Hlavní obsah

Přežila smrt pěti vlastních dětí i manžela, zoufalství léčila psaním o českém venkově

Foto: text: Leticia 44, foto: chatgpt

Ve školních lavicích se o ní mluví jako o klidné dámě z devatenáctého století, která sbírala lidové kroje a psala takzvanou venkovskou prózu. Jenže za touto učebnicovou nálepkou se skrývá žena, jejíž skutečný život připomínal antickou tragédii.

Článek

Teréza Nováková musela pohřbít pět ze svých sedmi dětí i milovaného manžela. Zatímco jiní by se pod tíhou takového neštěstí navždy zhroutili, ona proměnila svou bolest v literaturu, která nemá v českých dějinách obdoby – bez příkras, bez falešné idyly a s odvahou, jakou v tehdejší mužské společnosti neměla téměř žádná žena.

Dívka z německé rodiny, která se zamilovala do češtiny

Příběh jedné z nejvýznamnějších českých spisovatelek začal 31. července 1853 v Praze. Narodila se jako Tereza Lanhausová do zámožné měšťanské rodiny. Její rodiče spolu mluvili výhradně německy a její maminka se česky nikdy nenaučila. Přesto v rodině vládlo silné české vlastenectví a mladá Tereza doslova nasávala bouřlivou atmosféru šedesátých let devatenáctého století, kdy Praha žila bojem za českou kulturu a státní právo.

Byla neobyčejně nadaná a zvídavá. Plynně ovládala několik světových jazyků, četla zahraniční autory v originále a už v mládí odmítala představu, že jediným posláním ženy je vařit, vyšívat a mlčet. Zásadní setkání pro ni znamenalo seznámení se spisovatelkou Karolinou Světlou, která se stala jejím celoživotním vzorem. Teréza se vrhla do práce v ženských spolcích, bojovala za vzdělání dívek a stala se jednou z prvních výrazných postav českého feminismu.

Odchod do Litomyšle a objev drsné krásy Vysočiny

Osudovou lásku našla v gymnaziálním profesorovi Josefu Novákovi, za kterého se vdala a odešla s ním na jeho působiště do východočeské Litomyšle. Právě tento kraj – drsná, chudá, ale svérázná Českomoravská vrchovina kolem Litomyšle a Proseče – jí navždy učaroval.

Zatímco jiní pražští vzdělanci se na venkov dívali skrz prsty nebo si ho romanticky idealizovali jako kraj zpívajících pasáčků, Teréza Nováková chodila mezi obyčejné lidi. Naslouchala jejich příběhům, zapisovala nářečí, sbírala lidové výšivky a keramiku, ale zároveň viděla bídu, pověrčivost, chamtivost i krutost, které na tehdejší vesnici vládly. Později s manželem koupila malý domek ve východočeské Proseči, kam se po jeho smrti přestěhovala natrvalo a kde našla svůj jediný klidný přístav.

Série ran, které by zlomily i nejsilnějšího člověka

Zatímco její literární a osvětová práce vzkvétala, v soukromí jí osud uštědřoval jednu krutou ránu za druhou. Teréza Nováková přivedla na svět celkem sedm dětí, ale mateřské štěstí jí bylo dopřáno jen na krátké okamžiky:

  • Prvorozené dítě se narodilo mrtvé.
  • Dvě dcery, Marie a Ludmila, podlehly zákeřným infekčním chorobám v pouhých čtrnácti a devatenácti letech.
  • Nejtalentovanější syn Theodor, do kterého vkládala obrovské naděje, se jako dvaadvacetiletý utopil při koupání v Labi.
  • Další syn František neunesl tlak během vysokoškolských studií a po jedné neúspěšné zkoušce si dobrovolně vzal život.
  • Krátce nato zemřel i její milovaný manžel Josef.

Z celé početné rodiny jí zůstali naživu jen dva synové – Arne, který se později stal uznávaným literárním historikem, a nejmladší Jaroslav. Ten však jen o pár let později padl na bojišti první světové války. Toho už se naštěstí Teréza nedožila.

Psaní jako jediný lék na šílenství ze žalu

Každá ztráta ji srazila na kolena, ale právě v nejtemnějších chvílích sáhla po peru. Psaní se pro ni stalo jedinou terapií, díky které dokázala přežít vlastní bolest. A možná právě proto, že sama poznala nejhlubší lidské utrpení, nedokázala psát sladkobolné a naivní pohádky pro dámy v salonech.

Její romány z východočeského venkova (jako Jiří Šmatlán, Na Librově gruntě nebo Děti čistého živého) jsou syrové, psychologicky hluboké a neúprosně pravdivé. Ukazují lidi, kteří hledají smysl života, bojují s vlastními démony, náboženským fanatismem i maloměšťáckou přetvářkou.

Jejím vrcholným dílem se stal až posmrtně vydaný román Drašar z roku 1914. Vylíčila v něm skutečný a tragický osud obrozeneckého kněze Josefa Václava Justina Michla – vzdělaného, poctivého, ale vnitřně rozervaného člověka, který se nedokázal smířit s pokrytectvím okolí a skončil v naprosté bídě a osamění.

Odkaz ženy, která předběhla svou dobu

Teréza Nováková zemřela v Praze 13. listopadu 1912 ve věku devětapadesáti let, vyčerpaná celoživotním bojem s osudem i těžkou nemocí. Zanechala po sobě dílo, které dodnes překvapuje svou moderností a odvahou říkat nepříjemnou pravdu. Ukázala, že i z těch nejhlubších trosek osobního života může vyrůst něco trvalého, co přežije staletí.

Zdroje:

  • Památník Terézy Novákové v Proseči (Muzeum a odkaz spisovatelky)
  • Lexikon české literatury – osobnosti, díla, instituce (Academia)
  • Archivní materiály a biografie Památníku národního písemnictví v Praze
  • Dobová korespondence a vzpomínky literárního historika Arne Nováka

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz