Článek
S kočkami je jedna velká potíž. Vždycky utečou a někam se schovají dřív, než je pejsek Filip stačí chytit. Vlastně jsem nikdy nepřemýšlel o tom, co by se stalo, kdyby nějakou kočku dostihl. Ještě štěstí, že žádný kočičák u nás v ulici se nikdy nenechá chytit. A kočka Sisina tuplem ne. Vy ji asi neznáte, že ne?
Kočka Sisina se ve skutečnosti jmenuje jen Sisi, ale my s Filipem jí říkáme po svém. A pozor, ona to není žádná obyčejná kočka, jakých se po vesnicích toulají tisíce, ona je prý z nějakého tuze urozeného rodu, prý její tatínek byl kocourek hrabě, nebo něco takového. Prostě Sisina je šlechtického původu a podle toho se taky chová, to vám řeknu.
Většinu času buď důležitě chodí po ulici, nebo sedí jako nějaká královna na našem kamenném plotě a dělá, že ji nic nezajímá. Dívá se při tom někam do polí a tváří se, že je nejskvělejší kočka na světě, nebo co. Ale my s Filipem moc dobře víme, že to na nás jen tak hraje. Často ji totiž načapáme, jak se vyhřívá před našimi dveřmi, nebo jak sedí u naší zahradní branky a čeká. Na co asi? Na Filipa přece, až si půjde ven hrát. A pak kdo tady dolejzá!
Jenže kočičí představa o hraní je jiná než ta psí. Když řeknete pejskovi slovo „kočička“, tak to hned uvidíte, jakou adventuru je připraven hrát. Zavrčí, vyskočí z pelechu, vyběhne na chodbu, u dveří se postaví na zadní, předními tlapkami škrábe do dveří a jen trochu pootevřete, s hlasitým štěkáním se rozběhne ulicí. Nejdřív doleva, pak doprava a pak, když se trochu uklidní, mu vysvětlíte, že kočka Sisina je, koukej, tady na plotě, já ji vidím až odsud.
Kočky mají zase úplně jinou představu o hrách. Skočí pod auto a už se smějí do tlapiček. Chichi, hloupý pejsánku, chyť si mě. Ale přitom vědí, že je žádný, ani docela malý pejsek zpod auta nevyžene. Pejskové se pod auto totiž nevejdou. A možná by i vešli, ale nechtějí. Kočka schovaná pod autem totiž prská a divně si prozpěvuje, jako by vyhrožovala a slibovala kočičí pomstu. Jdi pryč, ty pejsku, jdi pryč, nebo tě škrábnu, uvidíš.
Nejhorší kočičí hraní ale znamená, že kočka vyskočí na střechu zahradního domečku, spuštěným ocáskem blimbá zleva doprava a náramně se Filipovi posmívá. Ví totiž, že takhle vysoko žádný pejsek nedoskočí.
„Páníčku, vysaď mě za tou Sisinou,“ prosí mě vždycky Filip a zuřivě u toho vrčí. „Když mě za ní vysadíš, já už ji proženu, to bude koukat.“
„Když to nejde. Za prvé tam nevylezu, za druhé bys spadnul,“ zatrhnul jsem mu tenhle divoký nápad. Kdo to kdy viděl, pejsek a šplhat někde po střechách?
„Tak mi ji alespoň pomoz dostat dolů,“ přemlouval mě Filip, zatímco poskakoval kolem a snažil se vyskočit nejvýš, jak dokázal, tedy asi do výšky mých kolen. To vážně nestačilo.
„Dobrá, tak pojďme něco vymyslet,“ slíbil jsem kamarádovi pomoc. A rázem jsme se přestali o kočku na střeše zajímat. Filip přestal štěkat a skákat, já se na střechu ani nepodíval a společně jsme odkráčeli dozadu na louku. A tam začal Filip vymýšlet ďábelský plán.
„Uděláme to takhle, páníčku. Ty postavíš zezadu žebřík a vylezeš potichu na střechu. Já se schovám v křoví pod domečkem. Až štěknu, tak ty tleskneš, kočka se lekne, skočí ze střechy dolů, tam už budu čekat já, skočím a poženu ji přes celou zahradu až na ulici a tam už mi pomůžou ostatní pejskové…“
„A to je všechno?“ přerušil jsem ho. „Lepší plán nemáš?“ Navíc se mi vůbec nezamlouvala představa, že já, důstojný pán, budu šplhat jako nějaká opice po střechách a plašit kočky. Jak by to proboha vypadalo?
Filip se trochu urazil a pravil, že si tedy počká na nějaký můj, lepší plán. A já ho měl. Posbíral jsem všechny plyšové míčky, které Filip nepořádník nechal poházené po zahradě. Ty míčky jsem nasypal do velkého papírového pytle, ale potichu, protože šustil až běda a já nechtěl Sisinu za žádnou cenu probudit. Pod domeček jsem tiše posunul velký koš, co v něm nosíme dřevo, ale to se ví, prázdný. A vy už asi tušíte, jak jsme to všechno vymysleli. Já hodím na střechu pytel s míčky, kočka se lekne, skočí ze střechy a spadne rovnou do proutěného koše. V tu chvíli vyskočí Filip zpod keře, hrozivě zaštěká, kočka se znovu poleká, vyskočí z koše, a jestli nedoběhne až někam na konec světa, tak nevím.
A jak jsme si usmysleli, tak jsme i udělali. A všechno málem dopadlo, jak jsme chtěli, tedy málem. Vylekaná Sisina totiž nepelášila přes zahradu někam do světa, ale otevřenými dveřmi rovnou k nám do obývacího pokoje! Vyrazili jsme rychle za ní. Musíme ji chytit!
Doma nás čekalo opravdové pozdvižení, to si můžete pomyslet. Sisina byla tak vylekaná, že lítala z jednoho rohu do druhého a tu něco shodila na zem, támhle něco převrhla, třísk, bum prásk, to vám povídám. A Filip jen štěkal a vrčel a snažil se nezvanou návštěvnici dohonit. Ale kdepak na kočku! Ta už upalovala po schodech nahoru do ložnice a pak ještě jedněmi schody až na půdu. A tam, dočista na posledním schůdku si sedla, stočila ocásek a výhružně na nás dolů svítila zelenýma očima.
A tak nám nezbylo než přiznat porážku. Otočili jsme se ke kočce zády a šli pomalu uklízet všechnu tu spoušť po celém domě. Uklidit dřív, než se panička vrátí z nákupu, to byl totiž jediný způsob, jak se nedostat do pořádného průšvihu. A nesmíme také zapomenout otevřít dveře, co vedou do ulice, to aby se Sisina co nejdříve dostala z našeho domu ven.
„To jsme ji ale prohnali, viď, páníčku,“ liboval si Filip a pochychtával se pod vousky, zatímco já uklízel všechnu tu spoušť.
„Já mám spíš pocit, že ona prohnala nás,“ utrousil jsem nakvašeně.
„Ale stejně to byla zábava, viď,“ nedal se odbýt Filip a rozjařeně poskakoval po pokoji.
„To určitě byla,“ zasmál jsem se teď také. Právě jsem si totiž všiml, že Filipova miska, ještě před chvílí plná jeho oblíbeného jehněčího masa, je teď… prázdná! Kočce Sisině při té honičce natolik vyhládlo, že zatímco jsme uklízeli, stačila sníst Filipovi oběd!
Až to náš milý pejsek zjistí, myslím, že bude po zábavě. A vy si pamatujte, že takhle to zkrátka končí, když si chcete něco začít s kočkou, které v žilách koluje dočista urozená krev.
