Článek
Když byl Filip ještě malý, brával jsem ho několikrát za den autem někam na procházku k vyvenčení. Pracoval jsem tehdy z domova, trávil jsem tedy s Filipem moře času a tak se mi nedivte, že jsem měl často chuť vyrazit někam ven, mimo zahradu. A tak jsme se společně naučili jezdit na různá místa v okolí.
Všechno nám to krásně fungovalo až do doby, kdy jsem musel odjet na pár dní mimo domov. A protože jsem měl strach, aby Filipovi něco proboha nechybělo, pěkně jsem všechno vysvětlil naší paničce. A taky jsem navštívil všechna naše tajná místa a všechno nafilmoval jako nějaký reportér:
„Tady, paničko, zastav, Filip vyskočí a támhle, vidíš, támhle u toho malého smrčku udělá první loužičku…“
Objel jsem takhle celé okolí a panička slíbila, že si všechny ty filmy o psím venčení důkladně prohlédne, aby bylo po dobu mé nepřítomnosti všechno stejné, jako když jsem doma.
Den odjezdu byl tady. Stál jsem ve dveřích, v ruce kufr a pusu, paničko, a čau, Filipe, kamaráde, brzy se vrátím.
„A koukej dobře hlídat a dávat na všechny pozor,“ připomínal jsem mu ještě. A Filip na to, že ať se spolehnu, ať si to pěkně užiju a brzy se vrátím.
„A neboj, páníčku, o všechno se tu postarám,“ volal za mnou ještě, když běžel podél plotu. Šlápl jsem na plyn, abych už byl pryč. Loučení mi nikdy moc nešlo.
Druhý den jsem měl moc práce, tak jsem domů ani nevolal, co taky, vždyť jsem pryč teprve pár hodin. Třetí den volá panička, že s Filipem objíždí všechna naše místečka, ale že prý nechce vůbec čůrat, ani hromádky že prý nedělá. Den čtvrtý přišla horší zpráva: Filip nechce jíst. Nejí, nepije, nemá chuť si hrát.
Určitě si umíte představit, jak jsem se vyděsil. Slyšel jsem už mnoho příběhů o psech, kteří bez páníčka nechtěli jíst a pít a tak si stýskali, že až onemocněli! Pátý den zněla zpráva: Filip už ani nechce vstát z pelíšku a jít ven, asi je nemocný!
Všeho jsem nechal, sbalil si věci, sedl jsem do auta a jel dlouhou cestou rovnou domů. Ve dveřích už na mě čekala panička a měla pořádně ustaraný výraz. A opravdu, Filip ležel na gauči uprostřed obývacího pokoje a vypadalo to, že spí.
V tu chvíli mě napadlo, jestli za tím vším není nějaká čertovina. Tak jsem vzal paničku zpátky do chodby a tam jsem pravil vážným hlasem, trochu potichu, ale tak, aby mě Filip slyšel:
„Vypadá to zle, paničko, Filip je skutečně nemocný. Myslím, že je to moc vážná nemoc. Budeme ho muset odvézt do psí nemocnice na injekci. Ano, ano, myslím, že tuhle nemoc vyléčí jedině injekce.“
Ale v tu chvíli Filip vyskočil na všechny čtyři, oči vytřeštěné, ocásek se mu načepýřil jako nějaké košťátko a už se hnal přímo ke mně. Celého mě olízal, lítal jako blázen zleva doprava, nosil mi různé hračky a prostě – byl štěstím bez sebe. Asi nám chtěl co nejrychleji ukázat, že vůbec není nemocný a že injekci rozhodně nepotřebuje. Vida, jak rychle se vyléčil, uličník ušatý!
„Co to mělo znamenat, Filipe, proč jsi takhle trápil paničku?“ zeptal jsem se ho, když jsme si pak spolu hráli na zahradě, najedení a šťastní, že jsme zase spolu. Ale stejně jsem se na něj pořád trochu zlobil za celý ten cirkus.
„No, když já jsem chtěl, aby ses co nejdřív vrátil. A napadlo mě, že nejlepší bude dělat nemocného.“
„A jak to, že jsi vydržel pět dní bez jídla a pití?“ žasnul jsem.
„Já měl hrozný hlad už první večer, ale panička nesměla nic poznat. Tak jsem chodil na jídlo k Mikešovi. On chodil na myši a svou porci dával mně. Panička si ničeho nevšimla.“
„Ty uličníku, a jak to, že jsi ani nedělal loužičky a nic?“
„Jéje, to bylo, páníčku, nejtěžší. Vydržet to a na procházce se ani jednou nevyvenčit. Ale hned co jsme se vrátili domů, jsem to všechno napravil,“ uculoval se vychytrale. A odvedl mě do úplně zastrčeného rohu zahrady, a tam pod keřem byla, no úplná umělecká sbírka psích hromádek.
„Ty uličníku jeden,“ vykřikl jsem, ale docela radostně. Až všechno to nadělení uklidím, vezmu ho autem na všechna naše tajná místečka.
„Tak vidíš, páníčku, jak jsme my pejskové chytří a jak to s vámi pěkně umíme. Jen kdyby ten váš výcvik poslušnosti netrval tak dlouho,“ povzdechl si čertovsky a už už upaloval někam se schovat. Přesně na to místo, kde před chvílí seděl, totiž právě vzduchem letělo moje oblíbené zahradní koště.
