Článek
Naše zdravotnictví má dozajista krásnou vizitku na venek. Máme poměrně širokou síť nemocnic, mnoho specialistů dostupných v dojezdové vzdálenosti od bydliště. A když se stane neštěstí, můžeme se spolehnout, že o nás bude postaráno, a veškerý zdravotnický personál udělá maximum nejen pro nás, ale i pro naše blízké. Poslední věta by se dala použít možná jen někde, a jen u někoho. Pokud by se něco stalo průměrnému člověku, řekněme ve věku 35-40 let, tak jistě dostane kvalitní péči, respektující přístup a rodina dostane přesné a kvalitní informace. Ještě vyšší kvalitu by péče měla, pokud by se stalo něco někomu, kdo má známosti, konexe či je nějakou váženou osobou.
Co se ale děje, pokud ošetřovanou osobou je již poměrně starý člověk? Sice se dotyčnému člověku relativně snaží pomoci, ale jaksi se vytrácí lidskost, vytrácí se respekt, a dokonce se může stát, že pacientovi mohou narušovat jeho důstojnost. Jak tohle mohu tvrdit? Na základě zkušenosti člověka z mého blízkého okolí.
Jistě to znáte, pod pacienta, který má inkontinenční potíže, co leží v nemocnici, dají pod něj zdravotní podložku ze slídy, pro případ kdyby náhodou. Jenže, pokud podle papírů nemáte tyto potíže, a jste staří, jistě si vystačíte s pouhým pytlem na odpad. Jak tohle asi musí na pacienta působit? A co teprve sociální zázemí? Očekává se, že v nemocnici bude nějakým způsobem čistota udržována jak v koupelně, tak na toaletách bez ohledu, jestli se jedná o běžný pokoj, nebo nadstandard. Jak to bylo ale v našem případě? O nějakém udržování čistoty se dalo říct, že možná jednou měsíčně se tam někdo protáhl s hadrem a nějak to utřel.
A co se třeba pitného režimu týče, ten na(ne)štěstí je taktéž nějak zajištěn. Představte si láhev, která je používána třeba týden, dva, bez umytí. Použili by jste jí na zajištění pitného režimu? A teď si představte, že čajová konvice je udržována v podobném duchu. Asi se počítá, že veškerou starost o tyto záležitosti zajistí rodina, která v podstatě vůbec nemusí chodit do práce, a zadarmo může vykonávat nejen práci zdravotní sestry, ale i sanitáře, uklízečky.
A co teprve když se zdravíčku přitíží? Představte si, že to vás pak odbyde sestra se slovy, že nejste jediný tak si nemáte stěžovat. Odpověděla by takto, kdyby se jednalo např. o předsedu vlády? Samozřejmě, že ne. Jenže co je ale nejhorší? Když se svěříte o tomto přístupu personálu své rodině, a při tomto telefonátu vás třeba zaslechne nějaký člen personálu. Oficiální stížnost není ani na pořadu dne, nikdo nevynadá dotyčnému personálu, ale přes to vás sjede za to, že jste si vůbec stěžovali svému rodinnému příslušníkovi. Je tohle běžný přístup? V tomto konkrétním případu ano, ale stále věřím, že jde o výjimku, nikoli o standardní chování zdravotnického personálu.
Znovu se nyní vrátím trošku zpět k úvodnímu odstavci. Každý člověk si přece zaslouží maximální možnou péči a maximální možné zachování důstojnosti, a to i bez ohledu na zdravotní stav, pohlaví, věk, náboženství nebo třeba majetkové poměry. To, že se k některým starším lidem někteří lidé chovají takto přece není v pořádku. Každý totiž jednou zestárne, každý se může dostat do ohrožení života, a přece každý bude očekávat důstojné zacházení, nebo se pletu? I přes to, že zdravotní personál si zaslouží veškerý respekt, neznamená to přeci, že zrovna se starým člověkem ve velmi pokročilém věku, budou jednat jako s odpadem, který je pro ně přítěží. Tento člověk kdysi byl produktivní, odváděl do státní kasy, pomáhal s budováním nejen rodiny, ale i republiky. Má si teď k vůli věku připadat, že je některým lidem na obtíž, zvláště pak, pokud dotyční jsou za to placení? To se opravdu musí základní slušnost a zachování důstojnosti vyžadovat skrze stížnosti? Přeci jen, stále i starší člověk je stále rodičem, prarodičem, sourozencem.
