Článek
Ananas na pizzu patří!!! Toto zásadní téma si říká o důkladnou ekonomickou analýzu:
1. Proti gustu žádný dišputát. Toto není jen lidové rčení, ale i název vlivného článku nobelistů G. Beckera a G. Stiglera (1977) o lidských preferencích. Tedy o tom, co určuje lidské chování, proč například někteří preferují rybaření před hokejem nebo jiní na pizze ananas před špenátem. Ekonomové obvykle preference nijak nehodnotí a berou je jako dané. Nevynášíme morální soudy, že posluchači dechovky by měli „lepší“ nebo „horší“ preference než posluchači Beatles.
Diskuse, zda ananas na pizzu patří, tak ani nedává smysl, natož pak zda by se ananas na pizze měl regulovat, danit, nebo zakazovat. Jestli vám ananas na pizze nechutná, nedávejte si ho. Jestli chutná, dopřejte si.
Dále projděme tři možné ekonomické argumenty, proč by případně ananas na pizzu mohl nepatřit:
2. S některými statky je spojen hluk, zápach, emise škodlivin, a podobné škodlivé dopady na okolí (tzv. negativní externality). To bývá důvod, proč vlády spotřebu těchto statků omezují skrze daně, regulace, někdy i zákazy. To ale není případ ananasu na pizze.
3. Některé potraviny a nápoje škodí našemu vlastnímu zdraví, a lidé často kvůli závislostem nebo impulsivnímu jednání jich konzumují víc, než by sami chtěli, kdyby byli zcela racionální (tzv. internality). Proto se třeba alkohol daní a jeho prodej reguluje. Opět, to není případ ananasu na pizze. Aspoň si nejsem vědom, že by ananas zdraví škodil víc než jiné, často velmi tučné toppingy, co se na pizzu dávají (ano, nejraději mám pepperonni).
4. Na závěr těžší argumentace. Ananas na pizze nikomu neškodí, budiž. Ale třeba někteří jedinci by si nejen pizzu s ananasem nikdy, nikdy, nikdy (!) nedali, ale mohou pociťovat morální pohoršení při pouhém vědomí, že někdo v jejich obci, neřku-li ve stejné restauraci, takové pokleslé jídlo jí.
Otázka je, zda podobné preference vůči chování jiných osob jsou legitimní – tj. zda jsou důvodem, proč jiným konzumaci ananasu na pizze zakazovat, zdanit, zregulovat …. Ekonomové spíše nesouhlasí – tyto „snobské“ či moralizující preference jsou efemérní, nelze je dokázat na reálném tržním chování (oproti tomu, kdy zákazník sám za své peníze nekoupí pizzu s ananasem, ani když je ve slevě), a fakticky jejich prosazování by zasahovalo do autonomie ostatních dělat to, co jiným neškodí.
Jsou nicméně výjimky - třeba konzumace psího masa, nebo prodej lidských orgánů za peníze. Jak pečlivě diskutuje další nobelista Al Roth (2007), na tyto tržní transakce nahlíží prakticky celá společnost jako na odpudivé (repugnant), což fakticky znemožňuje, nebo značně omezuje fungování trhů. Tyto odpudivé postoje ale musí být široce sdílené, a týkají se lidských práv nebo hluboce vžitých morálních zásad nebo kulturních hodnot.
Ananas na pizze myslím této závažnosti nedosahuje, a odmítavý postoj k němu ani náhodou není široce sdílený. Takže ani odpudivost nemůže být důvodem pro legitimní postoj, že ananas na pizzu nepatří.
Závěr: pro ananas na pizze platí „proti gustu žádný dišputát“. Pokud vám chutná, pro vás ananas na pizzu patří. Dobrou chuť!
