Dobrodruh Čeněk Paclt hledal ve světě nejen zlato a diamanty, ale především svobodu

V daleké cizině hledal nejen zlato a diamanty, ale především svobodu a pravdu, kterou nenacházel doma. Přesto se tam neustále vracel…

„Narodil jsem se roku 1813 v Turnově, kde otec můj Václav provozoval obchod s drahokamy. První učení mi bylo poskytnuto na škole turnovské. Ale vzdělání, jehož se mi tam dostalo, bylo velmi chatrné,“ píše Čeněk Paclt. Vadilo mu, že ve škole se vyučoval zejména katechismus a biblická dějeprava, o dějinách české vlasti se však nedozvěděl nic.

Ve vzdělání pak pokračoval v Jičíně, kde se vyučil mydlářskému řemeslu. „Po vyučení obdržel jsem „cestovní knížku“, v níž se mi – jako tehdá vůbec každému tovaryši – povolovalo cestovati na zkušenou, ale pouze po Čechách, Moravě a Rakousích,“ popisuje. „Chtěje si výnosnější práci najíti a přitom kousek světa zhlédnouti, musil jsem utéci potají přes hranice do Uher.“

Toulal se světem a brzy poznal, že jako mydlářský tovaryš s malými vědomostmi a bez pomoci z domova moc nevydělá. Proto nechal mydlařinu mydlařinou a místo toho se vydal do Vídně, kde začal brousit opály. To se naučil už v dětství od svého otce. Ve Vídni nějaký čas pobyl a v roce 1842 na radu staršího bratra Antonína, který v Čechách po otci zdědil obchod s drahokamy, Vídeň opustil a odešel do Varšavy.

„Zde prodával jsem kamínky, které mi z domova posílali, ale s dobrou jsem se nepotázal,“ píše o této době, „Za půldruhého roku obchodování ztratil jsem těch několik set zlatých, které jsem si ve Vídni krušně a pracně nahospodařil. Poněkud jsa tímto výsledkem roztrpčen a nepohodnuv se v jisté záležitosti se svým bratrem, umínil jsem si, že odjedu z Evropy a podívám se do Ameriky, abych tam rychleji doběhl k cíli a strhl na sebe štěstí.“

Jak se rozhodl, tak učinil. A tak 26. září 1846 v Antverpách nasedá na loď mířící do New Yorku. Na palubě je Čeněk Paclt jediný Čech. Po třiceti dnech konečně stane na americké půdě. Nemůže si však najít práci a navíc jeoloupen. Po týdnu tedy opět vstupuje na loď, tentokrát je to Phoenix mířící do New Orleans. U Bahamských ostrovů však loď začne hořet. Naštěstí nedaleko pluje vojenská loď, fregata Providentia, na jejíž palubě skončí i Čeněk Paclt.

Čecha na palubě opět nenajde, je tu ale pár Němců, kteří ho zasvětí do situace. Chystá se totiž válka proti Mexiku a náhončí mu namluví, že půjde chránit svobodu. Paclt se proto rozhodne vstoupit do armády, složí kapitánovi přísahu a podepíše pětiletou smlouvu. Jak píše ve svém dopise: „Neminula ani hodina – a já stál jako dělostřelec republiky severoamerické na korvetě Providentia!“

Přistanou nejprve v Tampiku, odtud pokračují do Veracruz. Po různých bojích a honu na mexického prezidenta Santa Anu nakonec v září roku 1847 vstoupil Paclt s americkou armádou do hlavního města Mexika. Celé toto tažení stálo americkou armádu íce než sedm tisíc životů. Píše se květen 1848 a Paclt už přes rok pochoduje po Americe. Za tu dobu toho viděl víc než za celý svůj předešlý život. Mexicko-americká válka skončila a on by nejraději rozvázal svou pětiletou smlouvu. Ale nejde to.

Nasedá tedy na loď a míří do New Yorku, opět kolem Bahamských ostrovů, kde byl loni zachráněn. Z New Yorku zamířil na Floridu, kde se měl účastnit trestných výprav proti indiánskému kmeni Seminolů. To mu bylo silně proti srsti. Odmítá honit Indiány jako štvanou zvěř, nechce přihlížet, jak se jim bere svoboda. Opět chce odejít z armády, opět mu to není umožněno. Naštěstí je přidělen na stavbu tvrze Sumter. Tady je nakonec z armády konečně propuštěn. Za téměř pětiletou službu v armádě dostal vyplaceno několik set dolarů a k tomu poukázku na 160 akrů půdy, kterou si kdekoli může vybrat.

Po všem loučení s kamarády se vydá nejprve do Washingtonu. „Cizinec může prodlet ve Washingtonu dost dlouho, aniž se nudí,“ poznamenává si Paclt ve svých záznamech: „Leč já, chtěje zhlédnout i ostatní přední města americká, neotálel jsem, a odnášeje si milé vzpomínky, dal jsem se na cestu dál.“

Navštíví Baltimore, potom Filadelfii, potom zamíří do Buffala a k Niagarským vodopádům. Láká ho to ale podívat se po letech domů, do Čech, a tak v New Yorku levně prodá poukaz na pozemek a 12. února 1853 vstupuje loď, která má za cíl cesty Londýn. Odtud do Paříže a přes Drážďany do rodného Turnova.

Turnov ale brzy začal být „Amerikánovi“, jak tu Čeňkovi Pacltovi lidé začali říkat, těsný. Už prošel blízké i daleké okolí, poznal všechno, kde je co nového, poseděl v hospůdce s kde kým. Nemůže tu dýchat. Je tu málo vzduchu, hodně úřadů, samá nařízení a v lidech strach. A tak, aniž se s kýmkoli pořádně rozloučil, v září 1853 opustil Turnov stejně nečekaně, jako přišel.

Opět se ocitá v New Yorku. Navštívil své staré známé z armády, a nakonec začal u Washingtonu farmařit. Ani to ale dlouho nevydržel. „Dvě léta jsem hospodařil. Byl to život klidný, idylický, ale i toho jsem se zanedlouho nabažil,“ zapsal si do svého zápisníku. Čeněk Paclt neměl stání, něco ho stále pohánělo vpřed. Idylka nebylo to, co Čeněk Paclt pořád hledal. Byl to totiž dobrodruh a světoběžník tělem i duší: „Nemaje nakvap, šel jsem ustavičně pěšky. Pokládal jsem vždy za zvláštní rozkoš cestovat tímto způsobem, ne tak pohodlným jako zajímavým. V tlumoku jsem si nesl trochu potravy a k večeru došel jsem obyčejně do nějaké osady nebo samoty. Nebylo-li široko daleko lidského obydlí, uvelebil jsem se na noc v lese nebo v širém poli.“

Takto doputoval až do města Savannah. Začal tu opět zahradničit, dokud nedostal žlutou zimnici. Když žádné léky nezabíraly, sdělil mu místní lékař, že se zimnice nezbaví, dokud se neodstěhuje někam hodně daleko. A na to Čeněk Paclt slyšel, takovou radu rád poslechl. Lákala ho Brazílie a její diamantová naleziště. Jako na zavolanou zastavila v Savanně loď plující do Ria de Janeira. Zimnice ho ale ani tady neopustila, proto po čtyřech dnech sedne na loď mířící do New Yorku. V dopise bratrovi píše: „Zlořečená zimnice nepřestávala mě trápit, takže když jsem po vánocích vystoupil v New Yorku z korábu, byl jsem víc mrtev než živ.“

Ani tady ho však zimnice stále neopouští. V dubnu tedy Paclt vyhledá lékaře, prý nejlepšího zdejšího odborníka na zimnici. A výsledek? Nic nepomůže než odjezd z Ameriky. Tak zní diagnóza. Odjezd, ano, to se lehce řekne, ale kam, bez peněz?

A pak se rozhodne – pojede do Austrálie. Tam bude hledat drahokamy, ovšem, bude-li naživu. A tak 1. května 1857 vstupuje Paclt na parník Marie Banks a za poslední peníze odjíždí k dalšímu světadílu. Zimnice jím neustále zmítá, přesto po 117 dnech plavby, když vyšli všichni cestující na palubu Austrálii, stál mezi nimi už i Čeněk Paclt.

V Melbournu, když se zašel podívat do banky Victoria, vidí Paclt poprvé v životě ryzí zlato. Několik dnů chodil Paclt spolu s několika přistěhovalci po hlavním městě a hledal práci. Marně. A tak se rozhodnou: nakoupí vše potřebné k práci na zlatých polích a vyrazí.

Časně ráno vyjdou z města v hloučku tři Němci, jeden Polák a Čech Paclt směrem ke kopaninám castlemainským. Po všelijakých útrapách, kdy je na cestě doprovázely jen bláto, déšť, zima a únava, konečně došli do cíle. Kolem je jen bída a špína. Paclt a jeho tři přátelé si tu přesto našli několik starších šachet a hned se dali do práce. „Po několik dní vytrvali jsme při té namáhavé a dosti nesnadné práci, ale poněvadž nikdo z nás tomu hrubě nerozuměl, dobyli jsme tak málo zlata, že bychom se za ně sotva nasytili,“ dozvídáme se z jeho poznámek, „Mé společníky záhy přešla trpělivost, a proto si umínili, že se navrátí odtud do Melbourne zpět na svá řemesla. Stál jsem proto samoten, odkázán sám na sebe.“

Sám se tedy vydává do neznámého vnitrozemí. Přespává pod širákem, kde se dá. Hladov a k smrti unaven, přichází do Ballaratu. Ještě před časem to bylo nejbohatší naleziště zlata osady Viktorie. Dlouho tu nevydrží a už zase putuje jinam, dál, chce dojít až do Portlandu, což je více než sto anglických mil. Málem vypustí duši, než dojde do první osady na cestě Hochkirchenu. Tady pobyl téměř dva měsíce, než se vydal na další cestu. Jak sám ironicky říká: „Šel jsem s nejsladší nadějí, že se vrátím brzy i se zlatými poklady. Leč záhy bylo mi poznati, že tak lehce a rychle to ve světě nechodí.“

Konečně dojde do kopaniny portlandské. Opět ho přivítá bída a špína. Kdekdo tady čeká na rychlé zbohatnutí a zatím pomalu umírá hladem a špínou. Paclt zkusí své štěstí, den kope tady, den kope tam, ta trošička zlata, co najde, mu ale k obživě nestačí. Po několika dnech se vydává dál, projde další kopaniny, ale všude je to stejné: bída, nářek a nespokojenost.

V té době se zemí rozletěla pověst o nových a bohatých nalezištích zlata v Indii, psalo se o tom i v novinách. Tisíce lidí nasedají na loď, platí posledními penězi a s novou nadějí odjíždějí do Kalkaty. O kus světa dál… A Čeněk Paclt mezi nimi. V říjnu roku 1859 vyplouvá na měsíc dlouhou cestu. V Kalkatě ho však čeká jen hořké zklamání. Čeněk Paclt si k tomu poznamenal: Anglické noviny, jak známo, v takových případech vždycky mnoho lžou, a tak i tentokrát…“

Ale co teď tady? Bída přistěhovalců rostla každým dnem, a tak Paclt po čtrnácti dnech opět nasedl na loď a zamířil zpátky do Austrálie. Po malé zastávce v Singapuru se na začátku dubna 1860 v Adelaide opět ocitnul na pevné zemi.

Je zpátky a honem neví, kam se vydat. Prý v Novém Jižním Walesu u Sněžné řeky jsou otevřeny nové kopaniny. A Paclt má hned jasno: „Naděje neopouští člověka nikdy a odvážným prý štěstí přává!“ poznamená si před cestou, o které neví, jak dlouho bude trvat a co ho čeká.

Po téměř dvou měsících se začne blížit k cíli. Potkává první diggery, pak celé zástupy táhnoucí pryč, a všichni mu říkají, aby se vrátil. Ale kam? Paclt se nenechá nikým zviklat a pokračuje v cestě. V červnu 1860 ho dostihne sníh. Vypadá to, že přišla jeho poslední hodinka. Má hlad, je mu zima a je tak unavený. A přece i teď mu přeje štěstí. Na pokraji svých sil se doplahočí k ovčácké stanici pana Chalkera. Je nečekaně mile uvítán a pohoštěn a dlouho do noci musí vyprávět. Nakonec se tu stane prvním kuchařem a široko daleko se pějí chvalozpěvy na jeho chleba a pečenou husu.

Až do ledna vydržel Paclt u Chalkerů, pak jeho krev začala být opět neklidná. Znovu vyráží na cesty. Kope tady a pak zase jinde, až konečně i on ve Forbesu narazil na zlatou žílu. Konečně se mu to povedlo! Půl roku tady Paclt doloval a jeho jmění rostlo. Tu se mu zasteskne opět po domově, a tak v srpnu 1862 nasedá do dostavníku do Sydney a odtud lodí do Londýna. Po deseti letech se vrací do rodného Turnova.

Už to vypadá, že v Čechách zdomácněl, ale s přibývajícím létem začal toužit po cestě do světa, do Austrálie. Na turnovské nádraží se s ním přišla rozloučit celá společnost. Odjel v srpnu 1864. Celé čtyři měsíce se loď z Londýna kolébá a jde z bouře do bouře, než konečně dorazí do Sydney.

Tady nakoupí zásoby, koně a revolver, dlouho se nezdrží a opět vyráží do neznáma. Hned první den ušel asi čtyřicet anglických mil. V tom hrozném vedru je to neuvěřitelný výkon. Čím dál postupoval do vnitrozemí, tím víc postrádal vodu. Navíc narazil na aborigince. Ti ho přepadli, zbili a okradli. Naštěstí jel kolem náhodou hlídač dobytka, který ho vzal na stanici, aby se trochu sebral.

A jak to hodnotí sám Paclt? „Pokládají nás za nepřátele, a proč by ne, když běloši jim činí jen příkoří… Je příliš známo, jak nelidsky se tady s nimi nakládá. Pak se ovšem stává, že se utekou k násilí. Ubohý lid domorodý! Jest věru už nejvyšší čas, aby se těmito posledními zbytky australských domorodců s větší opatrností naskládalo; vždyť nemoci, nedostatek, bída, ba i příroda sama pracují na jejich úplné zkáze a záhubě.“

Jakmile se Paclt cítil znovu schopen pochodu, vyrazil znovu na cestu. Když ale šel a nikde nenašel ani kousek zlata, zato útrap bylo víc než přehršel, rozhodne se: „…půjdu do Sydney a odtud se přeplavím na Nový Zéland.“ A konečně dne 2. srpna 1864 nastupuje Paclt opět sám na loď. Ve městě Hokitika ho čekaly neradostné zprávy. Všechny zprávy o zlatě, co slyšel, byly lživé, dosud tu nebylo objeveno žádné naleziště. Bude se snad opakovat podfuk s Indií? Ale Paclt se nedá odradit. Projde Zéland křížem krážem a skamarádí se s Maory, místními domorodci. Celé jeho srdce je na jejich straně, když zjistil, že jim Angličané ubližují.

Paclt viděl, co vidět chtěl, a bylo toho dost, aby ho – tentokrát nečekaně dříve – přepadla touha po domově. Už je mu také třiapadesát. 13. června 1866 přistává, pokolikáté už, v Londýně. Do deníku si zapisuje: „Tak jsem se vracel po té krátké vycházce, netrvající ani dva roky, zase do své domoviny. Vlast svoji spatřil jsem již osazenu a zaplavenu vojskem nepřátelským.“

V Čechách zrovna probíhala prusko-rakouská válka. V Turnově se usadila armáda a začala se roztahovat a drancovat. Paclt po nějaké době odešel do Prahy, když ho ale chtěla zatknout policie, protože nahlas a nebojácně hlásal názory proti tehdejší vládě, vydal se na poslední cestu z Čech. Šel přes Plzeň a od hranic jel vlakem do Berlína. Tam se skamarádil s J.V. Fričem. Byl tu ale opět zatčen a moc nechybělo a byl by vydán rakouské vládě. A tak 8. ledna 1870 opouští Evropu.

Tentokrát se vydal do Afriky, do Kapského Města. Je mu 57 let, jiní v jeho letech odcházejí na výměnek. On místo toho jde hledat diamanty. K nalezišti diamantů u řeky Vaal je to 500 anglických mil. Osm měsíců trvala cesta plná útrap. Půl roku tu pak pilně pracoval, když ho touha hnala zase někam jinam. Nakonec skončil čtyři míle od Kimberly.

„Nalézti diamanty je náhoda,“ píše v dopise do Turnova, „Kdo není narozen na šťastné planetě, ať toho raději nechá. Někdo do země sotva hrábne a vyloví pěkný kámen. Jiný se lopotí třeba několik neděl, a nezavadí ani o kamínek. Napracoval jsem se k neuvěření, a přece jsem našel všehovšudy čtyři kousky. Kdybych nalezl hodně veliký diamant, pak zajisté bych se vrátil domů…“

To se mu ale nepodařilo. Denně sestupoval do hloubky sto dvaceti stop. Práce to byla obtížná a nebezpečná. Daleko od vlasti, daleko od rodného Turnova zemřel ve svém stanu v Keiskammě, chudý jako kostelní myš, český zlatokop a hledač diamantů a světoběžník Čeněk Paclt ve věku čtyřiasedmdesáti let. Člověk plný vnitřního neklidu, hledající celý život svobodu a spravedlnost. Člověk nesmírně odvážný a houževnatý…

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cen%C4%9Bk_Paclt

KUNSKÝ, Josef: Čeští cestovatelé I., Praha 1961

PACLT, Čeněk: Jak jsem hledal zlato a diamanty, Praha 1947