Článek
Kvůli této surovině, bez které si dnes nedovedeme představit dopravu, elektrotechniku, zdravotnictví, oděvní a obuvnický průmysl ani pestrý svět dětských hraček, byl civilizovaný svět ochoten vyhladit celé národy a kmeny. Surovina, na které lpí více lidské krve než na všech bojištích první světové války a kterou zná svět pod jménem kaučuk.
Roku 1734 se vydal Francouzský učenec Charles Marie de la Condamine do Madridu, kde v místním archivu našel zažloutlý rukopis španělského pátera Carjavala: „Indios mají míče z docela jiné látky, než jsou naše. Vyskakují do mnohem větší výše, než z které byly mrštěny na zem, a dopadají stále znovu a znovu, přičemž výše pozvolna ubývá…“
Dočetl se tam i o Veliké řece. Když pak odjel do Peru, neustále na to, co četl, myslel. Nakonec se stal druhým Evropanem, který projel celým tokem Amazonky. Po deseti letech pobytu v Jižní Americe se vrací do Francie. Mimo jiné s sebou přivezl i pružné míče. Ty vzbudily největší zájem. Když se však ukázalo, že obdivuhodné vlastnosti pryskyřice zázračného stromu, kterému dal Condamine latinský název Hevea brasiliensis – tvárnost, pružnost a vodotěsnost – se časem ztrácejí a že se dá hmota zpracovat jedině na místě ihned potom, co vytéká ze stromu, zájem opadl.
Až začátkem 19. století se přímo roztrhl pytel s podnikavci a vynálezci. Ovšem tyto výrobky byly značně nedokonalé. Tak například první galoše se lepily k londýnské dlažbě a pláště do deště buď ztvrdly jako plech, nebo se scvrkly jako škvarek.
Charles Nelson Goodyear
Začátky muže, kterému nejen Amerika, ale celý svět vděčí za obrovský rozmach gumárenského průmyslu, byly těžké. Ve svém životopise píše: „Čtyři roky jsem se pokoušel zbavit kaučuk vad, které způsobily všem, kdož jej zkoumali, mnoho nepříjemností.“ To se mu nakonec podaří, i když na začátku svého velkého objevu skončí už podruhé ve vězení pro dlužníky.
Nakonec ale jeho metalizovaný kaučuk dostává v roce 1942 Velkou cenu na Světové průmyslové výstavě v Londýně. Ale revoluční vynález Goodyeara si přisvojil anglický podnikatel a chemik Thomas Hancock. Ten použil pro postup pro výrobu gumy ze surového kaučuku název „vulkanizace“, který se pak všeobecně ujal. Hancock vydělává velké peníze. A Goodyear? „Žil jsem jen z almužny a prodeje věcí, které mi zůstaly památkou na lepší časy. Má knihovna už dávno zmizela, a když se mi konečně poštěstilo vynalézt vulkanizaci kaučuku, octl jsem se v poměrech tak neutěšených, že jsem byl nucen prodat i školní knihy svých dětí, za které jsem stržil pět dolarů…,“ píše ve svém životopise.
Začne několikaletý boj u soudů, který nakonec Goodyear, ač finančně zruinován, vyhraje. Zakládá se kapitálová společnost Goodyear Company, která se během několika let stane nejznámějším výrobcem gumového zboží na celém světě a je světovým pojmem. Ale zatímco jeho společníci vydělávají veliké obnosy, Charles Goodyear celý svůj podíl vkládá do nových laboratoří a dělá další pokusy. V roce 1855 se vydá na světovou výstavu do Paříže, kde se jeho výrobky stávají středem pozornosti. A v té změti nejrůznějších lidí důvěřivý a nezkušený Goodyear naletí velkorysému podvodníkovi a přijde o všechno. Z Paříže odjíždí jako žebrák. Je smrtelně nemocen. Dlouholetá práce ve špatně větraných laboratořích zanechala zhoubné následky. Oslepne. Jednoho červencového dne roku 1860 umírá a své ženě zanechává dluhy ve výši dvou set tisíc dolarů. Majitelé továren, nesoucí jeho jméno, vydělávají miliony.
Peklo na zemi
Před Goodyearovým vynálezem vulkanizace činila roční světová spotřeba surového kaučuku asi 350 tun, o deset let později, kdy byla vulkanizace všeobecně zavedenou metodou, stoupla spotřeba na desetinásobek.
Společnosti na těžbu kaučuku se rodily jako houby po dešti. Jejich správcové se stali neomezenými diktátory, pány nad životem a smrtí nejen indiánských sběračů, ale i míšenců a bílých mužů, které osud zavál do těchto končin za vidinou rychlého a dobrého výdělku. Nikdo z mužů, kteří se dali naverbovat na práci do pralesů, netušil, jak hrůzostrašný život ho čeká. Peklo na zemi, z něhož nebylo úniku, protože správcové se dovedli postarat, aby sběrač kaučuku zůstal věčným dlužníkem společnosti, vláčel se od úsvitu do soumraku v bahnité půdě a smrtelně zraňoval kaučukovníky.
Nikdo tady nedbal předpisů, že se stromu musí dotknout nožem jen velmi citlivě, aby se co nejméně poškodil a byl schopen po odebrání kaučukového mléka dále žít. Bezohledně stahovali kůru hlubokým zářezem, aby stromy co nejrychleji a v největším množství vydaly své bohatství. Stromy poté umíraly, ale kaučukovým pirátům to bylo jedno, prostě táhli dál.
Stále se zvyšující poptávka po kaučuku si žádala nové pracovní síly. Ale kde je vzít? Začnou nájezdy na indiánské vesnice. Společnosti navzájem vedou zákeřnou válku všemi možnými prostředky. Rvou se o indiány. Vyhlazují celé vesnice, aby konkurence neměla pracovní síly. Jeden důvěrník americké firmy mimo jiné napsal: „Dělníci nedostávají žádnou mzdu, jenom potraviny. Skupina čtyř Indiánů tady obdrží na den hrst mouky a krabici sardinek. Zní to neuvěřitelně, ale na vlastní oči jsem viděl, že Indiáni jsou nuceni při této stravě pracovat nejméně patnáct hodin denně. Hlad a důtky nebývají jedinými prostředky, jimiž je nuceno domorodé obyvatelstvo do práce. V posledních deseti letech se přistoupilo k neuvěřitelným způsobům mučení… Na vlastní oči jsem viděl případy, kdy ženy a děti visely pověšeny za nohu na větvích stromů.“
To vše se odehrávalo na rozhraní 19. a 20. Století. Z patnácti milionů indiánů, potomků těch, kteří přežili španělské conquistadory, zůstala v Jižní a Střední Americe po řádění kaučukových tyranů naživu slabá třetina. Není vůbec přehnané tvrzení, že na každém kilogramu kaučuku, který se dostal na světový trh, lpěla stejná váha lidské krve. Ale zato kaučukoví králové vydělávali fantastické peníze…
Zdroje:
Kuraš, Mečislav: Kaučuk jako surovina, Zlín, 1937
https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Marie_de_La_Condamine
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kau%C4%8Duk
https://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_Goodyear
