký papír, jako když jsem chtěl být osvobozený od tělocviku? Jak to vlastně chodí a rozhoduje o tom, kdo se kam dostane na studia, nějaká tlačenka? Tak se za mých studentských let říkalo protekci…
Výjezdy do zahraničí jsou, až na výjimky, čistě dobrovolné zpestření studia. A stejně tak jako k celému procesu přistupuje jinak každá vysoká škola, fakulta, či dokonce studijní program, stejně tak je volba na každém studentovi. Někomu se nechce od maminky, od přítelkyně, od českých kamarádů a příležitostí – a není na tom nic špatného. V Čechách je taky skvěle a počet dní strávených v zahraničí neurčuje, jestli jste lepší student než jiní. Zcela jisté ale je, že ten, kdo vyjet za hranice chce a může, bude po návratu jiný člověk, než byl před odjezdem. Ozkoušeno za vás!
A jak je to v zahraničí snadné? Není. Nejde ani tak o studium, to se může lišit opět škola od školy. Jde o ten balíček nového prostředí, lidí, způsobů, tradic, hmyzu, kulturních hodnot, elektrických zásuvek, otevíracích hodin, dopravních značení a tisíce dalších zdánlivých maličkostí, které vám totálně zboří vaše zajeté české životní stereotypy. Která z věcí se vám může rozbít, ta se zcela jistě rozbije v zahraničí – pokud možno daleko od pomoci, nebo v místě, kde je oprava dražší než věc nová. I když jste celý život zdraví jako rybička, stejně se vám projeví záhadná reakce na místní vodu, jídlo nebo štípnutí komárem. Tohle všechno samozřejmě platí, pokud nejedete na studijní pobyt zvaný Erasmus do Bratislavy. Nic proti bratrům, ale na cestovací zákon schválnosti jsou stále moc blízko. Zkrátka, pro většinu vysokoškoláků je studijní pobyt v zahraničí jednou z prvních možností postarat se sami o sebe – a to v „hard-style“. Daleko, v cizím jazyce a neznámém prostředí. Ale byla to právě vždycky cesta do světa, která každému českému Honzovi pomohla dospět, nemám pravdu?
Nejprve jsi odjela studovat daleko, předaleko, až do Singapuru. Co je to za nápad odjet právě tam? A jaký byl výsledný poměr mezi představou a realitou? A svedla bys nějakou malou SWOT analýzu jejich vzdělávacího systému? Co bychom se od nich mohli u nás doma naučit?
V tu dobu, v roce 2022, jsem se potřebovala ujistit, jestli mě duše opravdu táhne do Asie, nebo jestli jsem se nadchla jen do české představy o ní. Singapur je pro asijského začátečníka přívětivou volbou. Jde o velice rozvinutou metropoli, co se týče životních podmínek, takže první výjezd na tak dlouho a tak daleko znamenal menší šok aspoň z hlediska zachování standardů čistoty, kvality vody a hodnot moderního světa. Zároveň se ale městskému státu trefně přezdívá „asijská křižovatka“, protože si tam našla domov spousta okolních národů, které tak dohromady tvoří ten singapurský: Číňané, Indové, Malajci, Indonésané, Arabové, obyvatelé Vietnamu nebo Barmy… A tak se mi co nejautentičtěji podařilo přičichnout si k asijské rozmanitosti a ochutnat ji. Tahle rozmanitost mi okořenila pobyt hned od samého začátku. Představy, které jsem si vezla z Čech, se vesměs potvrdily, jen všechny nabyly plnější chuti. Čekala jsem teplé klima, přišlo vedro. Předpokládala jsem uctivou pracovitost, konfrontovala mě zuřivá ambice. Doufala jsem ve velkou výpravu, dostala jsem životní zkušenost. Ve své nejlepší podobě.
A pokud jde o SWOTku Singapore Management University (SMU), tedy zde je:
· Strength (silné stránky): Je zatraceně moderní. Tak moderní, že patří mezi ty školy, které se nesnaží udržet krok s dvacátým prvním stoletím, spíš ho pomáhají tvořit. Jestli některá instituce doopravdy naplňuje jinak prázdnou frázi „Jsme moderní vysoká škola v centru města.“, pak je to právě SMU.
· Weakness (slabiny): Anonymita a důraz na výkon. Kvůli desetitisícům studentů z různých koutů světa se vám ale velice jednoduše může stát, že sice poznáte mnoho tváří na chodbách, ani jedno srdce vám ale nepřiroste k tomu vašemu. Zvlášť když na takové vysoké škole má hlavní slovo právě chladná úvaha a přeplněný životopis.
· Opportunity (příležitosti): Atraktivita Singapuru, stejně jako SMU, stojí a padá s otevřeností vůči světu. Tahle otevřenost se týká přijetí studentů, businessové spolupráce nebo kultivace moderního smýšlení, které doslova nezná hranic.
· Threat (hrozby): Dá se budovat jednotná image univerzity, když její podstata stojí na rozmanitosti? Navíc možná stojíme na prahu opačného trendu než toho, který je pro SMU komparativní výhodou – dnes frčí tzv. reshoring, přibližování, zmenšování. Všeho. Protože lidem začíná docházet, že pod tlakem možná vznikají diamanty, ale lidské zdraví má hodnotu přeci jen vyšší.
Denní Singapur
Tahle otázka je stejná jako ta předchozí, jen má jinou první větu: Potom jsi odjela studovat daleko, předaleko, až do Mexika. A dál už otázku znáš…
México querido lindo! To je naprostý opak uspěchaného, úspěchem poháněného Singapuru. Nic proti němu, vzpomínám na něj ráda. Ale ještě radši budu vzpomínat na ty desítky srdečných lidí, kteří mi dali besito (letmý polibek) na tvář, poslali abrazo (objetí) ve zprávě nebo popřáli hezký den s úsměvem. Ne proto, že se to má, ale proto, že to tak většina cítí. Možná jsou ti lidé takoví kvůli dostatečnému přísunu slunečního svitu, tepla a tequily, ale na to už se historie neptá. Mexičané rádi mluví o vás, a činí tak se zájmem. Přejí vám úspěch, upřímně. A i přes o poznání horší kvalitu vzduchu ve velkých mexických metropolích se vám tady tak nějak lépe dýchá.
O Mexiku vznikají dlouhé cestopisy a ani jeden neobsáhne všechno, co v této zemi stojí za zmínku. Své zážitky odsud proto nechám skromnější – taky proto, že mě jich ještě čekají plné dva měsíce. Ještě nejsem na konci příběhu a psát recenzi předem se nesluší.
Ale Tecnológico de Monterrey (Tec)? Tak tady se, s dovolením, nedělá analýza SWOT, ale FODA.
· Fortalezas: Studenti. Silnou stránkou Tecu jsou studenti. Jsou důvodem, proč Tec existuje. Opět, nejde o prázdnou frázi – to dá rozum, že univerzita existuje pro studenty. Ale divili byste se, kolik vzdělávacích institucí to tak nemá. Většina jde za ziskem a studenti jsou pro ně nevděční flákači a vedlejší produkt. V Tecu ale právě pro nevděčné flákače vznikl překrásný kampus a přátelský vzdělávací systém – a zisk to, jak je vidět, přináší taky. Tec je za mě škola, kde se studenti učí, jak jednou dobře žít, ale zároveň během toho nemusí přežívat.
· Oportunidades: Mexiko je velká země s ještě většími sociálními rozdíly. V posledních letech ale dostává svému označení „en vía de desarrollo“ (na cestě k rozvoji). Snaží se nebýt jen velkou zemí na mapě, ale také velkým hráčem na mezinárodním poli, kde o rozlohu jde jen mimochodem. A Tec má na tom jistě velkou zásluhu.
· Debilidades: Někdy je výuka až moc mexicky laxní a mnohdy i zbytečně jednoduchá. Přátelský přístup vyučujících je sice milý, některé předměty se ale jistě dají pojmout náročněji, a tedy i účinněji. Už jsem ovšem zažila i přátelskou paní profesorku, která mě i pod klimatizací dokázala zatopit s mikroekonomickými výpočty, i když mám za sebou už podobné kurzy dva a hrdě se hlásím k pražské univerzitě ekonomie.
· Amenazas: Do významnějších hrozeb, které se týkají fungování instituce, já samozřejmě jako mezinárodní studentík těžko nahlédnu. Hrozby možná spočívají v marketingové a propagační dravosti konkurenčních, hlavně pak amerických univerzit. Jak já to vidím, často si jiné školy dokážou vybudovat mezinárodní povědomí o prestiži, kterou ve skutečnosti možná nemají a Tec by je ve spoustě ohledů strčil do kapsy. Flegmatické duši Mexika je to ale naštěstí jedno.
Mexiko, Monterrey
No a do třetice stejná otázka. Jen ji uvede tato věta: Když zrovinka nestuduješ v kdejaké Tramtárii, chodíš do školy v Praze – tedy chodíš tam, pokud se zrovna nepotuluje po světě kdejaký virus. A dál už otázku znáš…
Praha je zlatý střed. Evropy, Česka, ale i všech světových extrémů. Ač jsme možná v lecčem pohodlnými hobity, i v globalizovaném světě si zachováváme pro nás tak charakteristický nadhled. Jsme trochu mexicky uvolnění, ale umíme být i zatraceně asijsky schopní. Takoví jsme i my, čeští studenti. Což je o to větší překvapení pro svět, kde je stále velká geografická rozloha tak trochu předsudkem úspěchu. Jestli nás tak vychovaly právě české univerzity (VŠE mezi nimi), nebo jestli se vzdělávací systém ohýbá kolem našich specifik, těžko říct. Jedno je ale jisté – i když má každá země i vysoká škola v ní svoje neduhy, české vysoké školy se rozhodně nemají v mezinárodní konkurenci za co stydět.
Doufám, že kvůli tomu nebudu mít těžší otázky u státnic, ale pojďme na SWOTku VŠE v Praze (s důrazem na Fakultu mezinárodních vztahů FMV):
· Strength: Je obecně zažité, že je člověk buď dobrý na čísla, nebo na jazyk. VŠE nevychovává ani negramotné kalkulačky, ani žvanily bez kapky citu pro data. VŠE, podle mě, pouští do světa poměrně všestranné, vzdělané lidi.
· Weakness: Ledacos by ve školním systému zasloužilo modernizaci. Právě FMV jí jde zuřivě naproti, ale ještě jde o běh na dlouhou trať.
· Opportunity: Praha je podle všemožných mezinárodních žebříčků jedno z nejlepších měst pro žití, jedno z nejpřívětivějších studentských měst a kdo ví co ještě. A já za tím hrdě stojím, zvlášť potom, co jsem měla možnost srovnání. Máme, myslím, dobré zázemí a startovní pozici pro to zapracovat ještě víc na mezinárodní reputaci.
· Threat: Mezi studenty ostatních vysokých škol se tvrdí, že „VŠE je těžší gympl.“. Samotní studenti VŠE, ale hlavně přední manažeři mnoha nadnárodních společností, se už mnohokrát přesvědčili o opaku. Proč je ale nutné zjistit pravdu až později? Pověst VŠE má (zejména v posledních měsících) často daleko od reputace, kterou se jí snaží budovat náborové slogany, a já myslím, že je to škoda.
Kromě studia pomáháš realizovat PR aktivity své fakulty, točíš podcasty se zajímavými lidmi, účastníš se různých akcí pořádaných pro budoucí studenty apod. Umějí české vysoké školy dobře marketing a komunikaci s veřejností? A kde vidíš případné rezervy? A co by mělo udělat vedení, rozumné vedení vzdělávací instituce, aby dobře budovalo svou značku a nebyl z toho na hony daleko cítit upocený marketing?
Vysoké školy to mají o něco jednodušší než třeba výrobci postradatelných produktů. Kdo je rozhodnutý, že potřebuje vysokoškolské vzdělání, přemýšlí pouze „kam“, ne „jestli“. A tak každoročně mezi univerzitami zuří marketingová přetahovaná, kde ale, ve výsledku, nemá nikdo navrch. Budoucí student se stejně většinou rozhodne podle podoby vzorového rozvrhu a studijního programu, který nejlépe odpovídá jeho preferencím než podle toho, která univerzita má na imageové fotce usměvavější studentku. Každá univerzita sdílí propagační materiály s veselými studenty bez jediné vrásky a slzy, které nutně doprovázejí téměř každé vysokoškolské studium, ale na to už uchazeči dávno nereagují. Jak sama vidím ze zkušenosti ve fakultním PR týmu, dnešní uchazeč je náročnější, praktičtější a informovanější, než si myslíme. Na Dnech otevřených dveří se do nich nesnaží nesměle nakouknout – spíše se snaží vniknout dovnitř a sesbírat seznam všech potenciálních negativ, které by na něj dalších několik let mohly čekat. A je to velice správně! Není totiž nic horšího než protrpět pět let života, které mají šanci na to být jeho nejhezčí částí. Proto hádám, že nejlepší marketing jsou pro školu samotní studenti, jejich (mimoškolní) aktivity pod školní záštitou, podcasty či zajímavé články na školním webu a hlavně – word of mouth, šuškanda, šeptanda. „Hele, kámo, neznáš někoho z VŠE? Dej mi kontakt, please, potřebuju vědět, jaký to tam je. Má cenu se tam hlásit?“
Mnoho firem v rámci své personální politiky sází na budování vztahů se studenty v naději, že se z nich následně stanou jejich noví zaměstnanci. Jak tyhle snahy vidíš a hodnotíš z pohledu studentky?
Z pohledu studentky je to naprostá spása! To je pořád samý titulek, že je nedostatek pracovní síly, ale pak člověk rozešle životopis a – byť je, jak se říká, nadupaný - stejně dostane děkovné odmítnutí. Vracíme se na začátek rozhovoru – svět je otevřený a konkurence je obrovská. Objektivně řečeno, je to skvělá příležitost, jak se neustále zlepšovat a nezaostávat. Konkurenceschopné prostředí je i v businessu efektivnější a „lemplové“ se v něm nemají šanci prosadit. Ale i když třeba nejste úplný lempl, klade to na vás vysoké (psychické) nároky. Získat pracovní pozici u některého ze školních nebo fakultních businessových partnerů je proto o něco jednodušší. I když je proces stále soutěživý a z výběrového řízení vás název vaší alma mater neomlouvá, šance na přijetí už získávají jasnější obrysy. Bez záštity školy jsou totiž často šance limitně se blížící nule. Taková konkurence je, podle mě, za hranicí stimulace efektivity. Lidsky řečeno, většina šikovných studentů se rovnou vykašle na to poslat na zajímavé stáže a pracovní pozice přihlášku.
Sečteno, podtrženo (jsem, konec konců, budoucí ekonomka…), takhle my, současní čeští vysokoškoláci, vidíme svět – teda aspoň já, tak snad se ke mně ještě někdo přidá. Svět, který jste vy pro nás otevřeli je teď světem, který my zkoušíme vylepšit – pro ty, kterým ho jednou předáme. S vděčnou samozřejmostí.
