Článek
Cesta autem proběhla v klidu, když tedy pominu, že na trase přes Domažlice, kterou navrhla navigace jako nejlepší, jsme se napojili na dálnici až v Salzburku. Ubytování jsme našli na samotě za obcí, příjemné až luxusní. Vstřícná hostitelka nás ubytovala osobně, nepotřebovali jsme hledat kód ke skříňce s klíčem. Ukázala nám, co a jak funguje a jako bonus a milá pozornost na nás čekala vychlazená piva v lednici, miska s čokoládovými bonbóny, krabice sušenek, kapsle Dolce gusto a vůbec vybavená kuchyně.
Ankaran
Odmontovali jsme kola z nosiče za autem, ale na první výpravu vyrazili pěšky do nedalekého kempu. Slunce už zapadalo, Jadran se lesknul jako zrcadlo, obří lodě se tyčily na vzdáleném obzoru a pár lidí se koupalo. Spíš tedy seděli v moři, které tu je dlouho mělké.
Cesta autem proběhla v klidu, když tedy pominu, že na trase přes Domažlice, kterou navrhla navigace jako nejlepší, jsme se napojili na dálnici až v Salzburku. Ubytování jsme našli na samotě za obcí, příjemné až luxusní. Vstřícná hostitelka nás ubytovala osobně, nepotřebovali jsme hledat kód ke skřínce se zámkem. Ukázala nám, co a jak funguje a jako bonus a milá pozornost na nás čekala vychlazená piva v lednici, miska s čokoládovými bonbóny, krabice sušenek, kapsle Dolce gusto a vůbec vybavená kuchyně.
Ankaran
Odmontovali jsme kola z nosiče za autem a na první výpravu vyrazili pěšky do nedalekého kempu. Slunce už zapadalo, Jadran se lesknul jako zrcadlo, obří lodě se tyčily na vzdáleném obzoru a pár lidí se koupalo. Spíš tedy stáli v moři, které tu je dlouho mělké.
Mělké moře v Ankaranu.
Ankaran připomínal pásmo roztroušených domů ve stínu borovic. Odjakživa býval především zemědělskou oblastí. Pěstovaly se zde olivy, vinná réva i fíky. Ve středověku tu prý vznikl benediktinský klášter zasvěcený sv. Mikuláši. Později oblast proslavily léčebné pobyty díky mimořádně příznivému přímořskému klimatu.
Lazaret je opravdu lazaret
Měli jsme v plánu jezdit na pláže na kole, ale paní bytná nám poradila, že tu každou hodinu jezdí městský busík a navíc zdarma, tak jsme to vyzkoušeli až na konečnou, která je v Lazaretu na slovinsko-italských hranicích. Minuli jsme obří zavřenou budovu bývalé hraniční kontroly jako připomínku, že během jediného století zde lidé žili v několika různých státech, aniž by se přestěhovali. Měnila se vlajka, jazyk úřadů i názvy ulic, ale moře zůstávalo stejné. Vykoupali jsme se v něm a přečetli pár desítek stránek z knížek, které se na pláži čtou nejlépe. Mořské dno bylo z oblázků a pláž travnatá, leželi jsme na nafukovacích karimatkách a přemýšleli o tom, že Lazaret se to tu nejmenuje náhodou, ale jde o připomínku dávné ochrany před epidemiemi. Ve středověku a novověku připlouvaly do Terstu lodě z celého Středomoří. Aby se zabránilo šíření moru, cholery a dalších nakažlivých nemocí, musely posádky i náklad před vstupem do přístavu projít karanténou. K tomu sloužily zvláštní budovy nazývané lazarety (italsky lazzaretto). Takže název téhle spíš osady, než obce vznikl podle posledního lazaretu Terstského přístavu, který zde byl vybudován v zátoce sv. Bartoloměje. Cestující i zboží zde museli čekat, než bylo jisté, že nepřivezli infekční choroby. A samotné slovo lazaret pochází z benátské italštiny. Jeho původ souvisí s prvním velkým karanténním ostrovem v Benátkách a je odvozen od kostela Santa Maria di Nazareth, ale postupně se propojil i se jménem biblického Saint Lazarus, patrona nemocných a malomocných. Odtud se slovo lazzaretto rozšířilo do většiny evropských jazyků.
Parenzana
Další den jsme vyrazili na kolech opačným směrem, tedy dále od Itálie, po slavné cyklotrase Parenzana. Při plánování výpravy byla jedním z hlavních lákadel a nezklamala. Cyklostezka Parenzana nevznikla najednou, ale postupně. Cestou z Ankaranu do Koperu jsme sice nejdřív míjeli obří přístav s tisíci zaparkovanými auty, a i provoz byl celkem velký ale cyklo pruh na silnici takřka všude a řidiči na křižovatkách, které jsme přejížděli ohleduplní a zvyklí na cyklisty, kterých tu bylo taky docela hodně. A když jsme se napojili na Parenzanu, byl to jiný level.
Na Parenzaně
Původně úzkorozchodná železnice, po které jezdily mašinky v letech 1902–1935 spojovala Terst, Koper, Izolu, Piran a Poreč. Po jejím zrušení byly koleje odstraněny, ale většina náspů, mostů a tunelů zůstala zachována. Nápad přeměnit bývalou železnici na cyklostezku se datuje kolem roku 2002, tedy stého výročí otevření tratě. První velký přeshraniční projekt obnovy začal v roce 2006. Následujících přibližně deset let byly postupně upravovány jednotlivé úseky v Itálii, Slovinsku a Chorvatsku, budovala se značení, informační centra i nové povrchy. Dnes měří trasa asi 123 km a patří k nejznámějším cyklostezkám ve Středomoří
Izola
Nejluxusnější úsek Parenzany vede z Koperu do Izoly, a je to cyklistická takřka dálnice podél moře, kde v podstatě kdekoliv můžete zastavit na koupání. V místech, kde jsou nerezové schůdky do vody je to přece jen pohodlnější, protože vlny jsou tu větší a hloubka hned od kraje. Izola je jedno z těch malých, turisty nepřeválcovaných míst, kde se ještě dají vidět místní lidé, kteří si v kavárně čtou noviny, pijí kafe, anebo ve fast foodu už od dopoledne popíjejí pivko značky Laško. Dali jsme si tam čevabčiči a byla ho za slušnou cenu obrovská porce – oproti včerejším ravioli v luxusnějším a jediném podniku v Lazaretu.
Izola
V přístavu se pohupují jachty, na nábřeží sedí staří muži, kteří se dívají na moře se stejnou pozorností, s jakou jiní sledují burzovní zprávy. Úzké uličky starého města vás nutí zpomalit, ale zdá se, že beztak tu nikdo nikam nepospíchá. Možná právě proto působí Izola tak přívětivě. Nepotřebuje být nejkrásnější ani nejslavnější. Vedle okázalejších sousedních měst připomíná mladší sestru, která nikdy netoužila po pozornosti, a přesto si ji nakonec získá.
Pohoda, klid a skoro žádní turisté
Název Izola pochází z italského Isola – ostrov, kterým skutečně obec kdysi bývala. S pevninou byla spojena až v 19. století. Po staletí se tu žilo z rybolovu, výroby lodí a zpracování ryb. Ve 20. století Izolu proslavila rybí konzervárna Delamaris, která zaměstnávala velkou část obyvatel. Dnes je pořád ostrovem jakéhosi ztraceného času. Benátský vliv je patrný na úzkých uličkách i barevných domech.
Muggia
Další den v sedle jsme projeli po Parenzaně sedlem do Muggie, která je už v Itálii. A zase pohoda a klid, v kostele právě probíhala mše, v restauracích jsme docela často slyšeli kromě samozřejmé italštiny a časté slovinštiny i češtinu a připadali si trochu jako doma. Muggia jako by byla posledním pozdravem Benátek před tím, než se Jadran otevře širému moři. Muggia je také jediným istrijským městem, které zůstalo součástí Itálie. Ve středověku ji ovládaly Benátky a dodnes zde najdete výraznou benátskou architekturu. Po druhé světové válce se Muggia ocitla na samé hranici mezi západní Evropou a socialistickou Jugoslávií. Po vstupu Slovinska do Evropské Unie a později do schengenského prostoru hranice zmizela. Člověk si tu uvědomí, že hranice jsou hlavně záležitostí úředních razítek. Rackové nerozeznají, nad kterou zemí právě letí. A moře? To už dávno zapomnělo, kdo je Ital, Slovinec nebo Čech. Jednotlivé kultury se nejen tady, ale na mnoha krásných místech nesnaží jedna druhou překřičet, ale tiše spolu sdílejí stejný obzor. Na pouhých několika desítkách kilometrů pobřeží se vystřídala římská, benátská, habsburská, italská i slovinská kultura.
Muggia
Zvonice – majáky, prestiž i informační služba
Vysoké zvonice jsou jedním z nejvýraznějších znaků istrijských měst. Když přijíždíte od moře do Izoly, nebo Muggie, uvidíte nejdříve právě jejich štíhlé věže. Důvodů je několik. Především sloužily jako majáky své doby. Než vznikly moderní navigační systémy, hledali námořníci při připlouvání do přístavu výrazné body na obzoru. Zvonice byly viditelné na mnoho kilometrů a pomáhaly určit polohu města i bezpečný směr plavby. Tím dalším důvodem je, že po staletí byla většina Istrie součástí Benátské republiky. Benátčané stavěli zvonice podle vzoru slavné zvonice u Bazilika svatého Marka – vysoké, štíhlé, často oddělené od kostela. Nejznámějším příkladem je zvonice u kostela sv. Jiří v Piranu, která benátskou předlohu zřetelně připomíná. Města mezi sebou soutěžila. Čím významnější přístav a bohatší obchod, tím reprezentativnější kostel a zvonice. Věž byla viditelným symbolem prosperity i sebevědomí městské obce. Zvony svolávaly věřící, oznamovaly požáry, blížící se bouře, nepřátelské lodě i významné události. Ve středověkém přístavu byla zvonice zároveň jakousi veřejnou informační službou. A proč jsou tak štíhlé? Istrijská města byla často postavena na malých ostrovech nebo skalnatých výběžcích, kde byl prostor vzácný. Stavět do výšky bylo praktičtější než rozšiřovat stavby do stran. Štíhlý tvar navíc lépe odolával silnému větru od moře. Možná právě proto působí istrijská města tak malebně – jejich panorama není tvořeno mrakodrapy, ale jedinou věží, která po staletí spojuje moře, víru i lidskou touhu vracet se domů.
Zvonice
Zpátky jsme si to namířili nejkratší cestou, od hladiny moře vystoupali, tedy vytlačili kola po strmém svahu až do 170 nadmořských metrů a pak během pár minut stejně prudkým kopcem sjeli do Ankaranu.
Koper
Koper se ve starověku jmenoval Aegida a později Capris. Původně ležel na ostrově, který byl s pevninou spojen až v 19. století zasypáním mělké laguny podobně jako Izola. Na první pohled a zdálky je Koper městem jeřábů, kontejnerů a lodí. Obchodní přístav připomíná, že Jadran není jen kulisou pro dovolenou, ale také branou do světa. Stačí však odbočit o několik ulic dál a ruch nákladních lodí vystřídá ticho kamenných náměstí. Na to, že je Koper největší město slovinského pobřeží moc velké historické centrum nemá, ale je skvostné, i když asi ne tolik jako v nedalekém a známějším Piranu, kam jsme se nakonec nepodívali.
Koper
Benátčané zde postavili paláce, lodžie i opevnění. Lidí tu bylo na hlavní třídě o dost víc než v Izole i Muggii, a úměrně tomu i pestrá nabídka suvenýrů, obchodů s módou, sýry, a dokonce rakijí. Vzali jsme zavděk pekárnou, kde jsme si koupili burek. To je pečivo z velmi tenkého taženého těsta plněné různými náplněmi, v našem případě masni burek a špinačni burek. Pochází z období Osmanské říše a rozšířilo se po celém Balkáně. Ve Slovinsku patří k nejoblíbenějším rychlým jídlům. Podává se teplý, zabalený v papíru. Křehké těsto praská, máslo stéká po prstech a nejlépe chutná na kamenné lavičce u kostela, o který si opřete kolo. Jinak obecně slovinská kuchyně není okázalá – stejně jako zdejší krajina. Je poctivá, střídmá a nechává vyniknout tomu nejdůležitějšímu: chuti moře a slunce. A když jsme u těch laskomin, nemůžeme se nezmínit o víně, protože vinice jsou podél silnic nepřehlédnutelné. Nejznámější odrůdou je malvazije, svěží a velmi aromatická, snad něco mezi rulandským modrým a Ryzlinkem vlašským, ale se středomořským charakterem.
Koperská městská pláž
A na závěr nezbývá než dodat, že ačkoliv nemám žádnou zvláštní slabost pro každou novou pláž, bylo příjemné koupat se pokaždé jinde a koperská městská pláž byla zdarma. Kus moře ohraničený bójkama, nafukovací atrakce, a spousta mladých sportovně vyhlížejících lidí, protože nedaleko odsud se konal mezinárodní turnaj v házené. Nechyběli ani české týmy.
Zdroje:
