Stíny minulosti: Internační tábor v srdci Hané

INTERNAČNÍ TÁBOR v Kroměříži

Kroměříž, malebné hanácké město, sídelní místo olomouckých biskupů se slavnou historií. Na konci roku 1945 zde probíhaly ústupové boje wehrmachtu a po osvobození nastal čas zúčtovat s nenáviděným nepřítelem. Tak jako na mnoha místech Moravy a Čech, i zde byl v květnu 1945 zřízen internační tábor pro Němce, kolabranty a zrádce. Tato část historie města není občanům známa a oficiální literatura ji neuvádí. K táboru nebyly nikdy zveřejněny dobové fotografie a autorovi článku se přes veškerou snahu nepodařilo žádné získat ani mezi pamětníky. Přesto existují prameny a archivní dokumenty, na jejichž základě se podařilo uspokojivě rekonstruovat chod zařízení i mnohé osudy vězněných. Fungování kroměřížského internačního tábora může čtenáři poskytnout přesnou představu, jaký byl účel těchto věznic a jaké poměry v nich panovaly.

Po osvobození tedy vzniklo v Československu na řadě míst víc jak 500 táborů, kde byli jednak soustředěni Němci, určení k repatriaci, jednak osoby podezřelé nebo obviněné z činů proti republice. Ke konci roku 1945 se ustálilo používání názvů tří druhů táborů – internační, pro osoby, které měly být mimořádnými lidovými soudy souzeny pro činy dle retribučního dekretu č.16/1945 Sb., sběrné – v těch byli soustředěni Němci před odsunem a pracovní – pro ty, kteří byli přiděleni na práce podle dekretu č. 71/1945 Sb. Tábor podobného typu byl v květnových dnech pětačtyřicátého roku také zřízen v Kroměříži. Ve stejné lokaci vznikl tábor vězeňský, kde byli lidé obvinění dle retribučního dekretu a tábor internační, který ale měl charakter sběrného, tedy shromažďoval Němce k odsunu.

Vězeňský tábor byl určen k záchytu mužů a žen jak české, tak německé národnosti. Byli zde zadržováni lidé jednak v procesu vyšetřování činů, z nichž byli obviněni a také lidé, kteří již čekali na výrok soudu. Jak obvinění, tak soudní rozhodnutí byly vznášeny vesměs na základě retribučního dekretu č.16/1945 Sb. Retribuční dekrety se staly základem pro stíhání válečných zločinců, ale i zrádců a kolaborantů mimořádnými lidovými soudy, které byly zřízeny zákonem č.17/1945 Sb. Vedle jednotlivců zde byly zadržovány i celé rodiny, české i německé. Z protokolů vyplývá, že proces šetření probíhal velmi rychle – pro řízení před mimořádnými lidovými soudy byly stanoveny krátké procesní lhůty, ale řada trestních věcí nemohla být skončena včas, a proto po zrušení těchto soudů přešly v roce 1947 tyto trestní případy pod pravomoc soudů řádných. Nejčastěji se obvinění týkala kolaborace s Němci a udávání gestapu.1 V protokolech se objevovaly i důvody zadržení, které by dnes měly z hlediska právního nepatrnou závažnost – například byli zatčeni lidé, obvinění z prodávání zemědělské nadprodukce německým institucím, školkám a školám. Podobně byli vězněni i lidé, často protektorátní úředníci, obviňovaní ze „služební nadhorlivosti“.2 Na druhé straně se do vězeňského tábora dostali lidé, o jejichž vině nemohlo být pochyb – táborem prošlo víc jak dvě stě členů „zelených hákových křížů“, kteří byli v Kroměříži soustředěni hned, co proběhla vlna květnového zatýkání po celé Moravě. Strana zeleného hákového kříže (Nacionálně socialistická česká dělnická a rolnická strana, NSČDRS) vznikla krátce po 15. 3. 1939 v Kojetíně na Hané. Jejím zakladatelem byl František Mikuláš Mlčoch.3 NSČDRS měla v místě svého působení asi dvě stě členů, postupně svoji působnost rozšiřovala především na moravské okresy a města, Přerov, Olomouc, Vsetín, Zlín, Moravská Ostrava a Brno. Nepatrnou členskou základnu měla i v Praze. Největší počet, okolo 3000 členů měla strana v letech 1940–1942, v roce 1943 začal její vliv upadat a nevykazovala již prakticky žádnou činnost. Strana byla plná konfidentů a spolupracovníků gestapa a jiných složek. Mlčoch sám nabízel německé armádě české dobrovolníky pro válku proti bolševismu na východní frontě. To ovšem německé vrchní velení odmítlo, Češi jim nikdy nepřipadali příliš spolehliví. Strana byla výrazně antidemokratická a antisemitská. Po válce byli příslušníci strany pozatýkáni a souzeni, Mlčoch a jeho nejbližší spolupracovníci skončili na popravišti.

Kroměříž měla početnou základnu zelených hákových křížů a vesměs všichni skončili ve vězeňském táboře podobně, jako místní členská základna Vlajky. Těch skončilo v táboře a čekalo na soud celkem 36.4

Kroměřížský internační tábor nebyl na střední Moravě ojedinělý. V blízkém správním okrese Hranice se nacházely hned tři podobné zařízení – v Hranicích, v Drahotuších a v Lipníku. Zatímco tábor v Hranicích byl svým charakterem táborem pracovním, Lipník měl soustřeďovat tzv. politicky nespolehlivé Němce. Byl co do rozsahu největší – až 110 internovaných mužů. Sídlil v Zemském ústavu pro hluchoněmé a od srpna 1945 pak v tzv. Badhausu, domě č. p. 364. Jak v Lipníku, tak v Hranicích je doloženo bití a ponižování vězňů, které v hranickém případě skončilo ubitím 9 internovaných mužů.5

V únoru 1946 přijal Úřad ochrany práce v Kroměříži od vojenské správy „Zajatecký tábor Brno – Slatina“ kontingent šedesáti válečných zajatců na nucené práce národního hospodářského významu ve městě Kroměříž a okolí.6 Tito váleční zajatci, převážně německé národnosti a obvykle bývalí příslušníci wehrmachtu, byli internováni ve vězeňském táboře, ale měli vlastního českého velitele, vrchního strážmistra Julia Širokého. Zajatci se měli podílet především na obnově komunikací a rekonstrukci železničního mostu v Hulíně, který byl důležitým železničním uzlem. Zajatci nadále zůstávali „majetkem“ tábora zajatců v Brně Slatině a Brně Jundrově, do Kroměříže a okolí byli zapůjčeni jako levná pracovní síla a Úřad ochrany práce byl v tomto případě zprostředkovatelem, garantoval však ostrahu i opatření pro případ vzpoury.

V kroměřížském internačním táboře byly soustředěny osoby mužského i ženského pohlaví, rodiny včetně dětí, českých i německých příjmení určené k odsunu. K repatriaci byli určeni nejenom Němci, ale také lidé, kteří se hlásili k rakouskému státnímu občanství. Účelem internačního tábora bylo prokázat, že dotyční skutečně repatriovaní mají být (což byl např. při ztrátě dokladů mnohdy problém) a osoby určené k repatriaci soustředit na jednom místě a izolovat od okolí. Podléhali naprosto stejnému bezpečnostnímu režimu jako vězňové ve vězeňském táboře, dostávali stejné dávky potravin a pohlíželo se na ně jednoznačně jako na nepřátele státu. Pokud se v průběhu jejich internace objevilo podezření na trestný čin, byli přesunuti do stavu vězňů a čekali na řádný soudní proces. O jednotném přístupu bezpečnostních orgánů svědčí i to, že vězňové s internovanými byli uváděni na společných výkazech pro stravování a evidenci, že se v taxonomii úředních dokumentů chvíli hovoří o vězněných, potom internovaných, a dokonce se několikrát objevuje společný název pro místo, kde byly obě skupiny lidí soustředěny – totiž koncentrační tábor. Osudy mnohých internovaných byly velice pohnuté a svědčí minimálně o právní nouzi, která v poválečné době panovala. To je například i případ i kroměřížského občana Jana Bednáře.7 Byl internován v táboře a čekal na transport. Jeho osobu si z blíže nespecifikovaných důvodů vyžádaly sovětské bezpečnostní orgány a Bednář byl přemístěn do jejich rukou a odvezen do Ruska. Jeho další osud je neznámý, leč poměrně předvídatelný.

Internované osoby během čekání na transport musely těžce pracovat, a to včetně dětí. Podíleli se na obnově zničených hospodářských budov, žňových pracích a podobně. Kroměřížským vězeňským a internačním táborem prošlo za zhruba rok a půl jeho existence víc než 2000 osob. Internované osoby, jakmile bylo šetření jejich případu uzavřeno a byl jich nashromážděn dostatečný počet, byly umístěny do transportních vlaků a odvezeny buď do Rakouska, nebo Německa. Existují doklady o nejméně dvou takto vypravených transportech z Kroměříže. Průměrně se nacházelo v objektu vězeňského a internačního tábora kolem 300 osob. Stav z konce září 1945 udává 268 vězňů, z toho 70 internovaných, 10 dětí ve věku nad šest let a 5 dětí ve věku pod šest let. Kapacita tábora byla celkem 500 osob. Počty v průběhu konce roku 1945 a v první polovině roku 1946 kolísají, ale celkem mají tendenci trvalého poklesu. Na podzim roku 1946 se v táboře nacházely již jen necelé dvě desítky lidí.

Internační tábor se nacházel v Kroměříži v lokalitě za Rejdištěm, v roce 1945 to bylo mimo hranice městské zástavby

. Tvořily jej dřevěné baráky na ploše 1600 metrů čtverečních, takže dnes po pozůstatcích tábora samozřejmě nenajdeme ani stopu. Maximální kapacita tábora byla 500 osob a v době počátku jeho existence, tedy v červnu 1945 byl obsazen celkem 384 osobami, z toho bylo 128 žen, 164 Čechů a 220 příslušníků německé a rakouské národnosti. Internovaní byli umístěni v ubikacích jednak podle pohlaví a jednak podle národnosti. Češi byli striktně drženi od Němců a Rakušanů a měli zakázáno se národnostně mísit. To se těžko dodržovalo především při polních pracích nebo na stavbách, kam vězni pod dozorem docházeli. Ve zvláštních ubikacích byl potom situován vězeňský tábor, který ale měl velice podobný režim jako tábor internační. Velitelem tábora byl strážmistr René Zahradník,8 v září 1945 byl vystřídán vrchním strážmistrem Františkem Skřipcem. Kromě těchto dvou velitelů tábor spravoval táborový ekonom František Nenutil a vězně hlídalo 22 dozorců, z toho 5 žen.

V červenci 1945 byl internační tábor převzat do správy ONV a dozorci se stali zaměstnanci úřadu. Příznačné pro tehdejší dobu je, že komise Okresního národního výboru v Kroměříži shledala, že v táboře je vše v naprostém pořádku. Tábor splňoval hygienické předpisy, stravování bylo dostatečné a bezpečnost plně zajištěna. Pod tuto lež se podepsala celá garnitura poválečného okresního národního výboru – jeho předseda Antonín Bajza, předseda tehdejšího městského národního výboru Dr. Alexej Čepička, vedoucí bezpečnostního oddělení ONV npor. Julius Chmela, okresní velitel SNB František Sedlák, a nakonec i vedoucí místní vyšetřovací komise Milan Klos. Strážmistru René Zahradníkovi byla za vzorné vedení tábora vyslovena písemná pochvala.9

Dřevěné baráky byly rozděleny na ubikace pro 25 až 30 osob, do majetku vězňů nebo internovaných patřila postel, slamník, podhlavník a tenká deka. Osobní majetek u sebe nesměli mít žádný a pravidelně byli podrobováni přísným tělesným prohlídkám. O stravu se starala táborová kuchyně o dvou parních kotlech s kapacitou 600 jídel. Vše v táboře směřovalo k naprosté soběstačnosti tak, aby styk s civilní veřejností byl co nejmenší. V táboře byla ošetřovna, kde se o nemocné staral internovaný německý lékař, jehož diagnózy a způsoby léčby byly kontrolovány pověřeným úředním lékařem z města. Hygiena vězněných byla přísně kontrolována, vše bylo podřízeno snaze zabránit šíření epidemií a nakažlivých chorob. Ráno, v poledne a večer se věznění museli povinně umývat v tekoucí vodě ve žlabech umývárny a jednou týdně je čekala koupel v teplé vodě. Umývárna měla vlastní parní kotel. Jedenkrát týdně vězni podstupovali pravidelnou a zevrubnou zdravotní prohlídku. Motivem samozřejmě nebyla péče o zdravotní pohodu vězněných, ale obava z možné nákazy, neboť tábor ležel relativně blízko centra města. Tábor disponoval vlastní prádelnou a oděvy vězňů byly dezinfikovány v odvšivovací komoře, která byla v zemské léčebně ve městě. Nezanedbatelnou položku v nákupech věcí, potřebných pro chod tábora tvořil lyzol a louh, kterým se pravidelně dezinfikoval prostor tábora a latríny, které byly vykopané na kraji pozemku. Hygienická opatření byla pravděpodobně úspěšná, protože za dobu existence tábora nemáme žádné zprávy o nějaké nakažlivé chorobě typu úplavice nebo dokonce cholery. Táborové budovy byly doplněny baráky, ve kterých bylo umístěno skladiště a také obuvnická, krejčovská a stolařská dílna. Zde internovaní a věznění konali drobné opravárenské práce, určené jednak ke spotřebě v táboře a také pro zakázky některých kroměřížských firem.

byly v táboře extrémně přísné. Tábor byl oplocen hustým ostnatým drátem a doplněn ostnatými překážkami, umístěnými v terénu před budovami. Okna byla zamřížovaná a styk vězňů s veřejností nebo rodinnými příslušníky podléhal schválení velitele tábora. V táboře nepřetržitě hlídala ostraha složená ze třech dozorců mužů a dvou dozorkyň žen, plně ozbrojených. O práci ve sboru dozorců byl v Kroměříži velký zájem. Tak, jak se tábor rozrůstal, zvyšoval se i počet dozorců. V období května až srpna 1945 počet vzrostl na dvacet osob. První dozorci nastoupili do služebního poměru 10. května, k významnému posílení o devět dalších dozorců došlo 22. června a na celkový stav 20 lidí se sbor dostal 9. srpna. Mezi dozorci byly 4 ženy.10 Přestože máme na území Československa doloženy nejrůznější excesy ze strany bezpečnostního aparátu vůči vězňům, není toto případ kroměřížského internačního a vězeňského tábora. V 90. letech minulého století, v rámci narovnání vztahů s Německem, se často mohlo zdát, že neblahé vyrovnávání účtů s nevinným německým civilním obyvatelstvem bylo snad československou vládní politikou mlčky schvalováno. Nicméně, není tomu tak zcela. V pokynech pro strážní službu se dočteme: „V táboře internovaných nutno nakládati s Němci tvrdě, aby byla zajištěna kázeň, ale lidsky a spravedlivě. Jakékoliv týrání nebo mučení a šikanování koncentrovaných osob je nepřípustné! Strážci, kteří by překročili tento přísný zákaz, budou postaveni před soud. Za žádných okolností nesmí býti proti Němcům používáno neblaze proslulých německých fašistických method týrání a hubení lidí.“11 A tak je možno konstatovat, že případy vražd nevinných civilních obětí války zůstávají především v rukou a rozhodnutí jednotlivců, kteří v daném místě a čase měli bohužel pravomoci k takovýmto rozhodnutím. Jak bylo uvedeno výše, ze strany československých úřadů nebyla vždy vůle takovéto viníky spravedlivě potrestat.12

Na druhou stranu byly stráže nabádány k velké bdělosti a přísnosti k vězněným: „Strážní mají pušku stále při sobě a ve dne i v noci nabitou. Použijí okamžitě zbraně, jestliže podezřelý výzvy stůj neposlechne.“13

I v kroměřížském vězeňském a internačním táboře se vyskytly pokusy o útěk, nikdy však ze střeženého prostoru tábora, ale vždy v místě, kde vězni vykonávali veřejně prospěšné práce – na stavbách, na polích, při opravách komunikací. Z těchto prací se totiž věznění na noc nevraceli do tábora, ale aby se šetřil čas byli ubytováváni u soukromníků nebo v prostorách, které dala k dispozici obec. To byl i případ Miroslava Pastyříka z Dědkovic, vězněného v Kroměříži.14 16. září 1945 využil slabé ostrahy a při práci v městské cihelně opustil střežený prostor a uprchl. Za takovéhoto uprchlíka se stával štvanec. Bez dokladů a peněz, bez přídělových lístků a napůl vyhladovělý hledal často pomoc u nejbližších příbuzných a známých. Mnohdy se stalo, že právě ti jej udali a pokud byl chycen, nečekalo jej nic dobrého. Po uprchlém vězni bylo okamžitě vyhlášeno pátrání a četnictvo využívalo aktivně pomoci místního obyvatelstva. Uprchlý Pastyřík skončil podobně jako řada jeho předchůdců a následovníků. Po útěku byl vypátrán, a přestože nebyl ozbrojen, v potyčce byl zastřelen.

Paradoxně se vězni i internovaní, v táborech velice přísně střežení, v práci nacházeli v provizorních podmínkách, které z bezpečnostního hlediska sotva postačovaly. Například při žňových pracích v Trávnických zahradách poblíž města Kroměříže byli vězni ubytovaní ve škole, ve které se dal uzamknout pouze hlavní vchod. Věznění byli sice hlídání jedním až dvěma strážnými pod nabitou zbraní, ale stávalo se dost často, že vězeň nabízené možnosti k útěku využil. Utíkaly především osoby umístěné ve vězeňském táboře. U internovaných osob nebyla takováto činnost běžná – jednak v táboře nechávali další příslušníky rodiny a jednak netoužili po ničem jiném, než být co nejdříve zařazeni do transportu a území republiky legálně opustit. Běžnou praxí bylo, že internovanou osobu si oproti podpisu vyzvedl soukromník, který měl zájem o její práci a sám ručil za to, že se internovaný v pořádku vrátí do tábora. Leckdy také mezi soukromníky a internovanými vznikal bližší vztah, zejména tehdy, jevil –li internovaný zájem o práci a dalo se na něj spolehnout. Což se často dělo, protože internovaná osoba věděla, že se tak může dostat k mimořádnému přídělu jídla, neboť dávky v táborové jídelně byly naprosto nedostačující. A tak v kroměřížském internačním a vězeňském táboře nenajdeme žádný doklad o nějakém významném trestném činu ani ze strany dozorců ani uvězněných. Pokud se tak stalo, byl čin pečlivě utajen. K úmrtím samozřejmě docházelo, například na poměrně nebezpečné opravě hulínského železničního mostu, kde se manipulovalo s těžkými náklady za použití jen primitivní mechanizace. Další dvě úmrtí byla způsobena sešlostí věkem, jak konstatovala úmrtní zpráva lékaře. Tragický je případ Aloise Vaška, ředitele chropyňského cukrovaru, který byl uvězněn za údajnou kolaboraci s fašisty. V srpnu 1945 utrpěl záchvat mozkové mrtvice a jeho chropyňský lékař se jej snažil dostat do domácího ošetřování s poukazem na jeho velice vážný zdravotní stav. Nebylo mu vyhověno a ředitel Vašek za krátký čas na následky mrtvice ve vězeňském táboře zemřel.

Byl celkově velice přísný. Ve 4.30 budíček následovaný ranní rozcvičkou. Po ní bylo dvacet minut vyhrazeno na snídani a 5.45 celý tábor nastupoval na ranní apel. Zde proběhlo sčítání vězněných a internovaných, kontroloval se zdravotní stav. Poté následoval odchod do zaměstnání. Pracovní doba byla nastavena tak, aby se pracovní síla vězňů skutečně využila. Končila každý den 19.30. Po večerní hygieně měli vězni třicet minut času na večeři a ve 20.30 večerní apel a čtení rozkazu na další den. Po celý den měli všichni přísný zákaz vstupu na ubikace a jakékoliv porušení kázně se trestalo „co nejcitelněji“.15 Běžným trestním opatřením byla prodloužená doba apelu, kdy museli věznění stát venku za každého počasí i několik hodin. Kázeňské přestupky se neevidovaly nebo o nich nejsou dochovány písemné záznamy, a tak můžeme jen usuzovat, jakou jinou formou byli ještě vězňové trestáni. Vzhledem k tomu, že se režim v táboře řídil pravidly, která platily i v jiných táborech, můžeme soudit, že internovaní a věznění byli trestáni krácením jakýchkoliv výhod, krácením na stravě, již tak dost hubené a fyzickými tresty. To je v žádném případě nezbavovalo povinnosti pracovat, protože prakticky po celou dobu existence tábora bylo velitelství zavaleno žádostmi soukromníků i institucí o dodávku pracovních sil. Pracovních povinností se zúčastňovali jak věznění, tak i internovaní včetně dětí, kterým byly svěřovány alespoň pomocné práce. Jednalo se o levnou pracovní sílu, která bez reptání plnila nejtěžší pracovní úkoly, a tak není divu, že jejich služby byly velice žádané jak soukromníky, řemeslníky a rolníky tak i institucemi a městem Kroměříž. Vězněný i internovaný věděl, že pokud bude zadavatel s jeho pracovním výkonem spokojen, může na tom jenom vydělat, například na venkově mimořádným přídělem jídla nebo i vlídnějším zacházením. Ekonomický význam byl pro hanácký venkov i městskou řemeslnickou sféru nedocenitelný. Využívání vězeňské práce bylo běžnou praxí snad ve všech zemích, dotčených válkou, a to napříč lidskou historií. Bez přehánění lze tvrdit, že první poválečné měsíce by se česká a moravská ekonomika na mnoha místech země bez pomoci vězňů nemohla rozběhnout.

Jakákoliv fluktuace se jednak řešila kázeňskými tresty, ale také komplikovala postavení vězně v případě soudu či internovaného v případě zařazování do transportu. Touto jednoduchou metodou a také neustálým poukazováním na viny, které je třeba napravit, si vězeňská stráž u internovaných udržovala celkem vysokou pracovní výkonnost. Bezprostředně po ukončení bojů byli vězni nasazováni na odklízení trosek a obnovu městských komunikací. Město Kroměříž bylo místem ústupových bojů německé armády a podle toho to také na ulicích vypadalo. Bylo zapotřebí uvést do provozu strategické průmyslové podniky a obnovit přístupové body do města. Některé stavby dostaly národohospodářskou prioritu, což znamenalo zvýšený přísun nedostatkového materiálu a přednostní umísťování vězněných a internovaných právě na tyto stavby. Nedostatek mechanizace ještě zvyšoval význam prosté lidské dřiny. Takovouto stavbou byl například železniční most v Hulíně, kde došlo i k několika smrtelným nehodám dělníků. Obyvatelé tábora začali být propůjčováni i mnohým podnikatelům a soukromníkům ve městě a okolí. Pracovali například v Krylově tiskárně v Kroměříži, v městské cihelně, plynárně, zemské léčebně a nemocnici. Pokud pracovali v dosahu tábora, pak se vždy pod ozbrojeným dozorem večer vraceli do svých ubikací. Pracovní povinnosti na místech vzdálených znamenaly nalézt bezpečné ubytování přímo v místě prací. Pokud si například soukromě hospodařící rolník vyžádal jednoho vězně na pomoc, odpovídal za jeho osobu sám. Vězněný musel být obžalován z lehčího přečinu, nikoliv za závažného trestného činu. V případě pracovní skupiny vězňů je vždy doprovázela ozbrojená eskorta. V létě 1945 a 1946 byli prakticky všichni vězňové a internovaní nasazeni na žňové práce v okolí města. V tuto dobu velitelství tábora neustále odráželo žádosti o zapůjčení pracovních sil nejrůznějších institucí s poukazem, že vězňů je nedostatek a žně mají národohospodářskou prioritu. Velení tábora dokonce dokázalo projevit i jistý smysl pro ironii, když na žádost Arcibiskupských statků o přidělení pracovních sil odpovědělo zamítavě a doporučilo, že by snad „arcibiskupské úřednictvo a kněžstvo samo mohlo dostati žňovou dovolenou a prací se zúčastnit“.16 Žňových prací v létě 1946 se zúčastnili i výše zmiňovaní váleční zajatci z brněnských zajateckých táborů v Jundrově a Slatině.

Co vězně i internované neustále provázelo po celou dobu jejich nucené separace byl hlad. V poválečné době byl nedostatek naprosto všeho. Hospodářství po Němcích bylo rozvrácené, nově nastartované ekonomické moduly ještě nemohly fungovat a dávky, poskytované armádou zdaleka nestačily pokrýt potřebu civilního obyvatelstva. Bylo jasné, že na vězně a internované nikdo nebude jídlem příliš plýtvat. V táboře v rámci svých práv měli sice vězňové nárok na příděl masa jedenkrát týdně, ale velice často se jej nedočkali. Jídelníček byl víc než prostý: snídaně – černá káva, oběd – zeleninová (ovarová, zasmažená, cibulová) polévka a výdej denní dávky chleba (200 g), večeře – černá káva. Toto byl celodenní příděl stravy těžce pracujícího člověka. Nároky na zvláštní příděly v podobě mléka měly pouze děti, těžce pracující v průmyslu mohl nárokovat 2 dkg masa denně.17 To, že je vězeň podvyživený, se považovalo za samozřejmost a za součást trestu. Starost u vedení tábora to budilo jenom potud, pokud to ohrožovalo plnění pracovních denních norem.

Život vězňů a internovaných nebyl v táboře rozhodně idylický a nejvíce jím trpěly internované ženy a děti. V táboře byly internovány celé rodiny a při procházení seznamů vězněných nacházíme různé životní osudy, povolání či věk. Jedno mají společné – byli německé národnosti.

Jako příklad uvádíme rodinu Aronových. Otce rodina ztratila za války, pocházeli z německého Rammersdorfu a Orthu. Nový život začali v obci Halenkovice. V táboře se sešli všichni. Aron Helmut, narozen 17. 10. 1931, povolání žák, Aron Kurt, narozen 3. 11. 1928, povolání strojní zámečník, Aronová Anna, narozena 16. 4. 1905, žena v domácnosti, Aronová Hilda, narozena 25. 8. 1927, povolání žákyně. Všichni byli odsunuti, další osud neznámý.18

V městě Kroměříž proběhly čistky německého obyvatelstva velmi důkladně a odsun se tak či onak týkal více než dvě stě kroměřížských rodin. Přitom počet německého obyvatelstva se od konce 19. století neustále snižoval. Podle sčítání obyvatelstva z roku 1880 měla Kroměříž 11.739 obyvatel, z toho 2.836 Němců a 783 Židů, kteří se vesměs také hlásili k německé národnosti.19

Rozhodovalo jednak místo narození internovaného, dále jeho národnostní příslušnost a v neposlední řadě také jeho chování v době Protektorátu. Šlo také samozřejmě o obrovské majetky, které zde deportovaní zanechávali. V jejich domech dnes žijí jiní lidé. To byl například případ známé kroměřížské rodiny tiskaře Guska. Rodina prokazatelně sídlila v Kroměříži již v druhé polovině 19. století, a přesto byli zařazeni do transportu a umístěni v internačním táboře. V rámci poválečného vyřizování účtů bylo velice jednoduché stát se ze svobodného občana, který se radoval, že přežil válku, vězněm. Stačilo udání souseda anebo i pouhé podezření z kolaborace. Ne každý zatčený skončil před soudem, mnozí byli po předložení kladných svědectví ve svůj prospěch propuštěni, ale k poškození pověsti to jistě stačilo.20

Na druhou stranu mnohým německy mluvícím občanům bylo jasné, že budoucnost v poválečném Československu je nejistá a toužili se co nejdříve dostat k příbuzným nebo známým do Německa či Rakouska. Paradoxně ani to nebylo jednoduché, zejména tehdy, jestliže nemohli přesvědčivě dokázat, že jsou německé nebo rakouské národnosti. K prokázání například rakouské národnosti stačil i rakousko–uherský růžový pas. Pokud doklady chyběly, čekal internované dlouhý a obtížný proces, který v mnohých případech skutečně trval až do podzimu roku 1946. To byl i případ hrabat Thun Hohensteinů z kvasické větve rodiny. Thunové patřili mezi nejstarší hraběcí říšské rody a na naše území poprvé přišli v době stavovského povstání. Do internačního tábora byl umístěn nejenom kvasický hrabě Arnošt, ale také jeho manželka Marie Terezie, rozená Wiedespergerová a jejich čtyři nezletilé děti. Nepomohlo, že se jednalo o rodinu, kde otec Arnošta byl švagrem následníka trůnu Františka Ferdinanda D Este, ba právě naopak. Situaci komplikovalo, že Thunové byli vlastníky velkých pozemků a člen rodiny Jindřich byl členem ústřední rady Vlajky a jako takový odsouzen československým soudem v roce 1946 na doživotí. Celá rodina kvasických Thunů skončila v kroměřížském internačním táboře. Nejstaršímu synovi bylo deset let, nejmladší Fridrich byl tříletý. Marné bylo dokazování, že kvasičtí Thun Hohensteinové s Němci nekolaborovali. Úřady si s jejich případem evidentně nevěděly rady, protože po čtyřměsíčním pobytu v táboře byl Arnošt s manželkou a dětmi propuštěn 14. 8. 1945 do domácí vazby v Kvasicích. Krátce poté ale byli opět zadrženi a vráceni do tábora. Úřady časem seznaly, že pobyt dětí v táboře je neúnosný a bylo rozhodnuto, že všechny děti žijící v táboře budou umístěny do kláštera milosrdných sester ve Zdounkách. Celkem tam bylo přemístěno jedenáct dětí včetně čtyř potomků hraběte Thuna.21 S nimi odešly tři ženy, určené jako jejich opatrovnice, Němky Eliška Kolkopová a Leopoldina Charvátová a Češka Hilda Makovcová. Na podzim roku 1945 ale opět nacházíme hraběnku Marii Terezii ve stavu internovaných v kroměřížském táboře. Z jiných pramenů víme, že anabáze hrabat Thunů a jejich dětí po sběrných táborech trvala ještě bezmála tři roky, než našli azyl u svých rakouských příbuzných.22

Na podzim roku 1946 se internační i vězeňský tábor prakticky vyprázdnil a v roce 1947 jeho neblahá existence skončila jak fyzicky, tak právně. Skončila také jedna z méně známých kapitol kroměřížských dějin.

Tento článek uzavírá sérii věnovanou dějinám poválečného odsunu Němců z naší vlasti. Nejde v něm o hledání viníků, ani o jednostranný pohled na utrpení jedné či druhé strany. Cílem je především nabídnout věcný a historicky podložený pohled na konkrétní události, které tvoří nedílnou součást našich moderních dějin, nikoliv soudit, ale porozumět. Reflexe těchto témat nemá a nesmí vést k zpochybňování oprávněnosti českého protinacistického odboje ani ke snižování utrpení obyvatel okupovaného Československa. Naopak - právě v kontextu těchto dějinných souvislostí je třeba usilovat o hlubší porozumění minulosti, které stojí na faktech, nikoli na předsudcích či emocích.

[1]V Kroměříži se gestapo usadilo po krátkém intermezzu na dnešní ulici 1.máje v budově proti dnešnímu soudu.

[2] Tento termín se objevuje ve vyšetřovacích spisech a značí příklon dotyčné osoby k německému protektorátnímu režimu.

[3] F.M.Mlčoch, absolvent vojenské akademie ve Vídni, vojenský zběh a čs. legionář, prvorepublikový komunista, pokusil se na Kladensku o revoluční komunistický puč, poté strávil několik let v SSSR. NSČDRS buduje podle vůdcovského vzoru, podle SA se pokusil založit vojenskou domobranu. 26.4.1946 odsouzen k trestu smrti a popraven.

[4] Seznam členů kroměřížské Vlajky, SOA Kroměříž

[5] Fond ONV Hranice, SOA Přerov – Henčlov a fond OSt – Dokumentation, Bundesarchiv Bayreuth

[6] Seznam internovaných z 26.7.1945, fond A-1, SOA Kroměříž, revers mezi Úřadem ochrany práce a Zajateckým táborem Brno – Slatina, tamtéž.

[7] Jan Bednář, narozen 21.3.1896 Brüssau, bydliště Husovo nám.223, Kroměříž, soupis internovaných, poznámka odveden ruskými úřady, SOA Kroměříž

[8] V úředních aktech je strážmistr René Zahradník uváděn jako člen městského policejního sboru v Kroměříži, nikoliv jako příslušník SNB. Pro onemocnění je vystřídán ve velitelské funkci F. Skřipcem.

[9] Zpráva o převzetí internačního tábora, fond A-1, SOA Kroměříž

[10] Seznam dozorců zaměstnaných ve vězeňském táboře ze dne 9.8.1945, SOA Kroměříž

[11] Prozatimní strážní pravidla pro stráž, dokument z 11.6.1945, SOA Kroměříž

[12] viz případ vraždy německých civilistů Horní Moštěnice

[13] Jako v bodě 4

[14] Hlášení internačního tábora ze dne 17.9.1945, SOA Kroměříž

[15] Prozatimní strážní pravidla pro stráž, dokument z 11.6.1945, SOA Kroměříž. Tento materiál měl celorepublikovou platnost

[16] Odpověď velitele tábora na žádost arc. statků, fond A-1, SOA Kroměříž

[17] Jídelníček internačního tábora, fond A-1, OA Kroměříž

[18] Seznam příslušníků německé národnosti, vězeňský tábor v Kroměříži ze dne 29.7.1945, SOA Kroměříž

[19]Peřinka, Kroměřížský okres I.

[20] Zajímavý byl případ jisté kroměřížské učitelky slečny N., která byla vyšetřována za to, že podle svědectví dvou úřednic opakované v době protektorátu žádala o udělení říšského německého občanství pro sebe a svoji rodinu. Jako důvod uváděla, že se chce vdát a snoubenec je služebně přidělen k místu v Říši. Žádost velmi tvrdošíjně a opakovaně urgovala a bylo jí skoro vyhověno, ale příslušná místa zjistila, že její pan otec má židovské předky. Z udělení říšského občanství sešlo, a ještě z toho měla dotyčná po válce úřední popotahování. Je hezké, že zde popsaný případ nebyl motivován hmotným prospěchem ale touhou se konečně vdát.

[21] Jednalo se o Thun Hohenstein Jaroslava, nar.23.3.1935, Thun Hohenstein Jana, nar.16.3.1936, Thun Hohenstein Františka, nar.26.4.1940 a Thun Hohenstein Bedřicha, nar. 30.6.1942. Výkaz dětí ze dne 3.9.1945, SOA Kroměříž.

[22]Případ rodiny Thun Hohensteinů, seznamy a evidence internovaných, fond A-1, SOA Kroměříž

Městský národní výbor Holešov: Seznamy svršků a potřeb pro odsun Němců, žádosti o přidělení předmětů k provozu internačního tábora. 1945-1946.SOA Kroměříž, inv.č. 112, kart. 21.

Okresní národní výbor Holešov: Internační tábory-hlášení stavů, jmenné seznamy 1945-1951. SOA Kroměříž, inv.č. 311, 284, kart. 196, 184.

Jmenné seznamy a hlášení stavu internačního a vězeňského tábora v Kroměříži, SOA Kroměříž, inv.č. 155, kart. 44.

Přehled osob umístěných do věznice okresního soudu, seznamy vězňů. SOA Kroměříž, inv.č. 154, kart. 44.

Fond ONV Hranice, SOA Přerov - Henčlov a fond OSt - Dokumentation, Bundesarchiv Bayreuth.

SOA Kroměříž: Seznamy internovaných, přehledy, dokumenty, hlášení. Fond A-1.

Archiv bezpečnostních složek.

Seznam příslušníků gestapa v Čechách a na Moravě. Ministerstvo vnitra 1946, interní dokument. Archiv autora.

Staněk, T.: Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945-1950. Studie, Slezské zemské muzeum, Opava 2011.

Staněk, T.: Tábory v českých zemích 1945-1948. Opava 1996.

Staněk, T.: Perzekuce 1945. Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích v květnu-srpnu 1945. Praha 1996.

Pálka, P.: Konec války v Kroměříži. KZ, 2005, č.5, s4-5.

Agenti gestapa a SD ve službách komunistické StB. Nepublikovaná studie, archiv autora.