Článek
Žatec je zvláštní směsicí krásy, patiny a jakéhosi univerzálního prostoru – a právě proto se stal rájem pro filmaře z Česka i ze světa. Stačí vejít do centra. Kamenitá dlažba, barokní průčelí, uličky, které nikam nespěchají. Město, které nehraje na efekt, ale má přirozenou hloubku – něco, co kamera miluje. A co je na tom nejzajímavější? Žatec se umí proměnit. Jeden den je středověkým městem, druhý den vídeňskou čtvrtí, a třetí den americkým maloměstem z padesátých let. Teprve když se některé ospalé dopoledne projdete starými uličkami a opuštěnými náměstími, pochopíte, co na tom městě všichni ti filmaři mají. A proč se sem už čtyři desítky let vracejí, aby jím zarámovali své – tak různorodé – příběhy. Stejně jako dobrý herec umí Žatec zahrát cokoliv – židovské ghetto, dickensovský Londýn, revoluční Paříž, válečnou zónu, kulisu romantických procházek i bláznivých honiček.
Yentl
Není to přehánění. Stačí si vzpomenout na film Yentl s Barborou Streisand, který se tu v historickém centru natáčel už v roce 1983. Filmaři tehdy objevili kouzlo žateckých uliček – autentických, ale přitom univerzálních. A Žatečáci zase objevili kouzlo toho, že důvěrně známé pohledy na místa, kolem kterých denně chodí, mohou vidět v hollywoodském velkofilmu lidé z celého světa. U mě to bylo ještě umocněné tím, že když tu Yentl v osmdesátkách natáčeli, zíral jsem tehdy na Barbaru Streisandovou z okna dědova bytu na Hošťálkově náměstí. Když jsem pak chodil oprýskanou uličkou na vlakové nádraží, nemohl jsem uvěřit, že tu filmaři postavili stejně oprýskanou bránu nad schodištěm jako filmovou kulisu, a dokonce to tady nechali, když pak odjeli. Hnědá dřevěná vrata na rozpadajícím se domě na Nádražních schodech jsou jednou provždy těmi, kterými do ješivy přicházela za svou tajnou láskou, studentem Avigdorem, Barbra Streisand coby židovská dívka, jež se v touze po vzdělání vydávala za chlapce.
Kněžská brána uprostřed.
Galerie hollywoodských trháků
Také Kněžskou bránu je snadné ve filmu poznat – jako bránu do „yentlovského“ města Bechev. Anebo jako jednu z pařížských bran v Červeném Bedrníku, jednom z mnoha seriálů, kterému propůjčil Žatec svou tvář. Světoví filmaři do Žatce totiž od časů Yentl přijíždějí znovu a znovu: Britové, Američané, Němci. Roman Polanski zde natáčel svůj film Oliver Twist, Agnieszka Hollandová část filmu Hořící keř, Jessica Chastainová v americkém snímku Úkryt v zoo procházela ulicemi, které měly představovat Varšavu během války. V roce 1997 tu natáčel herec Liam Neeson jednu z úspěšných adaptací Hugových Bídníků. Po Náměstí 5. května se v 90. letech proháněl Mladý Indiana Jones. A aby toho nebylo málo, Marvel si v roce 2019 vybral žatecké uličky pro film Spiderman: Daleko od domova, kde Žatec hraje – světe div se – Benátky. Kdyby to neřekli sami tvůrci, člověk by to možná ani nepoznal. Ve stejném roce šel do kin krásný film Králíček Jojo režiséra Taiky Waititiho, který také nese žateckou stopu. A to vše je jen skromný výčet namátkou, protože filmů, seriálů, a také reklam, natáčených v Žatci bylo přes stovku a pořád přibývají.
V pozadí židovská synagoga.
České filmy s žateckou stopou
Zatím byla řeč jen o filmech světových, ale nutno dodat, že čeští filmaři objevili kouzlo Žatce mnohem dříve, a například slavná komedie režiséra Juraje Herze Holky z porcelánu z roku 1974 nese také žateckou stopu. Tehdy jedenadvacetiletá Dagmar Veškrnová-Havlová jednoho horkého letního dne venčila vypůjčeného psa coby skladnice na žateckém náměstí Svobody. Nechybí ani české seriály jako třetí řada Nemocnice na kraji města, kde roli filmového Boru sehrál Žatec. Anebo Příkopy, Náves či předtím Náměstíčko, ve kterém se herec Josef Vinklář vykláněl ze stejného okna, ze kterého jsem kdysi pozoroval Barbaru Streisand, Okno nad kdysi skutečnou masnou, jejíž výkladní skříň je dnes přemalována německými nápisy, zřejmě pozůstatku z natáčení některého z dalších filmů či seriálů. Možná seriálu Já Mattoni, ve kterém se jezdí bryčkou do kostela, kterým ve skutečnosti není žádný jiný než Kostel Nanebevzetí Panny Marie, na nějž jsem se často díval z toho okna, stejně jako ho nemohl přehlédnout ani Vinklář. Těším se na seriál Milionáři, kde si zahráli Lábus, Liška i Adamovská.
Okno, z kterého se vykláněl Vinklář.
Inspirace Žatcem
Je to vlastně neuvěřitelné: město, které se do světové historie zapsalo obranou proti křižákům v roce 1421, dnes dobývá svět na filmovém plátně. Jen místo mečů se tu teď blýskají reflektory a mikrofony. Filmaři mají rádi Žatec i z důvodu, že město je jaksi „neokoukané“. Není to Praha, kde si člověk musí hlídat každý záběr, aby mu do rámu nevlezl Starbucks nebo tramvaj s reklamou. Žatec má klid. Je to město, které nikam nespěchá, a tak dává filmařům prostor, aby v něm našli, co potřebují.
Libočanská branka
A pak tu je ještě světlo. To zvláštní, měkké severočeské světlo, které dokáže zázraky. Umí udělat z obyčejné ulice poetickou scénu, z oprýskané zdi náladové pozadí a z ranní mlhy kouzlo, které by v Hollywoodu stálo miliony. V plném rozsahu jsem si to uvědomil v žatecké Galerie Sladovna, kde jsem kdysi zhlédnul výstavu „Žatec ve filmu“ s krátkými ukázkami z filmů natáčených v Žatci i z jejich zákulisí. Žatec má zkrátka atmosféru, příběh a schopnost proměny. Možná není jen kulisou, ale i inspirací. Jeho filmová tvář je jen jedním z mnoha úhlů, kterými lze na něj pohlédnout.
Zdroje:
