Článek
Cvikovský velkopivovar
Naše cesta Lužickými horami začala netradičně pivovarem v Cvikově, kam jsme dorazili na oběd a zapili ho pivem pojmenovaným podle zdejších hor Luž, Hvozd, anebo Klíč. Pivo se v Cvikově vařilo od roku 1560, kdy bylo hned 72 cvikovským měšťanům od pozemkové vrchnosti oficiálně uděleno privilegium. Až po roce 1948 byl pivovar znárodněn a začleněn do Severočeských pivovarů. A po dvaceti letech se stalo něco, co připomíná nápis na jedné z vnitřních stěn schodiště: „Vůl Vojta zavřel pivovar 1. 1. 1968.“ Areál pivovaru se stal skladištěm brambor či řepy, poté provozován jako autoservis, diskotéka, bazar nábytku či pěstírna žampionů.
Pivovar Cvikov
V roce 2013, po téměř padesáti letech našel chátrající areál nové majitele, kteří obnovili tradici vaření piva, otevřeli tu hotel a prodejnu vlastního pečiva a vede se jim tak dobře, že na počátku roku 2024 k Pivovaru Cvikov připojili Městský pivovar Kutná Hora.
Kalvárie
Z pivovaru jsme vystoupali od ozdravovny přes cvikovský Křížový vrch, zvaný také Kalvárie, kde již v roce 1728 začal punčochář Johann Franz Richter budovat poutní místo. Místní dobrodinci nechali na cestě ke kapli vystavět osm kapliček s nejdůležitějšími výjevy Kristova utrpení a cesta tak postupně získávala ráz křížové cesty. Postupem času bylo dostavěno všech čtrnáct zastavení. Během druhé světové války místo zchátralo, ale v roce 1991 cvikovský městský úřad nechal křížovou cestu zrenovovat.
Cestou k Naději
Odtud jsme pokračovali k přehradě Naděje. Měli jsme v plánu se tam vykoupat, tak jsme sešli ze značené cesty a přeskákali přes občas zabahněné úseky po kládách a kamenech, vyhýbali se kopřivám a chvílemi skoro šplhali po skalách po úzké stezce, která nás jako v jakési přírodní kalvárii zavedla k přehradě.
Koupat se v Naději
Naděje bývá spojována s očekáváním něčeho velkého, co teprve přijde. Stejnojmenná přehrada je tichá, ukrytá mezi stromy, v chladné vodě a v kamenné hrázi, která už skoro devadesát let odolává času. Vznikla v letech 1937–1938, kdy se nad českým pohraničím začínala stahovat politická mračna. Nádrž měla zadržovat vodu pro pohon pily v nedalekém Hamru. Voda byla k pile vedena potrubím. Na stavbě pracovalo až kolem 110 lidí a její dokončení připadlo do dramatického roku 1938. Po válce zmizelo německé obyvatelstvo, proměnila se krajina i hospodářství a pila nakonec v roce 1948 zanikla. Z pracovního nástroje se postupně stal především krajinný prvek a místo pro výletníky.
Ti už se tu koupali, a tak se část naší výpravy převlékla do plavek a vyzkoušela, jak se koupe v Naději.
Petrova bouda
Nechtěli jsme se vracet na pohodlnou turistickou cestu, tak jsme po té klikaté úzké ještě nějakou chvíli pokračovali, až nás před můstkem navedla na tu širokou. U bývalého mlýna jsme se občerstvili a pokračovali až do Petrovy boudy. Leží v Horní Světlé pod Luží v nadmořské výšce 590 m.
Petrova bouda
Bouda je slovo, které má v češtině zvláštní přitažlivost. Hotel zní příliš honosně, penzion příliš úředně a apartmán příliš moderně. Bouda slibuje lavičku, dřevo, kamna, útulnost a možná něco teplého do žaludku. A přesně to jsme našli. Majitel nás přivítal o berlích, neb byl po operaci kolene, uvnitř pak bohatě zdobené interiéry, kulečník, klavír, staré obrazy, kytara a spousta chalupářských artefaktů z nichž psího účastníka našeho výletu, štýrského brakýře Gimliho, fascinovaly dvě tak věrné sošky koček v životní velikosti, že po nich vystartoval jako by byly živé.
Cestou na pokoj nás oslavila mladá štíhlá žena: „Jdete stezku?“ zeptala se a měla samozřejmě na mysli známou Stezku Českem, jejímiž chodci je tahle bouda hodně oblíbená. Když jsem se druhý den od majitelů dozvěděl, že má v plánu jít toho dne čtyřicet kilometrů, připadal jsem si trapně.
Chata Luž
Pokračovali jsme do Chaty Luž a bylo zvláštní vidět ji v létě. Předtím jsme tu byli prvního listopadu, kdy napadl sníh, cesty nebyly protažené, ale naše Fabie tu pro nás adrenalinovou jízdu zvládla. Sníh připomínala jen cedule „Pozor na laviny ze střechy“ a jediné nebezpečí představovaly vosy, na které tu měli ale nastražený fungující lapač.
Jeptišky a nemravný mnich
České turistické značky brzy vystřídaly německé a les byl najednou plný skal. Došli jsme na německou vyhlídku Jeptišky, která leží nad lázeňským městečkem Jonsdorf v horách, kterým se tu říká Žitavské. Na vrcholu stojí restaurace a kolem ní se tyčí skály, ze kterých je impozantní výhled do okolní krajiny. Dávný mnich Jon, který dal vzniknout jménu, měl podle legendy na starosti pozemky v majetku kláštera, odkud mu chodily obdělávat pozemky jeptišky. Jon byl statný muž, a jeptišky bez dozoru abatyše mnichovi podlehly. Když se to abatyše dověděla, vyhnala je z kláštera. Odešly do hor a prosily mnicha, aby je vzal k sobě, jenže Jon je už nechtěl, a tak je vyhnal do hor. Tam se z nich staly skály nazývané Nonenfelsen neboli Jeptišky.
Hostinec na vrcholové plošině
není novodobou turistickou vymožeností. První restaurace tu byla otevřena už v roce 1860. Dali jsme si točené pivko a pozorovali cvrkot zejména německých návštěvníků. Od výletníků až po ty, co se vraceli ze zdejší ferraty Nonnensteig. Má asi 400 metrů, překonává převýšení kolem sta metrů a její součástí je devítimetrová visutá lávka.
Pískovcové varhany
Pískovec zde vytvořil celý labyrint skalních věží, stěn a průchodů, ale geologickým unikátem jsou tu pískovcové varhany. Čedičové varhany známe přinejmenším na Panské skále, ale pískovcové Velké a Malé varhany (Grosse Orgel a Kleine Orgel) jsou unikátní. Vznik souvisel s průnikem znělcové lávy do pískovcové pukliny. Plyny a páry ze zemského nitra prostupovaly trhlinami a prohřály pískovec na vysokou teplotu, která vedla k jeho zpevnění a prokřemenění.
Mlýnské kameny
Jenže příroda tu nebyla jediným sochařem. Člověk do skalního města (německy Jonsdorfer Felsenstadt) za staletí také dost zasáhl. Jonsdorf je známý svými lomy na mlýnské kameny. Těžba začala už v 16. století a pokračovala více než tři sta let. Zdejší pískovec byl velmi kvalitní, a tak se jonsdorfské mlýnské kameny vyvážely až do Ruska a Anglie. V lomech někdy pracovalo až devadesát lidí a těžba skončila až roku 1918. Takže když dnes procházíte mezi skalami, neunikne vám, že ta dlouhá rovná chodba byla kutána lidmi. A pohled z výšky na starý lom, kde vznikaly mlýnské kameny, je impozantní.
Nad Krompachem
Překročili jsme hranice zpátky do Česka a pokračovali Krompachem, což je první česká obec. Leží v nadmořské výšce kolem 475 metrů mezi kopci Luž a Hvozd. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1391. V 16. století tu fungovala sklářská huť, později se rozvíjelo tkalcovství a další řemesla. V 18. století dokonce panský pivovar a vinopalna. Dnes má obec jen kolem 180 stálých obyvatel, ale přibližně 300 domů – mnohé jsou chalupy a rekreační objekty a skoro všechno jsou to staré podstávkové a roubené domy, které dávají Krompachu typický vzhled severočeské pohraniční vesnice. Došli jsme na Krompach-Valy do stylového penzionu Na Hřebenovce, kde jsme měli zabukovaný pokoj. Že jsme v Česku jsme věděli jen díky číšníkům a číšnicím, jinak se z velké zaplněné restaurace ozývala jen němčina.
Černá louže
Dalšího dne jsme měli namířeno do kempu Černá louže u Rynoltic, kam jsme došli dost brzy, protože horka nebyla zanedbatelná, a tak jsme zvolili nejkratší trasu. Nebyla to himálajská výprava, ale měla jiné půvaby, a tím nemyslím jen stánky s občerstvením.
Zdroje:
