Internační tábory v ČSR: Temné kapitoly zapomenuté historie

Prakticky okamžitě po porážce fašistického Německa započal proces internace Němců, ale i kolaborantů a zrádců. Jednalo se o velké masy obyvatelstva, které bylo zapotřebí soustředit co nejdříve na jedno vybrané místo. Smyslem této koncentrace byla očista české společnosti ode všech, kteří se podíleli na protektorátním útisku. Důvodem internace byl tedy zprvopočátku odsun všech, kteří byli německé národnosti, ale byli zbaveni československého občanství. Před transferem bylo zapotřebí vyšetřit, zda se internovaný nedopustil válečných zločinů nebo činnosti, namířené proti národu. Bylo uplatňováno etnické hledisko – vězněni byli lidé německé národnosti ne proto, že byli primárně fašisté, ale že byli Němci. O tom svědčí fakt, že mezi vězněnými byla řada antifašistů, dokonce i židů německé národnosti, kteří zázrakem unikli transportům do německých koncentračních táborů. Nedobrovolní obyvatelé českých internačních táborů byli i Češi, převážně podezřelí z kolaborace. Ti byli postupně v táborech od Němců separováni. Od prvopočátku bylo výnosy československých orgánů zakazováno umisťovat do táborů děti, těhotné matky a přestárlé lidi, takřka nikde se na to ale nedbalo. Byla zatčena celá rodina, protože pokud byli německé národnosti, stejně byli určeni k odsunu. Leckde docházelo i k tomu, že v případě smíšených manželství skončila v internačním táboře celá rodina.

Krátce po vzniku těchto táborů byla pro internované zavedena pracovní povinnost.1 V duchu odplaty si měli svoje provinění odčinit prací na obnově zničené infrastruktury země. Pracovali především na správě zničených tratí a silničních komunikací, odklízení trosek a válečné techniky. Vítanou posilou byli především v zemědělských krajích, kde po další tři roky vykrývali nedostatek pracovních sil. I proto docházelo k transferům Němců primárně nejenom za hranice, ale i do vnitrozemí. Stali se ceněnou, a hlavně levnou pracovní silou, bez které by například vůbec nebyl možný zemědělský život na Hané i jinde. Na druhou stranu internovaní se práci především v zemědělství nevyhýbali, protože tak měli šanci uniknout na nějakou dobu mnohdy nelidskému zacházení ze strany dozorců a přilepšit si na jídle. Internovaní pracovali zadarmo, zaměstnavatelé jejich plat poukazovali příslušným orgánům státní správy. Jednalo se o nucenou a otrockou práci v pravém slova smyslu, které se vláda pokusila dát zdání legality směrnicí ministerstva vnitra z července 1945, která stanovila, že internovaní budou pracovat v zemědělství, dále v oblasti veřejně prospěšných prací, a nakonec v soukromých firmách.

Je zapotřebí zdůraznit, že v označení táborů panuje nejasná terminologie. Bylo tomu tak ostatně i v nacistickém Německu. Stejně tak se používaly různé názvy pro tábory v Československu již v roce 1945. Označení táborů, kde byly drženy osoby německé národnosti, jako koncentrační vyvolává v českém prostředí dodnes vesměs ostré reakce. Leč použití slova koncentrační pro obecnou charakteristiku všech typů československých táborů je přesné. Koncentrační tábory jsou zařízení, zakládaná k izolaci politických odpůrců režimu. Jejich účel se potom pochopitelně lišil dle záměrů vládního establishmentu té, které země. Nestarší koncentrační tábory vznikaly během anglo-búrské války a účelem internace Búrů nebylo ani likvidovat ani využít jejich pracovní potenciál, ale zamezit dalším kontaktům s ostatními.2 Koncentrační tábory v poválečném Československu vznikaly ze dvou základních důvodů. Vysídlit rozsáhlé oblasti od Němců znamenalo soustředit je, koncentrovat3  na různých místech a následně je odsunout mimo hranice země. To byl první důvod. Dalším důvodem bylo vyhledat v těchto masách lidí všechny ty, kteří se provinili proti československému národu a vydat je k potrestání. Tábory v Československu neměly ani oficiální nátěr převýchovy kriminálních a asociálních živlů za pomoci práce, tak jako tomu bylo v Německu. Pracovní povinnost měla odčinit vinu a bylo považováno za správné, aby válečné škody nahrazovali ti, kteří je způsobili. Od samého začátku byli Němci signováni na principu kolektivní viny, což samozřejmě celou situaci ulehčovalo. Ale žádný tábor v českých zemích a na Moravě neměl nikdy ve svém programu fyzické čistky. Ovšem násilí, týrání fyzickými tresty, hladem a vysilující prací, stejně jako svévolné vraždy se dály. Umožňoval je především rozšířený názor spravedlivé odplaty, pocit beztrestnosti a v neposlední řadě vágní právní prostředí poválečného státu. Primárním spouštěčem ale byly emotivní projevy hlavy státu a skupiny vysoce postavených politiků napříč politickým spektrem. Tím veřejnost získala pocit státního souhlasu a došlo k legalizaci všech excesů. První kolo represí bylo zahájeno již ve fázi pražského květnového povstání. Lynčovalo se nejenom v Praze, ale v mnoha větších i menších městech Čech i Moravy. Proti této zvůli se postavili jen nemnozí. Například proti vládnímu návrhu Zdeňka Fierlingera z 12. května, který prosazoval výzvu k upuštění od násilností a lynčů směřovanou především obyvatelstvu a bezpečnostním složkám, se postavili komunisté Václav Nosek, Zdeněk Kopecký a národní socialista Jaroslav Stránský a vláda se nakonec rozhodla na násilnosti páchané na Němcích nereagovat. Beneš se vrací ze zahraničního exilu právě 12. května, ale jeho postoj k této věci česká veřejnost z dřívějších projevů dobře znala. Beneš využil logicky povstání proti okupaci a začal celý proces květnových dnů důsledně nazývat revolucí. S ním tuto dikci uchopili i další politici, deroucí se na výsluní politické moci. Česká veřejnost měla celkem oprávněný pocit, že v revoluci je dovoleno mnohé a „když se kácí les, lítají třísky.“ Toto období, následované divokým odsunem, sloužilo jako úvod k chladně zkalkulovanému vyhnání jedné národnosti z určeného geografického prostředí. Hledání možností poválečného soužití Čechů, Němců, ale i Maďarů použitý princip kolektivní viny vůbec neumožňoval a upřímně řečeno, nikdo je ani nehledal.

Pro toto tvrzení existuje mnoho důkazů, z nichž mnohé jsou zde uvedeny. Ukázkovým příkladem je například město Brno. V Brně se 16. 5. 1945 rozhodlo přijmout návrh bezpečnostního referenta Karla Smítala o zajištění „všech osob německé národnosti a národních zrádců“ v „koncentračních táborech“. Vzhledem k tomu, že jeden z členů ZNV4 upozornil na to, „že zásada odstranit ze státu všechny Němce byla jasně řečena panem prezidentem Benešem“ a trval na přípravách k vystěhování Němců za hranice, poskytli předseda vlády Zdeněk Fierlinger a jeho náměstek Klement Gottwald ZNV jasné instrukce. Další den rada Zemského národního výboru v Brně schválila „Prozatímní všeobecné směrnice o Němcích“. Směrnice vypracoval a 20. 5. radě předložil bezpečnostní referent výboru Smítal spolu s velitelem Národní bezpečnostní stráže pro Moravu kapitánem Bedřichem Pokorným, členem KSČ. Na návrh Smítala, předsednictvo Zemského národního výboru ještě 29. 5. schválilo výnos č. 78/1945. Proto nelze násilí v českých táborech svádět jen na vyšinuté a psychicky narušené dozorce. Násilí se často dopouštěli i lidé, kteří za sebou kriminální minulost neměli a v dalším životě se násilí již nedopouštěli. O tom, že stát neměl v tomto ohledu čisté svědomí, svědčí i zákon č. 115/1946 Sb., který znemožňoval řádné vyšetření českých zločinů proti lidskosti. Umožňoval se vyhnout postihu s poukazem na činnost, která se týkala „spravedlivé odplaty za činy okupantů a jejich pomahačů“. Trestní stíhání mnohých dozorců v táborech nebo příslušníků eskort v době divokých odsunů bylo ostatně často iniciováno mezinárodním tlakem, především ze strany západních spojenců.5 Obvinění vesměs odcházeli od soudů s malými nebo dokonce žádnými tresty. To se týkalo i pozdějších dozorců – příslušníků policie nebo vojska.

Pokud se pokusíme sumarizovat tehdejší terminologii, pak můžeme za pomoci pramenů tábory definovat takto:

- Internační tábory – určené pro osoby ve vyšetřování a čekající na soud před mimořádnými lidovými soudy dle retribučního dekretu č.16/1945 Sb.

- Sběrné tábory – v nich byli koncentrováni občané německé národnosti, zbaveni čs. státní příslušnosti a určeni k transferu (rozuměj odsunu)

- Pracovní tábory – ty, kteří se neprovinili, ale byli přiděleni na práci dle dekretu č. 71/1945 Sb. V konečném důsledku ovšem čekající na odsun.

- Tábory nucených prací – vznikaly až na základě zákona č. 247/1948 Sb. a byly primárně určeny pro politické odpůrce komunistického režimu. Není však bez zajímavosti, že se v nich ocitlo i malé procento Němců, kteří na odsun z různých důvodů čekali až do let 1950,1951.

Je zapotřebí si uvědomit, že výše uvedené rozřazení má účel usnadnit soudobému čtenáři orientaci v problematice. Realita táborů byla ale vesměs jiná. V jednom prostoru tábora byli soustředěni lidé, čekající na soud, lidé, čekající na odsun a všichni bez výjimky podléhali pracovní povinnosti. A to i děti, těhotné ženy a staří lidé. Za chodu tábora se zjišťovalo, kdo je kolaborant, kdo zrádce národa a kdo antifašista. Dokonce i lidé, obvinění z hospodářské kriminality, korupce a válečné šmeliny končili ve stejných táborech. Vedení lágrů se snažilo alespoň od sebe separovat vězněné Čechy a Němce, protože často mezi nimi docházelo k násilí a lynčování. Docházelo i k těm paradoxům, že dozorci v táborech se stávali sami věznění Češi, obžalovaní z hospodářských přečinů nebo kolaborace. Pak velmi často docházelo k excesům a násilí.

Byly všeobecně tragické. Ilustrujeme je v dalším článku na popisu kroměřížského tábora, který ještě patřil mezi mírné lágry a neproslul žádnými mimořádnými excesy. Internovaní, přesto, že jim nebyla prokázána žádná vina, byli považováni za občany podřadné kategorie, a tak s nimi bylo zacházeno. Minimální strava, minimální lékařská péče, vysilující práce doprovázená fyzickými tresty a týráním. Tak jako v období léta až podzimu 1945 vznikaly živelné, divoké odsuny, tak byly podobně živelně zřizovány internační tábory. Často na popud a příkaz místních funkcionářů Národních výborů, bez státní kontroly a evidence. Teprve v podzimních měsících roku 1945 přechází organizace táborů pod správu ministerstva vnitra,6 nápravu poměrů v lágrech to ale nepřineslo. Pracovní povinnost platila bez výjimky pro všechny. V táborech byly soustřeďovány i děti, přestože bylo opakovaně vydáváno nařízení, aby nebyly internovány malé děti, těhotné ženy a rodičky. Zemský národní výbor v Brně jako první vyzval Ústředí katolické charity, aby do své péče převzalo děti z lágrů mladších 14 let. V praxi to ovšem naráželo na opatření, vynucované západními spojenci, totiž aby se děti od matek neoddělovaly, pokud ty si to nepřejí, a pokud k tomu dojde, aby k odsunu nedocházelo, dokud se rodina opět nescelí. Dalším důvodem pro setrvání dětí v táborech bylo to, že je nebylo kam dát. Jedinou organizací, která mohla garantovat jistou úroveň základní péče, byla církev a její možnosti byly po válce samozřejmě omezené. V srpnu roku 1945 se v táborech v Čechách a na Moravě nacházelo 4 600 dětí mladších 14 let.7

Problematická byla v táborech i výživa a lékařská péče. Jídelníček byl víc než prostý: snídaně – černá káva, oběd – zeleninová (ovarová, zasmažená, cibulová) polévka a výdej denní dávky chleba (200 g), večeře – černá káva. Toto byl celodenní příděl stravy těžce pracujícího člověka. Nároky na zvláštní příděly v podobě mléka měly pouze děti, těžce pracující v průmyslu mohl nárokovat 2 dkg masa denně. Podvýživa nebyla řešena, byla považována za samozřejmou součást trestu.

Lékařského personálu bylo málo. O vězně německé národnosti se starali němečtí lékaři, kteří byli de facto ve stejné situaci jako lidé, čekající na odsun. Jejich práce byla vždy kontrolována českým šéflékařem. Protože jich nebylo mnoho, paradoxně na svou profesi dopláceli, protože byli vyjmuti z odsunu a bez svolení Epidemiologické ústředny pro odsun při ministerstvu vnitra nesměli být posláni za hranice státu. Byla jim tedy zamezena i dobrovolná emigrace. Základním motivem jejich činnosti bylo zamezit infekcím a epidemiím. Tábory vznikaly živelně, na zeleném drnu jako součást městských aglomerací nebo alespoň na jejich okraji. Úřady si byly vědomy rizika šíření infekčních chorob běžných v té době, možných epidemií tyfu nebo úplavice, a proto se v táborech úzkostlivě dodržovala především dezinfekce. Léčení chorob bylo problematické, protože chyběly jak léky, tak vůle plýtvat péčí na podřadné občany.

Největší vlnu násilí na vězněných zaznamenáváme v období od května do září roku 1945. Mnohé oběti lze přičíst na vrub době vyřizování účtů, pocitu spravedlivé pomsty a také poválečnému chaosu a tzv. vacatio legis. Nařízení sice existovaly, ale málokdo dbal na jejich dodržování. Mnoho násilí a místy doslova genocidy je připisováno strážnímu personálu a dozorcům, ať již v táborech nebo při divokých odsunech. Zejména těsně po válce se stával dozorcem v lágru leckdo. Oficiálně se jím mohl stát každý občan ČSR slovanské národnosti, starší 21 let a po splnění vojenské povinnosti. Dozorci měli zakázáno stýkat se s příbuznými vězněných, měli předepsanou mlčenlivost ve služebních věcech. Nesměli fyzicky týrat vězněné a zbraň mohli použít jen při sebeobraně nebo ve stavu nouze. Nic z toho se ovšem nedodržovalo, nad brutálním chováním strážných a dozorců se přivíraly oči. Jen tak lze vysvětlit doložené případy násilí, vražd, znásilňování, kterých se Češi na Němcích prokazatelně dopouštěli. Mnohé lágry nechvalně prosluly i ve své době, protože zprávy o nich šířili nejen odsunutí Němci ale často i znepokojené české obyvatelstvo. Lze uvést mnoho a mnoho příkladů – od 5. 5. 1945 do 9. 5. 1945 fungovala věznice pro německé zajatce v Kounicových kolejích v Brně. V těchto dnech jí prošlo na 5000 zajatců. 300 z nich bylo neznámými pachateli ubito jako odpověď na vraždění českých studentů právě v těchto místech.8 Obávanými lágry byly Maloměřice u Brna, Malá Klajdovka, Černovice, Komárov, zámeček v Řečkovicích – a to uvádíme jen brněnský výčet. Z dalších, nechvalně proslulých táborů lze uvést Olomouc–Hodolany, kde byly podmínky pro život obzvláště těžké. Táboru se přezdívalo Hodolanské peklo a podle nedošetřených a neověřených zpráv zde dozorci naráz postříleli 32 internovaných. Co již doloženo ale je, je mučení vodou a další fyzické tresty, které bychom očekávali spíše v nacistických lágrech. Hodolany vykazují dle úmrtních listů za období 1945–1948 celkem 185 mrtvých. V době největšího zaplnění tábora zde bylo vězněno 2500 osob se 120 strážci, vesměs mladíky mezi 15 až 20 lety. Vězni se tísnili v barákových ložnicích po 60 osobách a těžké denní práce se účastnily i 11leté děti.9  O práci dozorců byl přitom velký zájem a to i mezi ženami. Existují studie, které se zabývaly chováním mladých dozorkyň v nacistických vyhlazovacích táborech. Jednalo se o mladé ženy, které v soukromí nevykazovaly žádné abnormality a k vězňům se přesto chovaly s mimořádnou brutalitou. Pokud si klademe otázku proč?, odpoveď zní-protože mohly. Státní souhlas nebo alespoň prokazovaná právní neochota řešit i křiklavé případy násilí zřejmě uvolňovala stavidla animálních pudů a zbavovala mnohé strážné jakýchkoliv morálních skrupulí. Nechceme ovšem generalizovat a tvrdit, že se takového chování dopouštěl každý dozorce. Zvýšený zájem o pozici hlídačů vezňů byl v poválečném Československu jistě také motivován pevným platem a určitým sociálním statem.

Samostatnou kapitolou je ostravský tábor Hanke. Dnes jej připomíná pamětní cedulka, která uvádí za roky 1945–1948 celkem 231 obětí. Mučení zde probíhalo mimořádně surově, prameny hovoří o popravách oběšením, zastřelením nebo dobíjením zraněných kladivy a je to jeden z mála případů, kdy dozorci skončili v roce 1947 před soudem.10 Jejich jména a výpovědi jsou dochovány a je zřejmé, že se jedná o osoby se sadistickými sklony.

V smutném výčtu nelze nezmínit vraždy při transportu Němců v Horních Moštěnicích na Přerovsku. Celý případ je detailně znám, včetně jmen a hodností pachatelů. Je příznačné, že jak v případu tábora Hanke, tak i v Horních Moštěnicích se pachatelům prakticky nic nestalo. V oblasti periodicky probíhá archeologický průzkum a stále se objevují nové hroby a překvapivá fakta. Podle všeho došlo i k pohřbívání malých dětí zaživa.

Výše uvedené případy nejsou pouhou aberací či selháním duševně vyšinutého jedince. Jen v roce 1946 na území jediného města – Ostravy, existovalo na 46 internačních táborů. Prakticky ve všech bychom se setkali s menším nebo větším zlem, páchaným často na nevinných lidech.11

Tento článek je prologem k popisu dějin jednoho konkrétního tábora pro Němce a české zrádce a kolaboranty (Kroměříž). Čtenáře seznamuje s terminologií a s obecným chodem tábora.

1) Čs. Němci byli dekretem prezidenta republiky č.33/1945 Sb zbaveni čs. státního občanství, ale dekret č. 71 z 19. 9. 1945 zaváděl pro všechny cizince pracovní povinnost. Tak byly nucené práce legalizovány. Vězni byli na nucené práce vyháněni již od letních měsíců roku 1945. Pracovní povinnost se vztahovala na všechny, i neinternované Němce. Těm se alespoň dostávalo 25 % mzdy. Internovaní nedostávali nic.

2) http://knihya.cz/nastin-typologie-koncentracnich-taboru/. Server je zaměřen na službu shromažďování knih v elektronické podobě. Autor upozorňuje, že informace v uvedených knihách je nutné podrobit vždy kritické analýze a verifikaci zdrojů.

3) Ani nacistické koncentrační tábory nebyly zdaleka všechny vyhlazovacího typu. V těch byli soustřeďováni nejenom političtí odpůrci nacistického režimu ale oběti rasové perzekuce (Židé, cikáni (dobový výraz), Slované), určené k fyzické likvidaci.

4) Zemský Národní výbor

5) Velkým kritikem poměrů v táborech byl poslanec britské dolní sněmovny Richard R.Stokes (list Manchaster Guardien z 10.10.1945), který popisoval nelidské podmínky vězňů a uvádí, že se o nich přesvědčil na vlastní oči.

6) 30.10.1945 bylo zřízeno Zemské velitelství internačních táborů.

7) Například i kroměřížský internační tábor jevil tendenci umisťovat děti vězňů do péče církve. Využíval klášter sester v Pačlavicích.

8) V roce 1947 bylo zahájeno vyšetřování zdejšího masakru, ale nikdo nebyl postaven před soud.

9) vzpomínky Lotte Brötz, rozené Raschendorfer, In: https://libina.cz/assets/File.ashx?id_org=8283&id_dokumenty=5706 [1. 6. 2025]

10) www.moderni-dejiny.cz/clanek/internacni-tabor-hanke [1. 6. 2025]

11) Další informace viz http://dejepis.com/tabory-pro-nemce-a-radny-odsun-1945 [1. 6. 2025]

Borák, M.: Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Ostrava 1998.

Brandes, D.: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Prostor, Praha 2000.

Hájek, M.: Odsun Němců z Olomouce. Vrahovice 2013.

Maršálek, P.: Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939-1945. Karolinum, Praha 2002.

Nebeský, J.K.: Příběh lágru. Internační tábor a perzekuce Němců v Hranicích 1945 - 1946. Tichý typ, Praha 2003.

Staněk, T.: Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2005.

Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948. Opava 1996.

Staněk, T.: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945-1950. Slezské zemské muzeum, Opava 2011.

Viceníková, D.: Tábory pro Němce v Brně v letech 1945-1948. Diplomová práce, Brno 2007.

· dekret č. 5/1945 Sb. O neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, z 19. 5. 1945 dekret č. 12/1945 Sb., ze dne 21. června 1945, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.

· dekret č. 16/1945, O potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných soudech (velký retribuční dekret), z 19. 6. 1945.

· dekret č. 28/1945 Sb., O osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, z 20. 7. 1945.

· dekret č. 33/1945 Sb., O úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, z 2. 8. 1945.

· zákon č. 115/1946 Sb., O právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, z 8. 5. 1946.