Článek
Ideová východiska odsunu
V době okupace naší vlasti nacistickým Německem se zabýval jak domácí, tak zahraniční odboj otázkou, jak bude řešen národnostní problém po porážce nacismu. Tomuto optimismu zdánlivě nenahrávaly vůbec žádné okolnosti. Nástup Heydricha spíše potvrzoval úspěšnou politiku cukru a biče, aplikovanou na průměrného českého občana Protektorátu. Říšský protektor svými opatřeními potvrzoval, že loajalita vůči Říši se vyplácí a nese s sebou hmotné výhody, zatímco trestáni jsou pouze teroristé a nekalé živly. I to byl ostatně jeden z důvodů, proč Londýn trval na urychleném provedení atentátu. Hrozilo nebezpečí z prodlení, nebezpečí, že si Češi na relativně pohodlný sociální život, produkovaný Německem vůči občanům Protektorátu zvyknou. Obří a nebývale kruté represe Němců vůči českému obyvatelstvu v době Heydrichiády opět oživily nenávist vůči okupantům a ochotu proti nim aktivně vystupovat. Československo v roce 1918 vznikalo jako mnohonárodnostní stát, kde vzájemné vztahy Němců a Čechů byly trvale poškozeny a zatíženy generace trvajícími spory. Ve světle problémů s německým národem zůstávaly tak trochu ve stínu nedobré vztahy s Maďary a Poláky. S těmi jsme navíc vedli jedinou úspěšnou válku v moderních dějinách, přičemž ČSR byla agresorem a vysloužila si mezinárodní arbitráž. V rámci právního postavení v nově vzniklém státu ale byli Němci občany české země. Menšinou s jazykem, který býval v českém prostředí dominantní, s vlastními zvyky, tradicí a historií. Spojenci si toho byli při vzniku ČSR vědomi a tuto skutečnost jednoznačně reflektovaly Pařížské dohody od roku 1919. Čl. 82 dokumentu Pařížské mírové konference definuje hranice takto: „Stará hranice mezi Rakouskem-Uherskem a Německou říší, jak existovala ve dne 3. 8. 1914 bude tvořit hranici mezi Německem a Čs. státem.“ Hitler v roce 1937 zahájil spor s ČSR, kdy argumentoval, že sudetští Němci podléhali věrnosti Prusku a poté Německu. Postupně z právně chybné argumentace udělal mezinárodní spor, jehož vyřešením ve prospěch Německa podmiňoval evropský mír. Pařížské dohody nechávaly přitom dostatečnou volnost občanům k definování vlastního státu. Čl. 84: „Němečtí státní příslušníci s obvyklým pobytem na kterémkoliv z území uznaných za součást čs. státu získají československou státní příslušnost ipso facto a ztratí státní příslušnost německou.“ Čl. 85 dává všem zájemcům z Němců starších 18 let dvouletou lhůtu k volbě své státní příslušnosti. Tím ale také vznikala povinnost se následně do 12 měsíců přemístit do státu, pro který se rozhodli. Totéž platilo pro Čechoslováky, žijící na německém území. Pařížské dohody pregnantně definovaly hranice i problém státní příslušnosti. Požadavky Hitlera byly protiprávní a appeasement Spojenců, vedoucí k Mnichovu zradou. Tak končí většina historických studií a článků, zabývajících se tímto problémem. Ale zbývá si položit otázku, zda činnost našich, československých politiků byla v pořádku. Spojenci si byli vědomi neuralgických bodů nově vzniklého státu uprostřed Evropy, minimálně jeho potencionálních národnostních sporů a do československé části Pařížských dohod vložily čl. 86: „Československý stát souhlasí s tím, že do smlouvy s Čelnými mocnostmi zahrne taková ustanovení, která budou těmito mocnostmi považována za nezbytná k ochraně zájmů obyvatel tohoto státu, kteří se liší od většiny obyvatelstva rasou, jazykem nebo náboženstvím. Čs. stát dále přijímá a souhlasí s tím, že do smlouvy s uvedenými mocnostmi zahrne taková ustanovení, která považují za nezbytná k ochraně svobody tranzitu a spravedlivého zacházení s odchodem jiných národů.“ Jinými slovy se Československo zavázalo k ochraně všech obyvatel, žijících v danou dobu uvnitř hranic státu a chtějíc v něm také setrvat. Často argumentujeme právní zvůlí a slabostí Spojenců, která nás přivedla k podpisu Mnichova, ale vyhýbáme se faktu popsat pravdivými slovy exilovou politiku Beneše a jeho spolupracovníků vůči Němcům. Benešův názor na řešení německého problému uzrál v roce 1942 a jeho tým jej začal ihned medializovat. Němci, přes veškeré smlouvy, které stály a stojí jako úhelný kámen naší novodobé národní historie, přestali být součástí našeho státu en bloc. Projevy Drtiny, Beneše a jiných v roce 1942 sice obsahují pojem „vinní Němci“, ale realita byla jiná. S uplatňováním principu kolektivní viny a msty bylo rozhodnuto zrušit jednu celou problematickou národnost a to proto, že po relativně krátký čas stál v jejím čele zločinný režim. Benešův díl viny byl v tom, že svojí dikcí v projevech k národu umožnil mstu, nikoliv spravedlivé narovnání. Otázka je, zda bychom v té konkrétní historické situaci byli schopni jiného a lepšího řešení. Byli totiž odsouzeni i lidé, kteří v nacistickém režimu přežívali, žili svoje všední životy, hovořili a mysleli německy a o koncentračních táborech neměli potuchy. Ostatně jako řada Čechů a Slováků v době Protektorátu a Slovenského štátu. V historických dokumentech z té doby často vidíme slovo německý antifašista. Toho se odsuny neměly dotknout, ani jiné perzekuční opatření. Tak u těchto dobových prohlášení vzniká dojem spravedlivých opatření, která se týkají jenom těch „zlých“. Pojem německý antifašista ale nebyl nijak vysvětlován. V roce 1945 v Protektorátu byla německá mlčící nebo jistě souhlasná většina. Německý antifašista byl většinou buď v exilu, mrtev nebo v koncentračním táboře. Šlo o jednotlivce, maximálně desítky osob, které byly německého původu a nejdeme je v řadách odboje. Němců bylo v roce 1945 3,2 milionů, žijících na našem území. Německé obyvatelstvo, žijící na území Protektorátu, bylo státní propagandou neustále potvrzováno o své nadřazenosti. Panská rasa byla předurčena k vládnutí. I mlčící část Němců mohla v českém prostoru škodit. Denuncováním, špiclováním a nadměrnou horlivostí se dostali mnozí čeští občané do koncentračních táborů nebo i na popraviště. V Protektorátu se rozdávaly tresty smrti i za hospodářské delikty, tzv. šmelinu. Na druhou stranu je potřeba přiznat, že udavačství jako národní sport kvetlo i mezi Čechy. O tom svědčí ohromující počty rozsudků mimořádných lidových soudů po válce. Počet obětí našeho národa se odhaduje cca na 343 000 lidí-v přímé souvislosti s následky zvůle nacistických orgánů, ale i ve vedlejších souvislostech celkových obětí války. Československá poválečná politika umožnila odplatu a pomstu a zavlekla tak národ do nekončícího kola „vy nám, my vám“. A zatímco Němci byli donuceni se s nacismem vyrovnat, naše historické svědomí je akty české pomsty stále spíše překvapeno. Londýnská vláda v čele s Benešem zaujímala vůči německému elementu v českých zemích jednoznačné a nekompromisní stanovisko. Již v roce 1942 Beneš v diskusích se Spojenci zastával razantní postoj: „Otázka českých Němců bude muset být po válce řešena definitivně a jednou provždy.“ [Beneš, Paměti]. Toto Beneš hájil po celou válku, a to i v době svého politického příklonu k Sovětskému svazu. Ve svém prohlášení se on i mnozí další exiloví politici utvrzovali a zastávali aktivní a souhlasný postoj k odplatě. Prezident mnohé naznačil v rozhlasovém projevu v Londýně dne 27. 10. 1943: „…konec této války bude u nás psán krví…bude se vracet Němcům nemilosrdně a mnohonásobně všecko to, co od r. 1938 v našich zemích napáchali.“ Dikce „konečného řešení německého problému u nás“ se neustále přiostřovala, jak je zřejmé i ze zprávy z Londýna Benešova tajemníka Dr. Prokopa Drtiny ze dne 16. 7. 1944: „Nemůžeme tedy spoléhat a vyčkávat mezinárodního řešení. Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech po osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce, a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisti bránit a klást odpor, bylo v revoluci pobito.“ Aktem historické spravedlnosti by se mohla zdát výzva československé vlády ze 17. 4. 1945 v Košicích: „…dejte vyvřít ze svých srdcí živelné nenávisti vůči německým katanům“, ovšem zároveň v této proklamaci vidíme praktický návod pro masy. SSSR tento názor, na rozdíl od USA a Velké Británie, plně podporoval. Benešovy názory byly v Protektorátu brány velice vážně, část domácího odboje v něm spatřovala pokračovatele odkazu T. G. Masaryka. Postupně začala myšlenka zúčtování s českými Němci pronikat i do právních dokumentů exilové vlády. 2. 8. 1944 v ústavním dekretu prezidenta republiky o obnovení právního pořádku byly prohlášeny všechny změny v čs. právním řádu po 29. 9. 1938 za neplatné. Tím byla de facto také zrušena dohoda o československém – německém státním občanství a opci z 20. 11. 1938.
23. 11. 1944 bylo zveřejněno memorandum československé vlády, určené Spojencům. Tento dokument odmítal řešit národnostní problém po válce úpravou hranic a výslovně uváděl, že by poválečné Československo mělo opustit dvě třetiny Němců. Dikce dokumentu ovšem zcela vylučuje motivy pomsty, zdůrazňuje se, že odsun má být prováděn lidsky, spořádaně a pod mezinárodní kontrolou, a to do dvou let. Předpokládal, že ze 3 mil 200 tis. Němců jich v poválečné republice zůstane maximálně 800 tisíc, a to výhradně německých antifašistů. Beneš v mnoha rozhlasových projevech, zejména v roce 1944, poukazoval na vinu Němců a sliboval jim tvrdé tresty. Takto se v české veřejnosti postupně zapouštěla myšlenka kolektivní viny. Je ovšem pravdou, že postup odsunu nebyl nikdy v žádném státním dokumentu vlastně precizován. Košický vládní program stanovil problém Němců a jeho řešení jen rámcově. Právě absence orgánů, které by garantovaly vůbec nějaký smysluplný postup při odsunu, byla příčinou tzv. „divokého odsunu“ v letních měsících roku 1945. Postavení Němců po válce. Němci byli ještě v době Pražského povstání prohlášeni za státně nespolehlivé obyvatelstvo [vládní nařízení č.4/1945]. Okamžitě se začaly uplatňovat restriktivní opatření vůči všemu německému obyvatelstvu na území Protektorátu a následně znovuobnovené republiky. Němci nesměli dostávat žádné příděly masa, mouky, mléka nebo vajec, veškeré cennosti museli odevzdat do státní úschovy. Všechny finanční transakce musely probíhat pouze na vázaný účet příjemce. Platil zákaz cestování dopravními prostředky, zákaz návštěv restaurací, kin a parků. Nakupování v obchodech bylo německému obyvatelstvu umožněno pouze jednu hodinu před ukončením provozní doby. Po 20 hodině večerní platil přísný zákaz vycházení. Omezovala se možnost Čechů uzavřít smíšený sňatek s osobou německé národnosti [vládní nařízení 22.5.1945], platil zákaz volit, zákaz služby v armádě a zákaz výuky německých dětí v českých školách. Všechny německé školy od základních až po univerzity byly okamžitě uzavřeny. Omezena byla i činnost německé evangelické církve. Němci museli nosit na svých oděvech viditelné označení písmenem N, aby mohli být na ulici okamžitě identifikováni. Poskytnutí šatstva nebo potravin německému občanovi ze strany Čechů bylo trestné. S okamžitou platností byl vydán zákaz používat označení „Sudety“. Kromě těchto celonárodních diskriminačních opatření byly vydávány ještě místní vyhlášky, které restrikce precizovaly podle místních podmínek. Pokud se ptáme, kde se vzala opatření, prakticky podobná Norimberským rasovým zákonům, musíme vzít v potaz dva základní motivy, které těsně po válce převládaly mezi českým obyvatelstvem – prudkou vlnu radikálního nacionalismu a touhu po odplatě. Ostatně rasové zákony Německa vznikly rozhodnutím státního establishmentu, po zralé úvaze a byly namířeny na rasy, které se vůči Němcům neprovinily ani genocidou, ani násilím. Česká opatření vůči Němcům, jistě také nelidská a nehumánní, lze do jisté míry ospravedlnit jmény, jako jsou Lidice, Ležáky a Javoříčko.
Kolektivní vina. Výše uvedené právní restrikce spustily vlnu nebývalého násilí a represí na civilním německém obyvatelstvu. V období května až července 1945 neexistovala presumpce neviny a v nejen v tomto období stačilo pro tvrdý postih být Němec. Již v době války Beneš a další politici mnohokrát zdůrazňovali, že se vysídlování Němců nebude týkat antifašistů. Prameny a dobová literatura ovšem hovoří jinak. V internačních táborech končili i antifašisté. Bylo pro ně totiž poměrně složité, a hlavně zdlouhavé prokazovat svoji aktivní účast v boji proti nacismu. Pokud takovýto člověk neměl věrohodné svědky, často končil i na jedné cele s válečnými zločinci a nacisty. Česká společnost nebyla vedena jen touhou po odplatě, ale také snahou podchytit a neutralizovat válečné zločince, kolaboranty a zrádce. Proto byly obvykle internovány celé rodiny, ženy, děti, těhotné a přestárlé osoby bez rozdílu. Princip kolektivní viny tak byl uplatňován v celé své podstatě. Právní oporou pro takovéto zacházení byl dekret prezidenta republiky z 28. 2. 1945 o potrestání nacistických válečných zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o zřízení mimořádných lidových soudů. Mimořádné lidové soudy zasedaly v sídlech 24 tehdejších krajských soudů, ale podle potřeby i jinde. Jednalo se nejdříve v pětičlenných senátech, později po obnovení dokonce v tříčlenných. Jediný předseda senátu byl soudce z povolání, ostatní členové byli tzv. soudci z lidu. Jednání probíhalo v intencích stanného práva, čas na projednání případu k vynesení rozsudku byl omezen na tři dny. Obžalovaný mohl být odsouzen v nepřítomnosti, vždy měl nárok na obhájce. Jako trest nehrozila jen smrt nebo odnětí svobody, ale také nucené práce, propadnutí majetku a ztráta občanské cti. Rozsudek zněl buď vinen, nebo nevinen. V případě uděleného trestu smrti byl povolen odklad výkonu trestu maximálně hodinu. Vzhledem k průběhu zrychlených procesů se můžeme domnívat, že došlo k justičním omylům. Nebudeme se zabývat posouzením této věci, lze však uvést následující statistiku. 1945–1948 bylo mimořádnými lidovými soudy posouzeno celkem 132 549 obvinění. Ve 49 666 případech soudy obviněné osvobodily nebo pro nedostatek důkazů zastavily trestní řízení. 22 087 osob bylo odsouzeno. Padlo a bylo vykonáno 700 rozsudků trestu smrti. Zbývajících 60 000 případů bylo zastaveno buď z důvodu neznámého pobytu pachatele nebo kvůli již provedené repatriaci, odsunu nebo předáním případu řádným soudům. Všeobecné zásady postupu vůči německému obyvatelstvu pak byly upřesněny výnosem ministerstva vnitra z 8. 6. 1945. Souběžně s touto snahou po očistě společnosti probíhal plán vysídlení a očisty německého pohraničí. To znamenalo transfery obřího počtu lidí, jednak mimo republiku, ale i do vnitrozemí. Proto začaly vznikat internační táborová zařízení na mnoha místech Čech a Moravy.
Divoký odsun. V první řadě je zapotřebí definovat co se skrývá za termínem divoký odsun a ve kterém období k němu docházelo. Je to transfer velkého počtu lidí německé národnosti buď mimo hranice republiky, nebo i směrem do vnitrozemí, a to bez dodržování platných zákonů a směrnic. Často k němu docházelo spontánně a na základě rozhodnutí místních orgánů, jeho průběh byl doprovázen mnohdy nezákonným nebo až genocidním chováním těch, kteří jej realizovali. V literatuře naší i zahraniční je často zdůvodňován absencí právních norem, které by transfery z hlediska zákonnosti korigovaly. Z předchozího textu ale víme, že se tyto události připravovaly v Londýně již mi minimálně od poloviny roku 1942. Problém byl v tom, že všechny směrnice a nařízení byly formulovány příliš vágně a neurčitě, včetně Košického vládního programu, a to umožňovalo právní zvůli výkonných složek. Nebylo zcela jasné, koho vůbec považovat za Němce, jak se postavit k problematice smíšených manželství, jak definovat antifašistu apod. Důvod divokých odsunů není tedy v absenci právního systému, ale v absenci vymahatelnosti práva. Vždyť na koho se mohl obrátit Němec, byl-li v internaci a o jeho osudu kolaboranta nebo nacisty rozhodoval mimořádný lidový soud. Je nutné podotknout, že proti rozsudku mimořádných lidových soudů nebylo opravného prostředku a odvolání neznamenalo odklad při vykonání trestu. Transfery díky nepřítomnosti vyšších státních složek organizovaly místní samosprávné organizace, především národní výbory, teprve na sklonku léta 1945 jim byly tyto pravomoci odebírány. Hovoříme o relativně krátkém období tzv. divokých odsunů, což je konec května 1945 až počátek září 1945. V této době díky koncentraci a přelévání velkých mas lidí z místa na místo, vylidňování pohraničních oblastí, vznikají koncentrační sběrná místa, odkud byly transporty vypravovány. Země byla v nedobrém hospodářském stavu, bylo zapotřebí urychleně obnovit infrastrukturu a odstranit hrozbu hladomoru, především ve městech. Bylo jasné, že se cennými potravinami, léky a šatstvem na německé občany plýtvat nebude. Republikou křižovaly různé polovojenské jednotky, bývalí partyzáni, Rudé gardy, které si zákonnost často vykládaly po svém, a pomstu považovali za svoje nezadatelné právo. Mezi obyvatelstvem panovalo v tomto období silné vědomí absence vymahatelnosti práva a až praktické beztrestnosti za chování vůči Němcům. V souvislosti s mnohými excesy v internačních táborech nebo při odsunu, často končícími vraždou nevinných se hovoří o jednání vyšinutých a sadistických jedinců. Jak jinak vysvětlit chování, které připomíná éru gestapa a SS v jejich největší formě. Jak je doloženo výše, do značné míry byl tento stav věcí zapříčiněn i státní politikou. Bylo rozhodnuto v první řadě Benešem a jeho úzkým okruhem spolupracovníků vyřešit německý problém jednou provždy. A to i přes nesouhlas spojenců. Prakticky bezvýhradného souhlasu se této politice dostávalo jen ze strany Sovětského svazu. Do popředí se dostávali různí „pistolníci“, často se rekrutující z členů nebo sympatizantů KSČ, kteří byli dostatečně bezohlední, tvrdí a bez morálních skrupulí. Velmi často měli sami problematickou protektorátní minulost a horlivostí a krutostí vůči Němcům zakrývali svoje hříchy. Jejich jména najdeme na politickém výsluní po roce 1948, kdy budou nějaký čas velmi aktivní v poúnorové politice. Nešlo ale jen o členy KSČ. Košický vládní program předpokládal paritní zastoupení politických stran a tento model byl kopírován i do nižších článků řízení státu, do krajů a Národních výborů. Dne 12. 5. 1945 došlo ke zvolení dvanáctičlenného Zemského národního výboru v čele s předsedou Františkem Loubalem. Ministr Nosek chtěl nechat řešení německého problému volný průběh s tím, že se jej chopí rozhněvaný český lid a revoluční spravedlnost. Generál Svoboda pronesl, „že vnitřní bezpečnost republiky vyžaduje, abychom se zbavili Němců a Maďarů“. Oba pak promluvili z balkonu brněnské radnice k davu na náměstí, což v podobném duchu zopakovali ještě 9. 5.1945 Nosek, Stránský, Laušman a Hála. To byl neoficiální pokyn k řešení národnostní otázky v Brně, který skončil nechvalně známým pochodem smrti. Jeho provedením byl mimo jiné pověřen Bedřich Pokorný (spoluaktér vraždy Jana Masaryka), velitel Národní bezpečnostní stráže. Akt odsunu nebo násilí byl často spuštěn tlakem rozhořčené veřejnosti, která se dopouštěla spontánních protiněmeckých akcí, obvykle doprovázených svévolným zatýkáním a lynčem. Lokální politici často volání po „spravedlivé odplatě“ vyslyšeli, nebo alespoň umožnili. Nezapomínejme také na fakt, že po odsunutém obyvatelstvu zůstával opuštěný obrovský bytový a majetkový fond. „S příchodem tmy nastalo ve vyprázdněných bytech obrovské rejdění a šmejdění. Kradlo se, kradlo a zase kradlo, vybíraly se zásuvky, přetahoval se nábytek (často jen v rámci domu), odnášely se obrazy. Ale v mnoha případech se také hned obsazovaly byty.“[Jestřáb, Hmatat až k nahotě, Brno 2000]. Toto časové období není typické jenom odsuny Němců na základě rozhodnutí různých místních velitelů a předsedů Národních výborů, ale také největšími represáliemi, které se vítězové dopouštěli na poražených. Státní orgány si pod tlakem Spojenců a Mezinárodního červeného kříže neúnosnost celé situace postupně uvědomovaly a snažily se ji řešit. Koncem května 1945 zakázalo ministerstvo vnitra národním výborům trestat osoby podezřelé ze spáchání zločinů za okupace. Rozhodovat o vině či nevině mohly nadále jen mimořádné lidové soudy. Teprve v červnových dekretech bylo stanoveno, kdo může osoby zatýkat, vést domovní prohlídku atd. Byl vydán přísný zákaz nutit obviněné k přiznání násilím. Přesto ale Národní výbory doplňovaly tyto dekrety celkem svévolně o svoje místní regionální úpravy. Do této doby byly odsuny Němců organizovány často chaoticky a libovolně dle vůle místních funkcionářů. Paradoxně byl pro mnohé Němce problém se do transportů dostat, zejména byl –li jejich spis předán orgánům činným v trestním řízení, tedy byli-li v podezření z kolaborace nebo válečných zločinů. Mnozí váleční zločinci ostatně využili této chaotické doby právě k tomu, aby se z republiky co možná nejdříve dostali a unikli tak trestu.Podobně chaoticky byly také vedeny internační tábory nejrůznějších typů.
Organizovaný odsun. Všeobecné zásady postupu vůči německému obyvatelstvu byly upřesněny výnosem Ministerstva vnitra z 8. 6. 1945. Současně s ním začalo plánovité vysidlování Němců z míst s jejich vyšší koncentrací. Byli umisťováni do internačních táborů a připravováni na odsun. Organizovaný odsun se začal důsledně připravovat až po Postupimské konferenci na podzim roku 1945. V jeho rámci bylo do americké zóny odsunuto celkem 1,5 mil. českých a moravských Němců a do sovětské zóny 800 000. Maďaři nakonec vysídleni nebyli, přestože o to čs. vláda usilovala. Byli zbaveni občanství a násilně reslovakizováni, případně odsunuti do Česka. Částečnou nápravu poměrů zjednala až maďarsko–československá dohoda o vzájemné výměně obyvatelstva slovenské a maďarské národnosti z února 1946. Reakce vítězných mocností na československou vysidlovací politiku byla nejednotná. USA a VB se obávaly obřího přísunu obyvatelstva, které zhoršovalo beztak již neutěšenou hospodářskou situaci poválečného Německa. Západní mocnosti byly zneklidněny i tím, že odsuny dosud probíhaly bez mezinárodní kontroly a žádaly právní ochranu nevinných osob. Naopak ze strany SSSR se odsun setkával s takřka bezvýhradnou podporou. Jednou ze základních podmínek pro tzv. transfery, na které se sjednotily západní mocnosti, bylo odsouvat pouze úplná manželství a rodiny. To byl problém, zejména tehdy, jestliže jeden z partnerů čekal na soud nebo byl v podezření z trestných činů. Pak nebylo možné provést odsun ani druhého partnera nebo dětí. Západním mocnostem také vadily excesy, které se provalily do západního tisku, prováděné zejména z období divokých odsunů. Stejně tak začaly být medializovány otřesné poměry v internačních táborech. Několik spojeneckých kontrol na situaci mnoho nezměnilo a účinnější náprava poměrů byla zjednána až po opakovaných intervencích mezinárodního Červeného kříže. Konference Velké trojky v Postupimi nakonec československý plán transferů schválila. Odsuny měly být prováděny humánní formou, odsun maďarského obyvatelstva schválen nebyl. Všem obyvatelům německého původu bylo zrušeno státní občanství s tím, že po individuálním prošetření je možné jej vrátit. V období května až srpna 1945 stále přetrvával problém, jak vůbec postupovat při vyšetřování viny jednotlivých lidí. Existoval sice výnos [22. 5. 1945], podle kterého se osoby, jimž se neprokázala kolaborace nebo zrádcovství nemají brát do vazby, ale stále přetrvávalo, že jednotlivé regiony mají svoje pravidla a postupy. Sílící tlak západních mocností na humánnost provedení transferů a na nápravu poměrů v internačních táborech vedl čs. vládu a ministerstvo vnitra k rázným opatřením. 27. 10. 1945 byl vydán Malý retribuční dekret, který upravoval podmínky zajištění státně nespolehlivých osob a zaváděl omezení pracovních povinností pro muže od 14 do 60 let a pro ženy od 15 do 50 let. Váleční zajatci spadali nově pod kompetenci vojenských správ, ostatní internovaní pod ministerstvo vnitra. Teprve 30. 10. 1945 bylo zřízeno Zemské velitelství internačních táborů. Do konce roku 1945 ovšem nevznikly zamýšlené krajské správy internačních táborů a v roce 1946 vrchní dohled nad tábory zajišťovalo speciální oddělení ministerstva vnitra s označením V/4 (později Vb/3). Na konci roku 1945 se organizovaný odsun z Československa začal komplikovat. Sověti ve své zóně odmítali, kromě antifašistů, další osoby přijímat a západ trval na řádném vybavení odsouvaných osob – potraviny na tři dny, základní oblečení, boty, 1000 říšských marek na osobu a hlavně – odsun celých, nerozdělených rodin. Nové tempo začíná odsun nabírat až na jaře 1946. Začíná se zastavovat transfer Němců do vnitrozemí a jsou soustřeďováni v místě bydliště, aby je bylo možné odsunout. Protože se transfer prováděl takřka výhradně po železnici, vše se neúměrně protahovalo. Nebylo jednoduché sehnat pro tolik obyvatelstva jídlo, natož ošacení a peníze, požadované západními mocnostmi. Tak bylo v listopadu 1946 v ČSR stále ještě 303 000 Němců, připravených republiku opustit, na konci roku 1947 bylo v ČSR ještě 190 000 Němců. Poslední odsuny probíhaly ještě v letech 1950 až 1951, kdy v zemi zůstalo cca 180 000 občanů německé národnosti. Dílem antifašistů nebo osob se zvláštním režimem zacházení, osob ve výkonu trestu apod. Odsunem Němců byla v českých a moravských zemích vykonána „spravedlnost a odplata“. Na dlouhá desetiletí byl mezi oba národy vražen klín neporozumění, uměle maskovaný přátelstvím s NDR. Neradi připouštíme, že dějiny Protektorátu nejsou jen obdobím hrdinného vzdoru, ale také malosti, strachu a udavačství. Neradi připouštíme, že z českého a moravského prostoru byla odsunuta národnost, se kterou se nedalo žít. A že tento rozvod byl doprovázen činy, se kterými se veřejnost smiřuje jen těžko.
