Eduard Ingriš - dobrodruh, který byl prohlášen za mrtvého a opět vzkříšen

Dirigoval Národní symfonicky orchestr v Limě, jeho filmová hudba byla nominována na Oscara. Psali o něm v New York Time i v Life. Dvakrát vyplul ke břehům Polynésie na prehistorickém balzovém voru. Poprvé málem zahynul, podruhé uspěl. Byl prohlášen za mrtvého a opět vzkříšen. V rodné vlasti upadl takřka v zapomnění…

Od mládí byl neobyčejně muzikálně nadaný. Jako student sice nastoupil na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity v Praze, ale studia opustil a bez vědomí rodičů přestoupil na konzervatoř. Láska k hudbě byla silnější. Svou první operetu Inserátzačal psát v patnácti letech, v roce 1925 měla premiéru. O čtyři roky později, ve svých 24 letech, se stal nejmladším dirigentem působícím v Praze.

Vedle hraní, dirigování a zhudebňování operetních libret také napsal na šedesát operet a hudebních komedií, z toho polovinu jako autor libreta i hudby. Snad nejúspěšnější se stalo Rozmarné zrcadlo – během pěti let se odehrálo 1600 repríz!

Ingriš, od mládí skaut a milovník přírody, stál i u zrodu nového fenoménu – trampingu. Ve Svatojánských proudech si postavil chatu, kde odpočíval a skládal písně, které ho zařadily do elity trampských skladatelů.

Jeho nejslavnější píseň Teskně hučí Niagara poprvé zazněla v podání mladičké Ljuby Hermanové v roce 1932 v operetní revui Trampské milování. Při premiéře bylo představení diváky přerušeno a píseň musela být dokonce opakována!

V roce 1944 unikl Eduard Ingriš jen o vlásek fašistickým katům. Dva gestapáci ho během jedné z repríz Rozmarného zrcadla bez vysvětlení odvezli přímo z divadelní šatny. Tři měsíce seděl v cele a netušil, proč byl zatčen. Jednoho dne byl předveden k výslechu, kde mu gestapák sdělil obvinění. Bylo na něho podáno udání, že spálil lyže, místo aby je odevzdal pro vojáky wehrmachtu. Nebylo mu do smíchu – lyže skutečně spálil v krbu během večírku.

„Nikdy nezapomenu na jeho dlouhý pronikavý pohled, než se sklonil nad vyšetřovací listinu,“ vzpomínal pak, „Po několika vteřinách mi ji podal se slovy: „Pane Ingriši, příště si dávejte větší pozor!“ Bylo časné, šedivé ráno, když jsem se vypotácel na ulici. Ve svém špinavém fraku, šedý a zelený v obličeji, jsem vypadal jako pozdní opilec.“

Roku 1944 dostal k Vánocům knížku Sjížděl jsem dravé řeky od německého dobrodruha Herberta Rittlingera. Ta na něj hluboce zapůsobila. „Tato knížka způsobila, že jsem se rozhodl - skončí-li válka a otevřou-li se hranice a já to přežiji,“ poznamenal si do ní, „„vypravím se do končin, kde se lidé nezabíjejí a kde tisíce mil nepotkám živou duši.“

Jak si předsevzal, tak učinil. V předvečer Štědrého dne roku 1947 se vydal na zkušenou do Jižní Ameriky. Netušil, že se domů už nikdy nevrátí.

Cestou do Argentiny se zastavil v Brazílii, v Rio de Janeiro. Tady ho ovšem zastihl únorový převrat 1948 a on se tak dostal do zapeklité situace. Jako občan komunistického státu nedostal vízum do Argentiny a nepodařilo se mu prodloužit ani to brazilské. Zůstal tak zcela bez prostředků. Ač majitel milionového konta v Národní bance československé, na cestu obdržel pouhých padesát dolarů! Tuto situaci vyřešil po svém – obstaral si falešný brazilský pas, s kterým se vydal na devítiměsíční plavbu napříč Jižní Amerikou proti proudu Amazonky. Pod stálou hrozbou mnohaletého vězení v případě odhalení zfalšovaných dokladů se dostal do Iquitosu. Odtud to byl už jen „skok“ do Limy. Ta se na několik následujících let stala jeho domovem.

Sotva se usadil, začal podnikat dobrodružné výpravy s fotoaparáty a filmovou kamerou a stal se vyhledávaným fotografem a kameramanem.

Oficiálně portrétoval peruánského prezidenta Manuela Pradu, vyhrával mezinárodní fotografické soutěže a jeho fotografie uveřejňovaly i tak významné časopisy jako New York Time a Life. Ve vlastní produkci vyrobil tři celovečerní filmy - Kantuta, Nezkrocená Amazonka a Plachtění po jižních mořích. Spolupracoval s Ernestem Hemingwayem při natáčení filmové podoby jeho románu Stařec a moře. Roku 1949 se setkal také se známou dvojicí Hanzelkou a Zikmundem a ve svém studiu zpracovával i jejich fotografie. Natočil jediné záběry z jejich pouti po Jižní Americe, kde jsou zachyceni oba cestovatelé současně.

V roce 1954 se Ingrišovi blížila padesátka a vše nasvědčovalo tomu, že život úspěšného a zavedeného fotografa již nic dramatického nenaruší. Právě v tu chvíli však došlo v Ingrišově životě k druhému významnému zlomu. Seznámil se totiž se známým norským etnologem a mořeplavcem Thorem Heyerdahlem, autorem legendární knihy Ve znamení Kon-Tiki.

Ingriš se pro jeho myšlenky nadchl natolik, že se rozhodl osobně potvrdit Heyerdahlovu teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie. Jak se ukázalo, Eduard Ingriš byl muž rozhodnutí i činu a již o rok později se uskutečnila první Ingrišova plavba na balzovém voru nazvaném Kantuta.

Ingriš a jeho čtyřčlenná posádka zažívali spoustu dobrodružství, nakonec se ale ocitli v obrovském vodním víru. Ingriš si všechno pečlivě zaznamenává ve svém lodním deníku:

83. den plavby, pátek 24. února 1956

„Velké překvapení přišlo v poledne při měření pozice voru…Výsledek: máme proti sobě tak silný proud, že jedeme pozpátku…Večer s krvavým západem, s převelikou koulí na horizontě a měsícem v úplňku setřel naši zlobu. Tak fantasticky krásná příroda na jedné straně, a tak krutá na druhé.“

Kantuta byla nakonec po 92 dnech plavby a 47 dnech uvěznění ve víru zachráněna. Přestože členové posádky nedosáhli Polynéských ostrovů, do Peru se vrátili jako národní hrdinové. Eduard měl ale pocit, že zklamal. Všechna ta námaha, vyčerpávající zápas s bouří, dny o hladu a žízni nakonec nahrála protivníkům Thora Heyerdahla.

Popularita, kterou však Ingrišovi plavba Kantuty přinesla, zasáhla i jednu z nejvýznamnějších osobností Peru. Oslovila ho Anita Fernandini de Naranjo. Byla jednou z nejbohatších žen Jižní Ameriky a současně velkou ctitelkou klasické hudby. Doňa Anita nabídla Ingrišovi místo dirigenta Národního symfonického orchestru. Pro ten zkomponoval symfonický cyklus Pod Peruánským nebem a pod svou taktovkou ji nahrál na gramodesky. Dokonce získal i peruánské státní občanství.

Ingriš ale stále snil o druhé výpravě na voru přes Pacifik. Opět zvolil riziko a nejistotu před teplým a slušně placeným místem prominentního dirigenta a začal s přípravami nové expedice Kantuta II. Aby se výprava vůbec uskutečnila, musel za samotným prezidentem Manuelem Pradou. Ten Ingrišovu výpravu podpořil a 12. dubna 1959 vor Kantuta II se čtyřčlennou posádkou konečně vyplul.

„Naše nohy směšně zhubly, tváře svraštěly, ale naštěstí je kryjí bujná vousiska. V potrhaných šortkách, které se rozpadají ve slané vodě na hadry, bychom mohli strašit malé děti… Jsem smutný a přeji si, aby expedice brzo skončila, neboť v Josém cítím všehoschopného chlapa.“

Tyto události si do deníku Ingriš zapsal 92. den plavby. Těžko soudit, co se odehrávalo v psychice Josého Matouse, jednoho ze členů posádky, že Ingrišovi začal drtit do jídla sklo, házel mu vybavení včetně fotoaparátu do moře, až nakonec u Napuky, prvního ostrůvku Polynésie, v záchranném člunu i s Jaimem Toledem, dalším účastníkem výpravy, dezertoval.

Dva týdny trvalo, než se dvoučlenná posádka Kantuty přiblížila ke korálové bariéře ostrova Matahiva. Čekalo je dramatické vyvrcholení plavby.

Na vor narážely vysoké vlny a snažily se jej roztříštit. Oba mořeplavci skočili do rozbouřených vln a plavali k ostrovu. Bylo 11. srpna 1959, Ingriš dosáhl svého vysněného cíle - doplul do Francouzské Polynésie a cesta je zdokumentována na mnoha negativech i filmových pásech.

Na podzim roku 1959 se Ingriš vrátil zpátky do Peru, kde strávil ještě tři následující roky. Od roku 1962 žil v USA, kde poznal svou budoucí, o 26 let mladší, manželku Ninu. Byla též českého původu, pocházela z Brna. Eduard a Nina se vzali v roce 1965 a jejich manželství bylo i přes věkový rozdíl šťastné a harmonické.

Z plavby Kantuty natočil Eduard Ingriš barevný dokumentární film, který ho později proslavil. A přinesl by mu ještě větší slávu, pokud by ho při jednání v Hollywoodu nepodvedli dva čeští krajané, kteří ho připravili o autorská práva. Film se tak nedostal do distribuce v amerických kinech. V roce 1964 byl nominován na Oscara za hudbu k filmovému dramatu The Gallant One, cenu ale nezískal.

Když v roce 1991 přišla zpráva, že Eduard Ingriš v nevadském Renu zemřel, mnoho jeho přátel mělo důvod nevěřit. Ingriš měl v životě ohromné štěstí a několikrát unikl takříkajíc hrobníkovi z lopaty. Poprvé v roce 1919, když se vracel z návštěvy od tety a kolem půlnoci se rychlík, ve kterém seděl, srazil s osobním vlakem. Z té hrůzy vyšel zcela nezraněn jen s potrhaným zimníkem. O zázraku mohl mluvit i v květnu 1945. Během náletu se Ingriš přes pokyn strážníka rozhodl skrýt na kopci za činžovním domem, zatímco ostatní hledali útočiště v nouzovém krytu. Ten byl zasažen a z trosek se vyhrabal jenom pes. Všech osmačtyřicet lidí zahynulo.

V Amazonii takřka nepřežil sjezd vodopádu dravé řeky Huallagy na indiánském voru, na Rio Perené byl zajat indiánským kmenem Campos pověstný tím, že stále ještě provozovali kanibalismus.

Když se roku 1962 Ingriš vydal do USA řešit osud svých filmů, letěl malým letadélkem. Při letu se dostalo do tropické bouře, která je zahnala ke břehům Kuby. Bylo to zrovna v době kubánské krize, a tak se pilot raději rozhodl k riskantnímu letu do Miami a nakonec se jim podařilo úspěšně přistát.

Na Kubu se o několik let později mohl neplánovaně podívat za neméně dramatických okolností, kdy letěl se svojí manželkou Ninou z Los Angeles do Honolulu. Do pilotní kabiny se během letu dostal psychicky narušený muž a s nožem v ruce žádal změnu kurzu do Havany. Naštěstí se vzdal.

Eduard Ingriš byl dokonce i prohlášen za mrtvého, když na něj během natáčení třináctidílného dobrodružného seriálu v pralese u Rio Napo skočila puma. Byla sice natažena ochranná síť, ale šelma ji přeskočila a dopadla přímo na kameru, se kterou Eduard scénu natáčel. Zranila ho na ruce a na obličeji, ale jinak mu nic vážného nezpůsobila. Kamera zafungovala jako obranný štít. Horší to bylo s jedním pomocníkem, kterého rozzuřené zvíře hodně potrhalo. Když se pak dotyčný nešťastník v nemocnici probral a Ingriše mezi nemocnými nenašel, rozhlásil, že ho puma musela na místě usmrtit. Ve vysílání Svobodné Evropy z Mnichova byla zpráva o jeho úmrtí oznámena spolu se vzpomínkovým pořadem z jeho skladeb. Když se po třech měsících objevil živý v ulicích Limy, způsobil pěkné pozdvižení.

Ingrišův život by vydal na román. Baron Prášil by mu mnohé z jeho skutečných příběhů záviděl. Velký dík za to, že tento dobrodruh tělem i duší nebyl zcela zapomenut, náleží Miroslavu Náplavovi, který o Ingrišových dobrodružstvích napsal knihu Plavby sebevrahů. A dík patří i Miroslavu Zikmundovi a Petru Horkému, kteří při znovuobjevování Eduarda Ingriše s autorem knihy spolupracovali. Tito tři muži se v prosinci roku 2000 pro pozůstalost Eduarda Ingriše do USA vydali. Jeho choť Nina totiž věnovala České republice obrovský archív svého manžela s mnoha dokumentárními fotografiemi a filmovými materiály. Do ČR bylo přemístěno neuvěřitelných 1.100 kg nejrůznějších archiválií z pozůstalosti Eduarda Ingriše. V současné době se tento fond nachází v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Natrvalo se také do rodné země vrátila i paní Nina Ingrišová.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Ingri%C5%A1

https://cs.wikipedia.org/wiki/Thor_Heyerdahl

Náplava, Miroslav: Plavby sebevrahů, Jota, 2004