Článek
„Člověk odhalí sám sebe, když se změří s překážkou.“ (Země lidí)
Otec Antoineho, hrabě Jean de Saint-Exupéry, se stal inspektorem pojišťovny v Lyonu, kde se seznámil s mladičkou Marií de Fonscolombe. Zamilovali se a roku 1896 se vzali. Po narození dvou dcer se manželům 29. června 1900 narodil syn Antoine. O dva roky později se narodil syn Francois. V roce 1904, krátce před narozením nejmladší dcery Gabriely, ale Jean de Saint-Exupéry nečekaně zemřel. Tonimu byly čtyři roky.
Po pohřbu odjela paní Marie de Saint-Exupéry se svými pěti malými dětmi ke svým rodičům na zámek La Mole. Část roku trávila také u své pratety v Lyonu nedaleko zámku Saint-Maurice-de-Rémens. Obě místa měla velký vliv na malého Toniho. Rozlehlý zámecký park přímo vybízel k různým hrám i k snění. Miloval květiny a zvířata. Matkou byl vychováván k tomu, aby si vážil každého živého tvora, aby ochraňoval každý nový výhonek či květ. „Zemi nedědíme po předcích, nýbrž si ji jen vypůjčujeme od našich dětí,“ napsal o mnoho let později.
Antoine i jeho sourozenci díky matce prožili šťastné dětství. Ze všech dětí nejokázaleji projevoval matce svou náklonnost právě Toni a ona mu byla po celý život bezpečným útočištěm. Kvůli jeho světlým kudrnatým vlasům mu doma říkali Král Sluníčko. Rád se smál, rád byl ve společnosti svých dobrých přátel, ale také mu nevadilo být sám. Od mala byl tvůrčí typ, o poezii se pokoušel už v šesti letech, kdy v noci budíval maminku se slovy: „Vstávej, chci ti přečíst novou básničku.“
Byl hlava plná nápadů, vymýšlel rébusy, psal první verše nebo napínavé příběhy anebo přemýšlel nad různými vynálezy. Jednou, když měl 12 let, se mu za asistence kamarádů podařilo sestrojit létající bicykl. Nejprve počítal, rýsoval, montoval, a když už měl konečně kolo hotové, stala se událost, která silně ovlivnila jeho další život.
Pilot tělem i duší
Slavný pilot polského původu Gabriel Wroblewski z nedalekého sportovního letiště přistál svým letadlem na ploché střeše obchodního domu. Antoine de Saint-Exupéry prý tehdy prohlásil: „Co je můj ubohý létající bicykl proti opravdickému letadlu?“ Kolo bylo rázem zapomenuto. Od toho okamžiku Antoine usiloval jen o to, aby ho slavný letec vzal na některý ze svých letů. A opravdu se mu to podařilo. Wroblewski chlapce vyslyšel a vzal ho s sebou na jeden zajímavý let. Dvanáctiletý Saint-Exupéry poprvé uviděl zemi z ptačí perspektivy. A předčilo to veškeré jeho očekávání. Jakmile se vrátil zpátky na zem, řekl s nadšením a slavnostně: „Už jsem se rozhodl. Budu pilotem!“
Matka i zbytek rodiny považovali toto prohlášení za další z jeho mnoha rozmarů, který podle matky „zmizí jako chmýří s babím létem.“ Chlapcovo rozhodnutí však bylo pevné a nezmizelo. Jednou ve škole dostal Antoine jako slohovou práci popis věci, která ho nedávno něčím zaujala. Vybral si starý černý klobouk z výkladní skříně vetešnictví. Vyprávěl o jeho historii, jak putoval z hlavy na hlavu, od svatby k pohřbu, od divadla po dostihy. A časem skončil mezi veteší, kterou už nikdo nechce. Když svůj sloh před třídou předčítal nahlas, pan učitel s uznáním prohlásil: „Antoine, vždyť ty jsi hotový spisovatel!“
„Jsem, ale budu letcem!“ odpověděl sebevědomě Antoine, „A spisovatelem. A možná taky vynálezcem.“
A opravdu. Stal se nejen špičkovým pilotem, ale také si nechal patentovat třináct vynálezů v letectví. Nikdy nepřestal psát příběhy a dodnes patří k nejčtenějším autorům na světě. Jeho nejrozšířenější, nejúspěšnější a nejpoetičtější knížka Malý princ je dodnes plná pravd: „U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě, a přece nenalézají to, co hledají. A přesto by mohli najít, co hledají, v jediné růži nebo kapce vody. Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem…Správně vidíme jedině srdcem; to nejdůležitější je očím neviditelné.“
Studijní léta
Od pěti let Antoine navštěvoval přípravku církevní školy v Mont-Saint-Barthélemy. Od roku 1909, když se rodina přestěhovala do města Le Mans, se stal se svým mladším bratrem Francoisem žákem tamější jezuitské koleje Svatého kříže. O šest let později začali studovat gymnázium ve Fribourgu ve Švýcarsku, kde bydleli na koleji. Ale laskavá matka za nimi každý týden dojížděla stovky kilometrů. A její synové po přítomnosti a po návštěvách své matky doslova prahli. Dosvědčuje to dlouhá řada dopisů, které jí Antoine psal. „Milovaná mamičko,“ píše třeba, „Francois právě od Vás dostal dopis, kde píšete, že přijedete teprve začátkem března. A my jsme se tolik těšili, že Vás v sobotu uvidíme! Proč svůj příjezd odkládáte? Setkání s vámi by nám udělalo ohromnou radost!“
Dopisy později vyšly knižně pod názvem Dopisy matce. Jímavou knihu sestavila právě Antoinova matka, která přežila slavného syna o 28 let. Kniha obsahuje soubor 110 dopisů, které dokumentují velikou synovskou lásku, ve které se svěřoval se svými city, prožitky, prosbami a názory.
Po maturitě, kterou složil na výbornou, odešel do Paříže a začal navštěvovat technickou přípravku a zároveň se chystal ke zkouškám na námořní akademii. Ale dočkal se zklamání, v červnu 1919 u zkoušek ztroskotal. Antoine se tak dostal do slepé uličky… Domníval se, že se ze zapeklité situace dostane přihlášením na studium architektury na Akademii výtvarného umění v Paříži. Nebyl tam však spokojený.
Konečně ve vzduchu
Pak ale Antoine v roce 1921 nastoupil povinnou vojenskou službu ve Štrasburku a na vlastní žádost byl přidělen ke 2. leteckému pluku. Letectví v té době bylo velmi nebezpečné, Antoine ale usiloval o to stát se pilotem. Byl však prozatímně přidělen do leteckých dílen, kde se vyučil leteckým mechanikem.
Stát se pilotem znamenalo povinný výcvik a složit civilní leteckou zkoušku. Když měl s instruktorem nalétáno něco málo přes hodinu, chtěl si zkusit letět sám. Zmocnil se letounu a vzlétl s ním. Jen zázrakem se mu podařilo přistát, když v kabině stroje vypukl požár. „Vy se v letadle nikdy nezabijete, jinak by se to už stalo,“ prohlásil tehdy velitel pluku. Kdyby jen věděl, jak se mýlil…
Nakonec po převelení leteckou zkoušku složil. Dočkal se i povýšení na vojenského letce a přidělení ke stíhacímu útvaru v Bourgetu. A právě zde zažil svou první leteckou nehodu. Vyvázl s frakturou lebky. V roce 1923 byl Antoine de Saint-Exupéry z vojny propuštěn. Táhlo ho to zpět k letectvu, jenže jeho snoubenka Louisa Lévêque de Vilmorin a její rodina si nepřály, aby se k létání vrátil. Našli mu práci kontrolora, později pracoval jako obchodní zástupce. S letectvím ale neskončil. Jezdil trénovat lety, a tak se s ním Louisa rozešla.
Létal a psal
Také začal psát. V roce 1926 úspěšně debutoval svou novelou Letec. V témže roce nastoupil k letecké společnosti Latécoère, jejíž provoz řídil průkopník francouzského letectví Didier Daurat. Exupéry tu zajišťoval přepravu letecké pošty na lince Toulouse-Casablanca-Dakar. Antoine byl jmenován velitelem letiště Juba. Rok a půl bydlel na okraji pouště, vyjednával se Španěly, se kterými tu vládly napjaté vztahy, zachraňoval letce, kteří padli do rukou vzbouřených Maurů, a po nocích psal.
Do Francie se vrátil v březnu roku 1929 s rukopisem knihy Kurýr na jih. Nejvlivnější nakladatelství 20. století dílo přijalo s nadšením. A současně nabídlo Saint-Exupérymu smlouvu na dalších sedm románů. Obrovský úspěch.
V říjnu téhož roku Daurat vyslal Exupéryho do Buenos Aires a jmenoval ho ředitelem provozu Aeroposta Argentina SA, což byla průkopnická společnost v Argentině. Měl za úkol vybudovat leteckou linku do Punta Arenas v nejjižnější části Chile. Konal proto průzkumné lety a zřizoval přistávací základny. Za zásluhy o civilní letectví byl pak v roce 1931 jmenován rytířem Řádu čestné legie. Tento rok byl pro Antoineho vůbec významný. Na jaře se oženil s Consuelou Suncin de Sandoval, kterou poznal koncem předchozího roku. Také vyšla jeho kniha Noční let. K jejímu napsání ho inspirovalo hrdinství pilotů, kteří překonávají strach a riskují život pro splnění úkolu.
Pokusy o dálkové lety
Po návratu do Francie slavil úspěchy v literárních kruzích a těšil se pověsti vynikajícího pilota. Přesto se často potýkal s finančními těžkostmi. Nějakou dobu se živil jako novinář. V roce 1935 je vypsaná odměna 150 000 franků pro toho, kdo do 1. ledna 1936 překoná rekordní let André Japyho (Paříž-Saigon za 87 hodin). Pro Saint-Exupéryho opravdová výzva, ale 30. prosince, po čtyřech hodinách letu, ztroskotá s mechanikem Prévotem uprostřed libyjské pouště.
„Rád vzpomínám, jak jsem havaroval v Libyi. Bezútěšná situace mě nutila jít dál a poušť mě pomalu stravovala. Přetvářel jsem se postupně v něco jiného, co nebylo tak špatné…,“ napsal o tom v roce 1939, „Za tři dny, až se už skoro v deliriu rozhodneme nadobro opustit letoun a jít dál a dál, dokud neklesneme, půjdeme k východu. Přesně řečeno k východoseverovýchodu. I když mi to připadá absurdní, zdá se mi dnes, že jsem tenkrát, kdy jsme neměli jediný trochu směrodatný údaj, zvolil tento směr jen proto, že tak šel přítel Guillaumet v Andách, kde jsem jej tolik hledal. Tento směr se mi podvědomě stal směrem života… Až se zachráníme, poznáme, že to byla jediná možná cesta…“ K večeru 1. ledna 1936 jsou Prévot a Sanit-Exupéry, umírající žízní, nalezeni jednou kočující karavanou.
Počátkem roku 1938 se Antoine pokusí o druhý pokus o dálkový let New York-Ohňová země. Ani ten se však nezdařil. Jeho letadlo se vinou příliš naplněných nádrží zřítí, Saint-Exupéry je těžce raněn (sedminásobná fraktura lebky, zlomená klíční kost, otevřená zlomenina zápěstí…), zůstane několik dní v kómatu, podstoupí několik operací, odmítne amputaci paže. Ve válce bude brzy létat s vědomím, že případný seskok s padákem je v jeho případě nemyslitelný.
Touha bojovat
V rekonvalescenci Saint-Exupéry pracoval na knize Země lidí. Vyšla v únoru 1939 a Francouzská akademie jí udělila Velkou cenu za román. Pak vypukla druhá světová válka. Saint-Exupéry byl prohlášen za neschopného aktivního boje. Přesto hned, jak se trochu zotavil, naléhal, aby mohl bojovat. „Pomoz mi, příteli, abych mohl odjet ke stíhací letce,“ píše v dopise svému příteli, „Nemůžeme říkat my, jestliže se oddělujeme… Když v Provence hoří les, každý, kdo není darebák, chopí se vědra a krumpáče…“
Novinářka Dorothy Thompsonová v roce 1940 Saint-Exupérymu řekla: „Vždyť jiní jsou také schopni být piloty… Ale vy, vy jste spisovatel, vy dovedete posoudit události a budoucnost. Francie vás bude potřebovat. Evropa vás bude potřebovat!“ „Velice se mýlíte,“odpověděl jí tenkrát, „Nikdo nemá nyní právo napsat jediné slovo, pokud se nepodílí na utrpení svých kamarádů. Kdybych nenasazoval vlastní život, nebyl bych schopen psát… Musíme psát, ale vlastním tělem.“
Po mnoha intervencích ho alespoň přidělili k letecké skupině 2/33. Jejím úkolem byly průzkumné lety. Nebezpečí, kterému se přitom vystavoval, bral jako povinnost hájit vlast. Jeho skupina ztratila z třiadvaceti osádek sedmnáct. Po dramatickém letu nad hořícím Arrasem v květnu 1940 mu byl 2. června udělen Válečný kříž s palmovou ratolestí. Z tohoto období vznikla jeho kniha Válečný pilot, která vyjde v New Yorku v únoru 1942 pod názvem Flight to Arras a stává se bestsellerem. Ale 22. června 1940 Francie uzavřela s Německem příměří a Saint Exupéry byl demobilizován.
Odjezd do New Yorku
V prosinci 1940 navštívil svou matku ve vesnici Cabris v kopcích za Cannes a pak odcestoval do New Yorku. Na rozloučenou jí daroval rádio. Už nikdy ji nespatří… V New Yorku Saint-Exupéryho francouzští emigranti nepřijali a dávali mu najevo své nepřátelství. Zazlívali mu, že se nepřipojil ke gaullismu, což byl politický směr, který vycházel z myšlenek a činnosti Charlese de Gaulla. Hlavním rysem gaullismu bylo odmítnutí porážky a ponížení Francie. Ale Exupéry pokládal příměří v dané situaci za nevyhnutelné. Gaullistickou propagandou byl nazýván zrádcem a zbabělcem. Okolí velitele Svobodné Francie se kromě toho postaralo o další zákaz rozšiřování Saint-Exupéryho děl a de Gaulle sám vyškrtl Antoinovo jméno ze svého projevu (30.10.1943) na počest spisovatelů, kteří dali přednost exilu před kolaborací. Exupéry tím velice trpěl, protože, jak se zmiňuje Pierre Dalloz: „Jeho slabostí byla potřeba být milován.“
V roce 1943 vyšel Dopis rukojmímu, literární dopis příteli Leonu Werthovi, který se jako Žid musel skrývat na francouzském venkově. Saint-Exupéry tu staví proti rasovým předsudkům úctu k člověku a jasně tu ukazuje svůj odpor vůči nacismu.
V tomtéž roce vychází dílo, kterým se Saint-Exupéry stane nesmrtelným a které je zcela určitě nejvěrnějším portrétem, jaký po sobě zanechal. Je to portrét dítěte, kterého nazval Malý princ. Manželce Consuele, s níž sdílel bouřlivé manželství plné napětí, hádek, rozchodů a opětovných setkání, napsal: „Víš, že ty jsi ta růže. Možná jsem vždy nevěděl, jak o tebe dobře pečovat, ale vždy jsi pro mne byla krásná.“
Osudný rok 1944
Po mnoha intervencích dostal Antoine na jaře 1943 povolení odjet do severní Afriky, kde se mohl vrátit pod americkým velením ke své letce. „Ten Saint-Exupéry se něco naotravuje,“ řekl k tomu Eisenhower, „Začleňte ho mezi aktivní piloty. Ve vzduchu nás bude možná obtěžovat míň než na zemi!“
Byl povýšen na majora a přesto, že mu bylo 43 let, tedy daleko překročil věkovou hranici pro válečné letce (ta byla do 35 let), dostal povolení létat. Když ale po druhém letu špatně přistál, Američané mu létat zakázali. Zoufalý tedy odjel do Alžíru, kde se věnoval práci na vynálezech a na svém díle Citadela.
Psal se rok 1944. Tehdy dostal Saint-Exupéry po neuvěřitelném množství intervencí povolení k pěti průzkumným letům nad Francií. Uskutečnil jich osm. Devátý se mu stal osudným. 31. července 1944 měl letět naposledy. Z hlídkového letu se už ale nevrátil…
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Antoine_de_Saint-Exup%C3%A9ry
Pištorová, Jana: Antoine de Saint Exupéry - Inspirace, Nové Město, 2000
Des Vallieres, Natalie: Antoine de Saint Exupéry, Miroslav Klepáček - SURSUM, 2005
