Článek
Vánoce u nás jsou časem návratů domů, zpomalení a opakování známého. Pohádky do toho dokonale zapadají. Tři oříšky pro Popelku, Pyšná princezna, S čerty nejsou žerty, Anděl Páně a mnoho dalších běží při balení dárků, smažení kapra, polehávání na gauči. Možná proto, že pohádky fungují jako paměťový spínač. V okamžiku, kdy zazní první tóny hudby, známá hláška anebo se objeví známý záběr na zámek ve sněhu, člověk se nevrací do pohádky – ale do vlastního dětství.
Vlkolínec
Vlkolínec
O tom, že se české a slovenské pohádky liší jsem poprvé přemýšlel, když jsem navštívil Vlkolínec, původně izolovanou osadu uhlířů a dřevorubců ve Velké Fatře, dnes místní část města Ružomberok. Cesta do vesničky, která je v UNESCO a stojí na jižním úpatí kopce Sidorovo byla na to, že si zachovala půvab díky nepřístupnosti překvapivě pohodlná a dobře vyasfaltovaná. Název pochází od slova vlk a už v roce 1376 tu prý stálo 45 domů, vlastně dřevěných srubů. Dnes je tu několik desítek roubených dřevěnic. Spáry mezi kládami jsou vymazané barevnou hlínou, střechy pokrývá tradiční štípaný šindel, někdy nahrazený plechem a občas vyzdobený satelitem. Atmosféra je pohádková.
Delfínice Fínka
Prodavač suvenýrů, u kterého jsme se zastavili, byl z té atmosféry snad přímo stvořen. Nabídl dětem čokoládové bonbóny zdarma a očividně to nebylo proto, abychom něco koupili. Tak jsme si suvenýrů vybrali hned několik. Už jsme byli na odchodu, když se dcera ještě vrátila pro knihu pohádek. Napsala a ilustrovala ji Lýdia Královičová, a když jsem v ní doma zalistoval, byl jsem okouzlen. Ve slovenštině vše znělo nezvykle měkce, poeticky a básnivě a taky „rozprávky“ byly úplně jiné, než známe z Čech. Třeba o delfínici Fínce, kterou očaroval zlý „čarodějník“ a maminka, aby ji zachránila, musela se nechat rozseknout na tři kousky, které pak obživly, a nakonec se zase spojily. Nebo o rytíři světla a rytíři tmy, kteří bojovali o krásnou princeznu zapínáním plášťů. O nešťastné holčičce jménem „Mesačná žiara“, kvůli které sestoupila z nebes hvězdička a vzala ji s sebou nahoru. Ty pohádky měly v sobě čistotu a průzračnost starých bájí, ale přitom se v nich objevovaly nejen bačové a ovečky, ale třeba i počítače.
Habakuky
Opravdu přemýšlet o rozdílu mezi slovenskými a českými pohádkami jsem začal o něco později v Donovalech, v pohádkové vesničce Habakuky, plné řezbářských výtvorů inspirovaných pohádkami Pavla Dobšinského. Přijeli jsme pozdě, už se stmívalo, nikde nikdo, pak nám odemkl autor těch pozoruhodných skulptur a v mrazivé zimě nás provedl po svých dílech. Habakuky nejsou skanzen. To je důležité říct hned na začátku. Skanzen se dívá dozadu, zatímco Habakuky se dívají stranou – někam mezi pohádku, sen a dětskou otázku, na kterou dospělí obvykle neumějí odpovědět. Domky jsou schválně nakřivo, okna mají tvar, který by stavební úřad nepřežil. Člověk tu má zvláštní pocit, že se ocitl uvnitř příběhu, který ještě nebyl dopsán. Jako by někdo začal vyprávět slovenskou pohádku, ale pak se rozhodl, že některé věty nechá otevřené. Děti tu běhají s naprostou samozřejmostí, jako by tohle byl jejich přirozený svět. Je to pohádková vesnička, ale bez cukrové polevy. Slovenská v tom nejlepším smyslu slova. Není tu důraz na gag, spíš na atmosféru. I když pohádky od Dobšinského jsem tehdy neznal, věděl jsem, že ta řezbářská fantazie je přesně on, a okouzlen tajuplnými jmény jako Laktibrada, Zlatá Priedka anebo Popolvár jsem si slíbil, že o slovenských pohádkách něco zjistím.
Habakuky
Prostonárodní slovenské pověsti
Dohledal jsem, že Pavol Dobšinský byl nejen spisovatel a sběratel lidové slovesnosti jako Božena Němcová či Erben, ale především evangelický kněz. Krátce před smrtí, která jej zastihla v roce 1885 vydal 90 pohádek v osmi sešitech pod názvem Prostonárodní slovenské pověsti, čímž v podstatě shrnul své životní dílo a zapsal se natrvalo do čítanek i myslí Slováků. Před publikováním prý zbavil pohádky původní erotičnosti a šťavnatého humoru díky čemuž se příběhy, původně určené dospělým, staly vhodnou četbou pro děti. Ještě zajímavější na tom je, že vlastně přepsal takzvané Revúcke kodexy, sbírku slovenských lidových rozprávok, kterou shromáždili romantičtí slovenští vlastenci v polovině devatenáctého století na evangelické faře v Revuci.
Dobšinského kodexy
Jak už slovo kodexy napovídá, brali to velmi vážně, Pavel Dvořák ve Stopách dávnej minulosti píše, že je chápali „ako historický prameň na jednej úrovni so stredovekými kódexmi, starobylými knihami, ba v krajine, ktorá nemala svojich kráľov, historický prameň azda ešte významnejší.“ S kodexem je spojován hlavně Samuel Reuss, revúcký kněz, přítel samotného Goetha, folklorista, archeolog, sběratel, a také historik, který věřil, že pověsti z osmého až dvanáctého století se zachovaly v nezkreslené podobě a svou víru předal i svým čtyřem synům, kteří pokračovali v jeho ušlechtilých zálibách. Syn Gustáv se díky znalosti magických prvků v pohádkách a pověstech stal jedním ze zakladatelů slovenské fantasy.
Pohádky paní Boženy
A když je řeč o slovenských pohádkách, nemůže chybět Božena Němcová, která navštívila tehdejší Horní Uhry vícekrát, mimo jiné mistrně vystihuje rozdíl mezi maďarským a slovenským naturelem a o pohádkách svému muži Němci prorocky píše: „Až civilizace mnoho a vše setře, pak se budou ohlížeti po knihách, kde by prameny našli k studiu národopisu-a pak snad mnohý bude Boženu citovati.“ Při své návštěvě v roce 1855 už věděla o revúckých příbězích a po krátkém léčebném pobytu na Sliači a v Hornej Lehote přijela na faru do Revúce, kde ji srdečně přivítali, ale pak řekli, že Samuel Reuss před třemi lety zemřel a jeho synové pohádky, které považovali za posvátné dědictví, z nichž by navíc překlad do češtiny setřel pel původnosti, z ruky nedají. Na rozdíl od bronzových artefaktů, které obdarovaná Božena předala archeologické sekci Národního muzea. Nakonec je ale přemluvila, takže některé pohádky, přes odpor jiných slovenských vlastenců, přece jen poslali, zdá se však, že slovenští vlastenci měli strach oprávněný, protože například původní Boženou Němcovou sepsané slovenské pohádky O dvanácti měsíčkách nebo Sůl nad zlato jsme si my Češi opravdu tak nějak přivlastnili.
A Laktibrada?
Je to hororový příběh, ve kterém macechou šikanovaná hodná dcera dostane od Laktibrady (Na piaď chlap, na lakeť brada) truhlu dukátů, zatímco druhá, rozcapená dcera nedopadne vůbec dobře, neboť ji (Laktibrada, samozřejmě) „chytil a z kože ju vytriasol. Mäso z kostí poobhrýzal a kožu zavesil na dvere. Potom vzal hlavu a gamby z úst odrezal; že sa len tak zuby vyškierali. Vybil jednu šibu na obloku a tam zastrčil tú hlavu.“ Další pohádková bytost, Popolvár, kterému přezdívali starší bratři „hnusná tvár“, je slovensky popelář, takový slovenský princ Bajaja a do třetice Zlatá Priedka pak přadlena, která má vyrobit zlatou přízi ze sena a konopí, s čímž jí pomůže Martinko Klingáč, (u bratří Grimmů je to Rumpelstilzchen neboli Rumplcimprcampr).
O tom, jak se pohádky dívají přes kopec
Když Čech slyší slovenskou pohádku, má pocit, že někdo vzal tu naši, vymáchal ji v horském vzduchu a přidal do ní sloku víc. Když Slovák slyší českou, připadá mu zas, že se všechno vyřešilo nějak rychle, skoro úředně, s razítkem na konci: dobro zvítězilo, princezna se vdala, další prosím. České pohádky jsou často jako dobře vedený spis. Čert má jasně danou pracovní náplň, vodník ví, kolik duší smí držet v hrníčkách, a král – byť trochu popletený – nakonec vždycky pochopí, že nejmladší syn nebyl zas tak hloupý. Svět je sice plný nástrah, ale když budete chytří, skromní a trochu vtipní, projdete jím bez větších ztrát. Slovenské pohádky jsou jinak stavěné. Ne že by v nich chyběl pořádek, ale ten pořádek je spíš kosmický než úřední. Hory jsou vyšší, lesy hlubší a ticho v nich není prázdné, ale plné očekávání. Hrdina se často nevydává na cestu proto, že by musel, ale proto, že ho cosi zavolalo. Slovenská pohádka má blíž k baladě – víc se v ní zpívá, i když se zrovna nemluví. Rozdíl je patrný i v humoru. Česká pohádka se snaží o „hlášky“ a ráda se usměje sama na sebe. Slovenská je vážnější, její humor je jemnější, často skrytý v rytmu řeči nebo v opakování, které připomíná lidovou píseň.
Když se pohádka postaví před kameru
Jakmile se pohádka přestěhuje z papíru na filmový pás, začne se chovat trochu jinak. Jako člověk, který si oblékl sváteční šaty – pořád je to on, ale víc si hlídá, jak vypadá. A právě tady se rozdíly mezi českou a slovenskou pohádkou ještě zvýrazní. Česká filmová pohádka má sklon k divadlu. Kulisy jsou často lehce přiznané, dialogy přesné a herci hrají tak, aby jim bylo rozumět i z poslední řady. Kamera se nerozhlíží po krajině, když se zrovna má říct pointa. Slovenská filmová pohádka se naopak často dívá kolem sebe. Kamera se zdrží na horách, na mlze, na stromech, které šumí, jako by věděly něco navíc. Zatímco česká filmová pohádka si zakládá na hlášce, ta slovenská spoléhá na obraz. A pak je tu vztah k realitě. Česká filmová pohádka si ráda pohrává s tím, že svět je trochu absurdní, ale vlastně zvládnutelný. Slovenská častěji připomíná, že svět je větší než člověk a že vítězství nemusí být hlasité, aby bylo skutečné.
Zdroje:
Slovensko mezi domovem a zahraničím, napsal Libor Michalec
