Článek
Většinou mířili na filmovou událost možná nejen této sezóny. V jednom z pěti kin v celé Evropě, které dokáže předvést film tak, jak to režisér chtěl. Za pár desítek minut se kinosál zaplnil a příběh, který kdysi položil základy evropské kultury, mohl začít.
Avatar a Odyssea
Naposledy jsem tu byl na Avatarovi a při odchodu z kina jsem si tehdy připadal, že kdybych chtěl, mohl bych létat na drakovi. Anebo že jsem s ním právě přistál. Odyssea byl filmový zážitek jiného druhu. Jistě v tom hraje roli, že tentokrát se nerozdávaly stereoskopické brýle. Podstatnější ale bylo, že zatímco Cameron natáčel herce ve studiu a následně je zasadil do kompletně digitálního světa Pandory, Nolan na to šel opačně. Nechtěl, aby herci stáli na studiové lodi před zeleným plátnem. Posádka skutečně vyplula na moře na obrovské vikingské lodi, která ve filmu představuje řeckou válečnou loď. Natáčení trvalo 91 dní a štáb se přesouval mezi Marokem, Řeckem, Itálií, Islandem a Skotskem. Přímo fyzicky jste při sledování filmu cítili námahu veslařů, opírajících se do vesel.
Návrat k filmovému pásu
V době, kdy může Hollywood vytvořit téměř cokoli digitálně, rozhodl se Nolan natočit celý film na skutečný, nikoliv však obyčejný filmový pás. Odyssea je, jak známo, první celovečerní film natočený komplet IMAX filmovými kamerami. IMAX 65mm negativ má plochu jednotlivého filmového políčka asi desetkrát větší oproti tomu standardnímu. Takže obraz se může natolik zvětšit do periferního vidění, že člověk přestává vnímat okraje plátna. Nemá pocit, že sleduje obraz – ale zdá se mu, že je uvnitř něj.
Nejsem tak zkušený filmový divák, abych ocenil rozdíl mezi tou velkoplošností a obyčejným plátnem, ale příběh mě strhnul, ne, že ne. Na rozdíl od třeba Interstellaru byl však trochu předvídatelný. I když na druhou stranu – miliardová tržba hned na startu a nejlepší přijetí ze všech stran hovoří jasnou řečí: zrodil se fenomén.
Homér
„O muži zchytralém, Múso, mi vypravuj, který se mnoho, mnoho byl nabloudil světem, když posvátnou vyvrátil Tróju…“ těmito slovy začíná Homér vyprávět jeden z nejznámějších příběhů všech dob. Odysseus vyrazí do války, ale skutečné drama začíná až po jejím skončení. Deset let bloudí světem, setkává se s bohy, monstry, svody i smrtí. Jeho nejsilnější vlastností není síla, byť to tak, když ve filmu napíná tětivu na luk, který neohne nikdo jiný, může vypadat. Jeho superschopností je métis – chytrost, důvtip a schopnost improvizovat. A Ithaka není jen geografické místo. Je to domov, identita a řád, ke kterému se člověk snaží vrátit.
Tak lze v několika větách převyprávět Homérovu Odysseiu. Odysseus se nechce stát někým jiným. Chce se vrátit k tomu, čím byl: manželem Penelopé, otcem Télemacha, králem Ithaky. Ať už se mu do cesty postaví Kyklop, Sirény, Kirké, Kalypso nebo Skylla s Charybdou, jeho život má stále pevný bod. Domov jako místo, kam člověk patří. Jenže Odysseus se během návratu mění. Deset let války a dalších deset let putování nemůže člověka nezměnit. Když konečně stane na Ithace, čeká ho ještě poslední bitva, ve které má vybojovat právo na svůj domov.
Joyce
Před téměř třemi tisíci lety to byl příběh o návratu válečníka. Ve dvacátém století se u Jamese Joyce proměnil v příběh obyčejného člověka bloudícího jedním dnem v Dublinu. Joyce vzal Homérovu Odysseiu a přenesl ji do Dublinu 16. června 1904. Místo desetileté cesty máme jediný den a Leopold Bloom neputuje mořem a nebojuje s monstry. Prochází ulicemi Dublinu. Potkává prodavače, opilce, známé, ženy, náhodné lidi. Joyce tím vlastně říká: Moderní člověk nepotřebuje k hrdinství bojovat s Kyklopem. Stačí přežít obyčejný den.
A největší „monstra“ jsou najednou samota, sexualita, nevěra, nacionalismus, alkohol, smrt, vlastní myšlenky a chaos moderního světa. Joyce chtěl ukázat, že velkým dobrodružstvím může být i obyčejný lidský život. Přes zdánlivou obyčejnost děje je Joyceův Odysseus (Ulysses, 1922) jeden z nejradikálnějších experimentů v dějinách románu. Joyce postupně mění způsob vyprávění podle toho, co chce v dané části románu zachytit. Výsledkem je kniha, která může během několika stran znít jako realistický román, vnitřní monolog, parodie, novinový článek, divadelní hra nebo ten slavný proud vědomí.
Nolan
Homér, Joyce i Nolan používají v podstatě stejný základní archetyp: putování člověka světem, které je zároveň cestou k sobě samému. Každý z nich ho ale zasadí do úplně jiné doby a jiné představy o člověku. U Christophera Nolana je zajímavé, že po Joyceově modernizaci se příběh znovu vrací k původnímu mytologickému světu. Po Joyceovi už není možné vnímat Odysseiu jen jako dobrodružný příběh o řeckém hrdinovi. Víme, že Odysseus může být každý člověk. Víme také, že cesta může být psychologická, nikoli pouze geografická. A právě proto je Nolanův návrat k antickému mýtu tak zajímavý.
Homérův Odysseus se přizpůsobuje světu bohů a monster, Joyceův Bloom světu moderního města a Nolanův Odysseus může být člověkem vrženým do světa, v němž se rozpadá samotná jistota času, paměti a identity. Všichni tři hledají domov. Jenže domov může znamenat tři různé věci. Pro Homéra je to Ithaka. Pro Joyce může být domovem druhý člověk. A pro moderního člověka možná nakonec vlastní identita. Každá doba tak potřebuje svého Odyssea. Jedna jako válečníka, který se vrací domů. Jiná jako obyčejného muže, který bloudí městem. A další možná jako člověka, který se snaží najít cestu skrze svět, v němž už není jisté ani to, co znamená čas, paměť a realita. Talent i vizionářství se u ikonických autorů Odyssee považují za samozřejmost. Jen se dnes místo daktylského hexametru anebo proudu vědomí vyjadřuje kamerou Keighley s desetinásobnou plochou filmového políčka.
