Článek
Objet „maďarské moře“ jsme se s manželkou Janou chystali dlouho, ale dojet k němu na kole, to byla výzva, se kterou přišli naši dobrodružnější kamarádi Jana s Ottou. Taky to mělo být po dlouhé době se stanem, spacákem, vařením. Vyměnil jsem na svém horákovi široké gumy za úzké, ale trochu trnul, protože na nich byla vyražená nosnost 80 kg a já vážím 120 a k tomu ještě brašny. První přesun byl autem, naložili jsme kola na nosič a brzy ráno vyrazili do Velkých Bílovic, kde sídlí náš výhradní vinař Spěvák. Našli jsme si tam místo na parkovišti, na které on vidí z okna, sundali kola z nosiče, nabalili na ně cyklobrašny a převlíkli se do cyklistického. Slunce už docela žhnulo, a pan Spěvák nám poradil cestu mezi vinicema do Lanžhota, kde jsme měli sraz s druhou částí výpravy. Intenzivně se mi otiskly do paměti ty první radostné kiláky, kdy trička byla ještě nezpocená, nálada natěšená a všechno, jak má být první den letních prázdnin (2024). Ve městě jsme se potkali s Janou a Ottou, zapluli do hospody na oběd a birrel, a pak vyrazili směr Slovensko.
Pískovna
Hranice jsme projeli takřka nepozorovaně po oficiální cyklostezce, většinou podél řeky. Vedro se stupňovalo, projeli jsme Malacky a zamířili k prvnímu vytipovanému kempu, a tam se to trochu zkomplikovalo. Byl to takový betonový dvůr, kolem dokola kóje z dřevotřísky, brána zatvorená, a cedule, že jde o soukromý pozemek. Holky se nicméně šly zeptat, jestli by nás tam nenechali postavit stany, ale prý je tam banda opilých motorkářů, všichni je nadšeně vítali, a zavedli k opilému majiteli, který už ale nebyl s to uzavírat nějaký kontrakt, a vůbec ta představa nebyla vábná, tak jsme nasedli na kola a pokračovali k plánu B což byla nedaleká pískovna, naštěstí po směru naší trasy, asi tak do deseti kiláků. Je to vlastně koupaliště, i se stánkem s občerstvením, kde jsme si dali pivo a pak se převlíkli do plavek a vykoupali se, najedli se z domácích zásob a pak se soumrakem odtlačili kola, aby na nás nebylo tak vidět a postavili stany, ohánějíce se pořád před hejnama komárů, kteří byli stále neodbytnější. Třeba u vody nebudou, řekli jsme si a přemístili se na skoro už opuštěnou pláž, sedli si na kládu, která fungovala jako provizorní sedadlo akorát tak pro čtyři osoby, a kolovala mezi náma lahev vína, kterou jsme po cestě koupili v supermarketu v Malackách. Komáři ale byli stále dotěrnější, až se Jana s výkřikem „to nedám“, rozeběhla do vody a my ostatní ji pak následovali. Otto přinesl láhev vína, stáli jsme v kroužku a posílali si tu láhev vodou, a když na to teď vzpomínám, byl to asi nejromantičtější zážitek z celé výpravy.
Do Györu
Ráno jsme si uvařili čaj do ešusu, snídali už bez komárů, sbalili věci na kola a vyrazili směr Bratislava. K vedru se přidal docela silný, horký vítr, který dul proti nám, takže nás to docela brzdilo, ale i tak jsme dojeli v dobrém čase k Devínu, na soutok Moravy a Dunaje.
Cestou podél Dunaje do Bratislavy zase mračna komárů. Most přes Dunaj jsme projeli na pohodu po cyklostezce a pak po ní i pokračovali druhou stranu na Petržalku, kde jsme vyhledali Tesco, ve kterém jsme doplnili zásoby a pokračovali směrem na Maďarsko. Vítr neustával, spíš naopak, bylo to jako plavat v bazénu s protiproudem, tak jsme za hranicema v prvním maďarském městečku Rajka dali občerstvovací pauzu, vyzvedli z bankomatu forinty a vyrazili zase na trasu s tím, že se utáboříme v nejbližším kempu. Po včerejší zkušenosti s obavou, aby byl otevřený, ale klaplo to, i když jsme tam byli asi jediní hosté, tedy kromě jednoho karavanu. V noci jsem si vzpomněl, že jsem za celý den snědl jen dvě polívky a vzbudil se hlady, tak jsem zašátral po pytlíku s ovesnýma placičkama od mámy a zapíjel to kolou.
Ztratil jsem hlas, asi z toho větru, a s obavou vyhlížel další den, kdy nás čekalo osmdesát kilometrů do Györu, ale vítr se, jak ostatně mobilová aplikace předvídala, otočil a foukal nám do zad. Přijeli jsme před druhou hodinou do městského cyklokempu se spoustou roztomilých chatek a chatiček, postavili stany v podstatě u někoho na zahradě, ale nedaleko od centra, a když pak přestalo pršet, vypravili jsme se do toho krásného a starobylého města na pivo a langoše. Barokní perla na soutoku tří řek – Dunaje, Ráby a Rábczy nezklamala.
Konečně Balaton
Další den vítr zase foukal do zad, dali jsme si pizzu v Pápa a dorazili v dobrém čase osmdesátikilometrovou štreku do městečka Ajka, kde na nás už čekal krásný městský kemp se spoustou chatiček, ale my si zase postavili stany. K večeři těstoviny z ešusu a pak na pivko na molo nad jezerem. Další den jsme v klidu a pohodě, i když přes malý hřebínek, dorazili do chatičky u Balatonu, přesněji řečeno v Balatonszeped. Skoro všechny názvy měst a městeček u Balatonu jsou Balatonněco.
Další den jsme oslavili úspěšně zvládnutou první část výpravy, vykoupali se na městské pláži a den poté pokračovali po cyklostezce podél Balatonu, zatímco Jana s Ottou se vydali k opravdovému moři do Chorvatska.
Projížděli jsme krajinou vinic, pláží, kavárniček a stánků s občerstvením. Když se řekne Balaton, většině lidí se vybaví vůně langošů, maďarské popíky z osmdesátek a voda mělká, a tak teplá, že by se v ní dal vařit čaj. Ale na kole je to trochu jiný zážitek. Vzduch chvílema voní rákosím, městské pláže s krátce střiženým trávníkem jsou vzorně udržované, stejně jako cyklostezka, která vede dokola kolem.
Vyjížděli jsme brzy ráno, když ještě slunce nežhnulo a krátce po obědě už stavěli stan v kempu na pláži, tak trochu rybářském blízko Keszthely, předělu mezi severní a jižní stranou Balatonu. Komáři trochu byli, ale ve srovnání s Pískovnou pohodička.
Další den jsme spali v jachtařském kempu Fonyód, poté v Siófoku, kde jsme si odpočinuli od veder a komárů v klimatizovaném penzionu Villa Olliver, který jsme „bookingovali“ v průběhu cesty a další den skončili v Balatonalmádi zase v hotelu přes booking, protože dva kempy, které jsme tu měli v plánu na ubytování, byly zrušené. Retro hotýlek i starší rozšafný majitel určitě pamatovali slavné časy, kdy Balaton byl nejen maďarským mořem, ale i oblíbeným cílem výletníků z východního bloku.
Poslední kilometry
Po skvělé snídani jsme jeli asi patnáct kilometrů do města Vészprem na vlak do Györu. Ale na nádraží jsme zjistili, že na trati je výluka, jezdí se autobusem a kola nám nepřepraví, tak jsme pokračovali v sedle do další zastávky v Zirc. Mírně do kopce, kola se bořila do štěrku, před sluncem nebylo kam se schovat, ale všechno dobře dopadlo a v Zircu už jsme se na vlak do Györu dostali. Vrátit se na krásné místo, kde už jsme pře týdnem byli, bylo příjemné, i když jsme spali v mládežnickém hostelu a kola nezbývalo než připoutat přes noc na ulici k zábradlí.
Krkolomný návrat
Ráno jsme kola v pohodě našli, osadili brašny a čekali na vlak do Vídně. Který přijel tak nacpaný, že i když jsme měli předem koupené jízdenky a otevřeli dveře do příslušného vagónu na přepravu kol, málem z něj vypadly studentky, které se opíraly o ty dveře. Na první pohled to vypadalo, že se nemůžeme vejít, ale nějak, nevím jak, jsme se tam nacpali a celou cestu stáli na jedné noze, která ještě nebyla naše, jak praví klasik. Jana aspoň rozdala hodným studentkám, omotaným teď kolem kol, meruňky, které jsme měli na cestu. Výpravčího jsme neviděli, stejně by se vagónem neprodral a ve Vídni se nám podařilo vystoupit. Měli jsme dvacet minut na přestup na vlak do Berlína, který opustíme v Břeclavi. Vytáhli jsme kola s bagáží na příslušný perón, čekali, čekali a vlak nikde. Na poslední chvíli přesunuli náš vlak na jiné nástupiště, tak s davem dalších cestujících úprkem zase do podchodu a zase vytáhnout kola… Stihli jsme to na poslední chvíli. Z Břeclavi do Velkých Bílovic šlapeme do pedálů a po skvělých maďarských cyklostezkách a silnicích, kde jsou i kamioňáci ohleduplní, je to na frekventované silnici docela rozdíl, ale šťastně dorazíme po 612 kilometrech k autu, které už je rozpálené, že by se na kapotě daly smažit vejce. Klimatizace jela naplno a my také a večer jsme dorazili bez problému domů.
