Článek
Tušino, západní Moskva, 3. července 1955. Na tribuně stojí řada západních vojenských přidělenců s dalekohledy a notesy a nad hlavami jim prolétnou obří čtyřmotorové bombardéry Mjasiščev M-4.
Počítají je – deset strojů proletí, zmizí za obzorem, a za chvíli přiletí další, tentokrát v osmi. Agenti si to násobí v hlavě, pokud takhle vypadá jedna přehlídka, kolik jich Sověti musí mít v továrnách? Odhad, který si z Tušina odvezli, zněl na 800 bombardérů do roku 1960. Pravda je však taková, že z velké části šlo o tytéž letouny, které se jen znovu a znovu vracely do zorného pole – klasický kolotočový trik, který později dostal jméno „bomber gap“. Kongres USA kvůli němu schválil masivní navýšení výdajů na letectvo a produkci B-52 dřív, než někdo v Pentagonu vůbec ověřil, jestli ta čísla dávají smysl.
O deset let později se stejná režie zopakovala na Rudém náměstí, tentokrát s raketami. V roce 1965 tam Sověti provezli obří „globální raketu“ GR-1 – zbraň, která měla obletět Zemi po nízké oběžné dráze a udeřit na USA odkudkoliv, tedy i tam, kde americký radarový deštník nesahal. Málokdo v davu tušil, že program raket GR-1 byl přerušen již před rokem, nejen kvůli zpožděným motorům. Takže na náměstí projížděla prázdná maketa rakety, která nikdy nevzlétla. Spojené státy ji braly vážně natolik, že do vývoje protiraketové obrany daly navíc miliardy dolarů.
Tohle a mnoho dalšího nebyla náhoda ani jednotlivé selhání rozvědky – byla to doktrína. Sověti pro ni měli vlastní slovo, *maskirovka*, a brali ji tak smrtelně vážně, že v 70. letech běžely celé továrny, které nevyráběly nic jiného než nafukovací tanky, makety raketometů Grad a falešné radarové odražeče. Americké špionážní satelity tak roky počítaly „sovětskou vojenskou sílu“, jejíž třetina byla ve skutečnosti ze dřeva, gumy a plátna.
Tento bluff navenek byl jen polovina příběhu. Ta druhá se odehrávala uvnitř kasáren a skladů, kam se agenti nedostali ale měl k nim přístup řadový sovětský voják.
Když analytici CIA v 80. letech konečně získali detailnější pohled na sovětské zálohy – tanky a bojová vozidla narovnané v řadách někde na Sibiři, které ze satelitu vypadaly jako nezničitelná ocelová masa – zjistili, že se dívají spíš na vraky. Vojáci a důstojníci SSSR totiž ze strojů systematicky vyřezávali měděnou kabeláž, kradli stříbrné kontakty, relé, optiku, rádiové stanice, a z motorů vypouštěli nemrznoucí směs i naftu na prodej. Totéž se dělo s drahými kovy v naváděcích systémech raket – uvnitř armády fungovaly celé neformální sítě, které platinové a zlaté kontakty v radarech vyměňovaly za obyčejný drát.
Nejvíc smutnou chcete-li směšnou kapitolou těchto krádeží z vlastních řad byla stíhačka MiG-25, jejíž radar a chladicí okruhy potřebovaly stovky litrů čistého lihu. A ten mechanici odsávali, ředili vodou a prodávali nebo pili tak masivně, že si letoun vysloužil přezdívku „létající restaurace“.
Sovětský svaz tak desítky let stavěl na dvou lžích současně – jedné namířené ven, na satelity a diplomaty, druhé dovnitř, kterou si armáda říkala sama sobě.
A dnešní Rusko v tom drží pozoruhodnou kontinuitu. Na přehlídkách jezdí novotou zářící tanky T-14 Armata, zatímco na frontu se posílají vytažené T-62 z 60. let – protože u modernější techniky někdo mezitím stihl rozprodat termovize a dynamické pancéřování.
Zdroje;
1) bomber Gap - Wiki
2) GR-1 - Wiki , global security
3) Maskirovka - War history, NYT/Kyiv Post o moderní nafukovací továrně (Rusbal)
4) Rozkrádání drahých kovů ze skladované techniky - StrategyPage,
5) MiG-25 a alkohol – „Flying Restaurant“ citace z knihy Gordon & Komissarov, Unflown wings
6) T-14 Armata na přehlídkách vs. T-62 na frontě - Jamestown Foundation - The War Zone – staré termovize na T-62/T-80 kvůli sankcím a nedostatku - European security defense
