Jak a proč šachy opisují život?

Šachy byly dlouho mou nejoblíbenější deskovou hrou. Pokaždé když na základce v Žatci a pak na střední v Kadani přede mnou spolužák provokativně zachrastil figurkama v plátěném pytlíku, byl jsem připraven strávit přestávku mezi dvěma vyučovacíma hodinama lekcí z logiky, za což jsem šachy především považoval. Později jsem se pročítal i šachovýma učebnicema, abych věděl, co je to dámský gambit anebo sicilská obrana a jak je hrát. Až mnohem později jsem zjistil, že fenomén šachy toho v sobě zahrnuje mnohem víc.

Čaturanga a šatrandž

Historie šachů je příběh putování, proměn a tichého dialogu mezi civilizacemi, které si hru předávaly jako vzácný poklad – pokaždé ji trochu změnily, ale nikdy nezničily její podstatu. Začíná se obvykle v Indii někdy kolem 6. století. Právě tam vznikla hra zvaná čaturanga, která už v základu nesla to, co známe dodnes: boj dvou armád, krále, rádce, pěchotu i jezdce. Nebyla to jen zábava, ale i model světa – obraz války, hierarchie a rovnováhy sil. Šachovnice byla zmenšeným vesmírem, kde měl každý své místo a roli. Z Indie se hra přesunula do Persie, kde dostala jméno šatrandž. Právě odtud pochází slova „šach“ a „mat“ – král je v pasti, král je mrtev. Peršané šachy milovali a rozvíjeli, psali o nich první teoretické texty a analyzovali partie se stejnou vážností, s jakou jiní rozebírali poezii nebo astronomii.

Šachy a Evropa

S arabskou expanzí se šachy dostaly do islámského světa a odtud dál do Evropy. Přes Španělsko a Itálii pronikly do středověkých dvorů, klášterů i městských hospod. Církev k nim měla rozporuplný vztah – někdy je zakazovala jako marnivou zábavu, jindy tolerovala jako cvičení rozumu. Šachy si ale vždycky našly cestu. Zásadní zlom přišel v 15. století. Hra se zrychlila, zdivočela, nadechla se. Dáma získala svou dnešní sílu, střelec dlouhý dosah. Šachy se staly dynamičtějšími, méně pomalými a více dramatickými. Někteří historikové v tom vidí odraz renesanční doby – víru v energii, pohyb a lidský rozum. V 19. století se začaly hrát moderní turnaje, vznikla systematická teorie a šachy se proměnily v regulérní sport. Ve 20. století se staly i nástrojem ideologického soupeření, zejména mezi Východem a Západem. Dnes žijí šachy zvláštní dvojí život. Na jedné straně jsou starobylou hrou s tisíciletou tradicí, na straně druhé digitálním fenoménem, který hrají miliony lidí na obrazovkách mobilů. Počítače už dávno porazily nejlepší lidské hráče, ale šachy tím neutrpěly.

Figurky a figury

O mnohém vypovídají nejen šachy jako takové, ale dokonce i figurky, se kterými se hraje. Kdysi dávno, když šachy ještě neměly své jméno, vznikaly z hlíny, dřeva nebo prostého kamene, opracované jen tolik, aby bylo jasné, která stojí kde. Nešlo o krásu, ale o význam. Jak šachy putovaly světem, měnily se i jejich tváře. Na Východě se figurky začaly zjednodušovat. Náboženství nemělo rádo lidské podoby, a tak se král stal sloupkem, jezdec zalomeným tvarem, střelec šikmým řezem. Byly abstraktní, jko by říkaly: nehraj si s námi očima, ale hlavou. Pak přišla Evropa a s ní touha vidět. Figurky se znovu proměnily v postavy. Král dostal korunu, dáma šaty, jezdec koně se zdviženou hlavou. Materiály se staly symbolem moci – slonovina, vzácná dřeva, kov. Ve středověku a renesanci se z šachových figurek staly malé sochy. Řezbáři do nich vkládali tváře své doby: rytíře v brnění, dámy s vysokými čely, věže připomínající skutečné hrady. Každá sada byla originál. Hrát s nimi znamenalo dotýkat se příběhu – každá figurka nesla stopy ruky, která ji vytvořila.

Čas poté ale šachy zrychloval. Partie byly svižnější, hrálo se víc, častěji, mezi širšími vrstvami. Figurky musely být praktičtější. Tak vznikl tvar, který dnes považujeme za samozřejmý: jednoduchý, stabilní, jasně rozeznatelný. Krása ustoupila funkci, individualita standardu.

Sport nebo umění?

Šachy mají tu zvláštní vlastnost, že vypadají smrtelně vážně i tehdy, když se hrají v kuchyni na ubrusu s flekem od kávy. Dva lidé sedí proti sobě, mlčí, a přesto se mezi nimi odehrává drama, které by vydalo na tlustý román. Navenek klid, uvnitř bouře. Kdyby se lidské myšlenky daly slyšet, šachovnice by byla nejhlučnějším místem na světě. Říká se, že šachy jsou sport. A jsou k tomu dobré argumenty: turnaje, časomíra, nervy napjaté jako struny, pot, i když se nehýbe jediný sval. Jenže pak se ozve druhý hlas, který tvrdí, že šachy jsou umění. Kompozice, harmonie, oběť figury, která zprvu nedává smysl, ale za tři tahy se promění v krásu. Asi nikdy nikdo definitivně nerozhodne, jestli jsou šachy víc sportem nebo uměním. Možná proto se podobají životu víc, než jsme si ochotni přiznat.

Citáty

Pozoruhodnost šachů je také v tom, že citáty od slavných osobností na téma téhle hry by vydaly na samostatnou knihu. Nejen od velmistrů, ale i filozofů, spisovatelů atd. Když Bobby Fischer lakonicky prohlásil, že „šachy jsou život“, nešlo o pózu génia. Spíš o únavnou zkušenost člověka, který pochopil, že každý tah má následky a že některé chyby se neodpouštějí ani po letech. A když Benjamin Franklin psal o předvídavosti a trpělivosti, mluvil vlastně o vlastnostech, které bychom rádi měli všichni – jen je často hledáme jinde než na černobílé desce. Schopenhauer v šachové hře rozpoznal boj plný plánů a omylů, Pascal vášeň převlečenou za matematiku. Spisovatelé si šachy oblíbili, protože jsou ideální metaforou. Zweig v nich viděl útočiště ducha, Shaw tichý způsob hádky, Victor Hugo myšlení v pohybu. Mluvili o schopnosti vidět celek, o odvaze jednat, když neznáme všechny odpovědi, o nutnosti přijmout, že někdy uděláme nejlepší možný tah – a přesto prohrajeme.

Padesát šachistů na jednoho

Když jsem jednou pátral v rakovnickém archivu, našel jsem v pravidelné rubrice Rakovnických novin Šachová hlídka v roce 1933 nenápadnou, ale pro mě šokující zprávu: „Dr. Alexandr Aljechin, nynější mistr světa ve hře šachové, na svém turné po ČSR zavítá na pozvání Rakovnického šachového klubu také do Rakovníka, aby zde ukázal své umění.“. Zcela v duchu tradic tehdejší žurnalistiky neopomenuli v Rakovnických novinách popsat celý Aljechinův životní příběh: „Jest osobností, která právem zaslouží si poct, jež svět vzdává těm, kdož dospěli nejvyšší mety. Obdiv celého světa soustředil se na něm po jeho vítězství nad „nepřemožitelným“ Capablancou v roce 1927, ani ne tak pro samu skutečnost, že odnesl si vítěznou trofej z boje, který byl předem pro Aljechina ztracený, jako spíše pro vskutku nesmírnou energii a sílu ducha, jakou projevil v zápase s osudem, který nakladl mu v cestu tolik překážek… Sloh jeho hry – toť Aljechin sám. Bohatá fantazie a bouřlivá útočná vůle, hloubka a logická přesnost v jeho partiích prozrazují spojení nejvyšší inteligence a nejsilnější vůle. V tom je tajemství, které ho přivedlo na nejvyšší vrchol šachového umění.“ A jak to dopadlo? To se dozvídáme v příštím čísle Rakovnických novin: „Simultánní produkce mistra světa Dr. Aljechina konaná ve středu 22. listopadu v Rakovníku skončila tímto výsledkem: Ze 49 partií po hře trvající 5 a půl hodiny vyhrál Dr. Aljechin 40, prohrál 3 (svob. Dokupil, Tolar, Misera), remizoval 6 (Bačinskyj, Stehlík, Falbr, Dr. Antonín Dýčka, štábní kapitán Zoul a Dr. Nájemník).“

Jak život napodobuje šachy

Šachy mi v mládí připadaly jako hra, která se nejvíc podobá životu také proto, že pomineme-li výhodu prvního tahu pro bílé figury, mají oba hráči stejnou šanci. Bylo to v době, kdy hlásné trouby hlásaly „se Sovětským svazem na věčné časy“, a i když jsme to brali s velkou rezervou, nejlepší šachisté světa Karpov a Kasparov byli odtamtud. A právě Garry Kasparov v knize Jak život napodobuje šachy pojmenoval a popsal spoustu myšlenek, které ve mně nejasně dřímaly. Sovětský svaz už díkybohu neexistuje, ale principy, které platí na šachovnici, fungují pořád. Strategie, iniciativa, odvaha riskovat, schopnost přijmout chybu a jít dál. Kasparov ukazuje, že šachy nejsou uzavřený svět 64 polí, ale model reality, v němž se v koncentrované podobě odehrává totéž, co v politice, byznysu nebo osobním životě. Kniha se věnuje schopnosti rozhodování pod tlakem, tématem je odpovědnost za vlastní tahy a v kapitolách o moci a konfliktu se Kasparov opírá o své zkušenosti ze zápasů s Anatolijem Karpovem i o pozdější střet s počítačem Deep Blue. Tyto duely používá jako metaforu střetu stylů, ideologií a přístupů k riziku. Kasparov v knize nepůsobí jako mistr, který rozdává univerzální pravdy, ale jako člověk, jenž celý život žil v extrémním tlaku a snaží se pochopit, proč některé tahy vedly k vítězství a jiné k pádu.

Nesmrtelné šachy

Další skvělou šachistickou knihu napsal David Shenk a jmenuje se Nesmrtelná hra/ historie šachů. Píše i o tom, že každá epocha si do šachů promítla vlastní sny a obavy. Středověk hledal řád, osvícenství rozum, dvacáté století soupeření ideologií a naše doba se ptá, zda nás náhodou stroje nepřevyšují. Autor připomíná, že šachoví mistři bývali posedlí, neklidní, někdy osamělí. Že hra, která má tak jasná pravidla, dokáže v lidech probudit chaos. Čtenář si při tom nutně položí otázku, proč nás to pořád baví. Proč se i dnes, kdy svět bliká obrazovkami a chrlí okamžité odpovědi, vracíme ke hře, kde se musí čekat a přemýšlet.

Bulharský gambit

Pod dojmem Kasparova a taky proto, že si pamatuji i na knihu o ruských šachových velmistrech nazvanou „Tam všichni hrají šachy“, jsem v polovině devadesátých let odjížděl na reportáž do Ruska s nadějí, že tam uvidím parčíky nebo aspoň kavárny či restaurace plné nadšených šachistů. Nic takového jsem ale neviděl jakoby hra, založená na logice už v Moskvě nepřitahovala pozornost. Na parčík, kde nejen důchodci hrají šachy, jsem natrefil v jiné zemi, kde se píše jazykem, který připomíná azbuku, ale je to bulharština. V parčíku v hlavním městě, které se jmenuje Sofie, posedávali na lavičkách mladí i starší, zadumaně hleděli na šachovnice a měli dokonce i šachové hodiny, aby to bylo regulérní. A nad nimi horda zevlounů a kibiců. Jeden po mě chtěl euro, ale já ho poslal do háje a on se obrátil na jednoho z hráčů, že ho fotím a točím na video a on ho taky poslal do háje – zřejmě cítil mé sympatie k oné hře, anebo měl už partii skoro vyhranou.

Člověče nezlob se

S nečekaným šachovým zážitkem jsem se setkal na Kubě, když jsme z oblasti doutníků v Pinar del Rio přejeli do Viňáles. Z autorádia hrála třeskutá hudba, řítili jsme se serpentinami uprostřed tropických hor a padesát let starý chevrolet poskakoval v rytmu samby. Ubytovali jsme se v zemi, kde soukromé podnikání v podstatě nesmělo existovat takzvaně „na černo“, a pozorovali život běžné kubánské rodiny, který se odehrával na dvou metrech čtverečních betonové terásky před domkem vsedě na houpacích křeslech. Seděli jsme na těch vyřezávaných uměleckých dílech, uvážlivě měnili těžiště a hráli šachy s mladou paní domu.

Když se setmělo, svítili jsme baterkou. Latinskoamerická pravidla paní domu mi poskytla lekci magické reality, kterou je tenhle kontinent pověstný. Její pěšák se totiž zničehonic zvedl a přeskočil figurku střelce před sebou, načež ji paní sebrala jako ve hře zvané dáma. Od porážky ji tento neobvyklý tah neuchránil, ale zlepšila se jí nálada. A já jsem si vzpomněl na Márquezovu větu ze Sto roků samoty, ve které tvrdí, volně parafrázováno, že nechápe, jak spolu mohou dva soupeři, tak urputně zápolit, když jsou v podstatě stejného názoru. A pak mě napadlo, že hra, která vylučuje prvek náhody, vlastně úplně všechno o životě neříká. Takže i dobrý šachista by si měl možná občas zahrát něco jako staré dobré „Člověče nezlob se“.

Zdroje:

Tam všichni hrají šachy napsali Vítězslav Houška, Karel Opočenský

Rakovnické noviny, ročník 1933

Jak život napodobuje šachy napsal Garry Kasparov

Nesmrtelná hra / historie šachů napsal David Shenk