Článek
Když člověk pracuje jako stevard několik let, začne si všímat věcí, které běžnému cestujícímu často uniknou. Každý let je malým setkáním různých kultur a zvyků. To, co jedni považují za samozřejmost, může druhé překvapit nebo dokonce pobavit. Právě proto bývá práce na palubě mnohem pestřejší, než si většina lidí představuje.
Čeští cestující bývají většinou spíše nenápadní. Nastoupí, uloží si zavazadlo, sednou si na své místo a čekají na odlet. Když ale letí společně s turisty z jiných zemí, často nevěří vlastním očím.
Jedním z největších překvapení bývá hlasitost některých cestujících. Zatímco Češi si většinou povídají tiše, Italové nebo Španělé dokážou živě debatovat přes několik řad sedadel. Nejde o hádku ani konflikt. Jen mají přirozeně hlasitější projev a konverzace je pro ně součástí každého společného zážitku.
Podobně živé bývají větší rodiny z jižní Evropy. Když cestuje několik generací pohromadě, připomíná letadlo někdy rodinnou oslavu. Děti přecházejí mezi příbuznými, dospělí si neustále něco předávají a smějí se. Češi bývají zpočátku překvapení, ale většinou si po chvíli zvyknou.
Stevardi si také všímají, že američtí turisté velmi rádi komunikují s posádkou. Často se ptají, odkud personál pochází, jak dlouho létá nebo kolik destinací už navštívil. Mnohdy se během krátkého letu dozvíme celý plán jejich dovolené i to, proč si vybrali právě danou destinaci.
Velkým rozdílem je také způsob, jakým lidé žádají o pomoc. Zatímco čeští cestující často dlouho váhají, jestli zazvonit na obsluhu, mnozí Američané nebo Kanaďané berou palubní tlačítko jako běžnou součást služeb. Potřebují vodu, deku nebo radu? Jednoduše zazvoní a usmějí se.
Překvapivé bývá i to, jak rozdílně lidé vnímají osobní prostor. Skandinávci nebo Japonci si většinou pečlivě hlídají soukromí. Sedí klidně na svém místě a snaží se nikoho nerušit. Naopak turisté z některých středomořských zemí navazují kontakt velmi snadno a bez ostychu se dají do řeči i s úplně cizími spolucestujícími.
Čeští pasažéři si občas všimnou také toho, že někteří zahraniční turisté téměř neustále fotografují. Nejde jen o výhled z okna. Fotí nástup do letadla, sedadla, občerstvení, palubní vstupenku nebo dokonce bezpečnostní kartu. Pro mnohé je celý let součástí dovolené a chtějí si uchovat každou vzpomínku.
Zajímavým zvykem je i poděkování posádce při odchodu z letadla. V některých zemích je naprosto běžné, že téměř každý cestující při vystupování poděkuje nebo popřeje posádce hezký den. Češi to dělají stále častěji, ale dříve to bývalo spíše výjimkou.
Stevardi si všímají i rozdílů při nástupu. Někteří cestující stojí frontu u brány dlouho před otevřením nástupu, přestože mají přidělená místa. Jiní zůstávají sedět až do poslední chvíle a nastupují téměř jako poslední. Oba přístupy jsou běžné a každý má svůj důvod.
Humorné situace vznikají také při podávání občerstvení. Někteří turisté si pečlivě prohlížejí každou položku a zajímají se o složení nebo původ surovin. Jiní si vezmou první nabídku a během několika vteřin mají vše snědené. Rozdíly jsou někdy opravdu výrazné.
Mezi členy posádky se traduje i jedno nepsané pravidlo. Když na palubě letí skupina přátel na oslavu nebo rozlučku se svobodou, je téměř jisté, že o zábavu nebude nouze. Většina těchto cestujících je ale dobře naladěná a po připomenutí pravidel spolupracuje bez problémů.
Na druhou stranu existují zvyky, které spojují téměř všechny národnosti. Jakmile letadlo přistane, vždy se najde někdo, kdo začne hledat svůj kufr ještě dříve, než zhasne kontrolka bezpečnostních pásů. Stevardi se shodují, že tento zvyk je skutečně mezinárodní.
Po letech práce na palubě si člověk uvědomí, že rozdíly mezi cestujícími nejsou překážkou, ale zpestřením každého letu. Díky nim není žádná směna stejná. A i když některé zvyky české pasažéry občas překvapí, většinou nakonec zjistí, že jde jen o jiný způsob, jak si lidé z různých koutů světa užívají cestování.
