Článek
Demokracie je pro mnoho lidí něco jako univerzální superdroga. Politická pilulka, o které jsou přesvědčeni, že dokáže vyléčit všechny neduhy společnosti. Stačí ji zavést, vhodit lístek do urny a údajně přijde svoboda, spravedlnost, prosperita a blahobyt.
Jenže demokracie není záruka dobré společnosti. Je to především mechanismus rozdělování a předávání politické moci. Nezaručuje, že lidé budou moudří, politici morální nebo voliči odolní vůči manipulaci. Demokraticky lze zvolit i populistu, demagoga, autoritáře nebo člověka, který systém postupně rozloží zevnitř.
A právě tady začíná největší iluze: lidé opakovaně věří, že další volby všechno napraví. Že tentokrát přijde někdo, kdo konečně změní systém. Jenže samotná výměna tváří ještě neznamená změnu poměrů.
Volby léčí příznak (nespokojenost), ne příčinu: rozložení moci, které přežije každé volby. Moderní moc nepotřebuje tanky, funguje přes ekonomickou závislost, lobbing a pravidla, která běžný člověk neovlivní. Podle části výzkumů mají ekonomické elity na politiku větší vliv než průměrný občan (o rozsahu se vědci dohadují).
Dalším problémem je zaměňování svobody za neomezenou volnost těch nejsilnějších. Skutečná svoboda by měla znamenat důstojný život, rovné příležitosti a ochranu slabších před zvůlí mocnějších. Jenže v globálním kapitalismu často vidíme něco jiného: obrovský prostor pro korporace, finanční skupiny, lobbisty a miliardáře, jejichž vliv dalece přesahuje možnosti běžného člověka.
Vzniká tak něco, co bych nazval korporátkracií– systémem, v němž se politická demokracie formálně zachovává, ale skutečná ekonomická moc se koncentruje v rukou těch, kteří vlastní kapitál.
Moderní moc navíc nepotřebuje vždy diktátora v uniformě, tanky v ulicích ani zákaz voleb. Může fungovat prostřednictvím ekonomické závislosti, lobbingu, finančního vlivu a pravidel, jejichž podobu běžný člověk prakticky nemůže ovlivnit.
Člověk může svobodně kritizovat vládu na internetu, chodit k volbám a každé čtyři roky vybírat z nové nabídky politiků. Ale kolik skutečného vlivu má na fungování ekonomiky, rozdělování bohatství nebo rozhodování mocných korporací?
Demokracie sama o sobě není svoboda. Volby nejsou automaticky skutečnou mocí lidu a kapitalismus není automaticky ekonomickou svobodou.
Největší nebezpečí spočívá v tom, že demokracii začneme považovat za posvátnou odpověď na všechny otázky a přestaneme se ptát, komu systém ve skutečnosti slouží.
Protože problém nemusí být jen v tom, kdo sedí ve vládě. Problém může být i v samotném rozložení moci, které přežije každé volby.
A možná právě proto je demokracie pro tolik lidí jako superdroga: dávají jí naději, že vyřeší všechno, ale málokdo se odváží podívat, proč se stejné negativní účinky - problémy neustále vracejí.
Možná potřebujeme víc než pilulku: diagnózu, dávkování a životosprávu: nezávislé soudy, kontrolu financování politiky, silné občanské instituce. Jinak se stejné neduhy budou vracet a my budeme znovu věřit, že tentokrát to zabere.
