Článek
Podivná úmrtí olomouckých biskupů v krátkém časovém úseku jsou dnes jednou z nejzáhadnějších epizod v dějinách moravské církevní správy. Kdo měl motiv odstranit olomoucké biskupy – a proč? A šlo skutečně o otravu, nebo jen o řetězec nešťastných událostí? Dnes tento případ prokazatelně považujeme za vraždu. Viník je vypátrán, nalezen a odsouzen. Nicméně ve stínu těchto neobvyklých případů se vznáší mnoho temného a možná záměrně neobjasněného až dodnes. Tato studie není apologetikou vraha, ale poukazuje za pomoci pramenů na velmi zarážející rozpory a protiklady v celém případu.
Druhá polovina 16. století byla v českých zemích a na Moravě ve znamení vzestupu protestantské církve a jejich stavovských představitelů. Katolíci byli v této části mnohonárodnostní monarchie trpěnou a ostře sledovanou menšinou. A právě na bedrech olomouckých biskupů ležel nelehký úkol být pilířem katolické protireformace v duchu po koncilní tridentské doby. V rychlém sledu let 1572 až 1578 se na biskupském stolci vystřídali čtyři hodnostáři a každý z nich zemřel podivnou smrtí. Tuto sérii zahájí mladý a schopný biskup Vilém Prusinovský z Prusinovic a Vítkova, který zemře v červnu 1572. Byl to muž, který, podobně jako jeho následovníci, měl špičkové vzdělání a dost organizačních schopností, aby zahájil na Moravě řadu církevních reforem. Mimo jiné byl jedním ze zakladatelů olomoucké univerzity. Po něm v lednu 1574 odchází na věčnost jeho následovník, Jan XVII. Grodecký a také relativně mladý. Bylo mu nedožitých 48 let. Pokračoval v péči o olomoucké vysoké učení, byl to on, kdo mimo jiné zajistil univerzitě právo promoce jejich studentů. Univerzita nezakrývala svoje další poslání, totiž stát se pilířem katolické protireformace na Moravě. Nepochybně bylo konání těchto dvou mužů katolické církve ostře sledováno protestantskou reprezentací moravských stavovských rodů a měšťanů. V květnu 1575, necelý měsíc po své intronizaci umírá další olomoucký biskup, Tomáš Albín z Helfenburka. Jeho smrt spustila hotové pozdvižení, protože pocházel z vlivného šlechtického rodu. Jeho otec zastával u českých Rožmberků funkci kancléře. V českých zemích i na Moravě se celý případ přetřásal v politických kuloárech, dostal se dokonce i k císařskému dvoru. Situaci umocnila smrt čtvrtého hodnostáře, v únoru 1578 umírá Jan XVIII. Mezoun z Telče a s ním nevyjasněný počet spolupracovníků. Ve stejný den jako Mezoun končí svůj život i kanovník Václav Bruntálský z Vrbna, mimořádně schopný kněz a jeden z příštích pretendentů na biskupský úřad. Veřejně se již hovoří o traviči, ale dosud nepadlo žádné obvinění. Že případní kandidáti na uprázdněný stolec nebrali situaci na lehkou váhu, o tom svědčí opatření rakouského arcivévody a kardinála z rodu Habsburků, Ondřeje Rakouského. Ten do Olomouce vyslal dokonce svého agenta, Dionysia von Rost, který měl diskrétně prošetřit, co je na pověstech o násilných úmrtí pravdy. Rost podal alarmující zvěst, totiž že „všichni biskupové dostali škubání a hrozné bolesti žaludku, až jejich křik byl slyšet po ulici.“ Ondřej si byl dalších rizik vědom a raději se úspěšně ucházel o uprázdněný brixenský biskupský stolec.
Trůn katolického olomouckého biskupa zůstal opuštěn neobvykle dlouho. Rozhádaná kapitula nebyla schopna postavit žádného kandidáta, který by získal dostatečný počet hlasů. Někteří se naopak báli hlasy získávat, aby na ně nepadlo podezření, že se na podezřelých úmrtích podíleli. Mezitím ulice přetřásala pilně celý případ. S nimi i stavovská obec a o úmrtí se zajímal pochopitelně i císař. Ptejme se tedy s hlasem lidu „cui bono“? Kdo mohl mít z celé situace prospěch natolik veliký, že mu to stálo za to vraždit? Katolíci na konci 16. století v Olomouci vedli spory s městskou radou, která čím dál víc inklinovala k zjevnému protestanství, k tomu se přidávaly spory uvnitř kléru a také se množily prohřešky proti celibátu. Těžko se dostávalo představě Říma, že budou pevnou oporou rekatolizace na Moravě. Mohlo jít o osobní mstu? Nenaplněné ambice? Či snad složitou politickou hru, financovanou a řízenou ze zákulisí protestantských stavů? Argumenty pro i proti by se jistě našly pro každou z těchto hypotéz. Hledejme odpověď na dvě zásadní otázky. Jak vlastně olomoučtí biskupové zemřeli? Co bylo příčinou jejich náhlého odchodu? Podobné projevy fatální „nemoci“ vedou k logické domněnce, že byli otráveni. Ostatně to se přetřásalo veřejně již po třetím úmrtí. Pokud k otravě došlo, pak to byl nejspíše velmi oblíbený jed arsenik. Jeho popularita byla natolik velká, že se hovoří o arsenikovém století. V jeho užívání vynikali zejména Italové, ale pilně se používal i u francouzského královského dvora, jak o tom svědčí řada známých afér. Tento král jedů, oxid arsenitý byl práškem bez barvy a chuti, jen mírně nasládlý a jeho podání zaručovalo stoprocentně smrt. Nástup symptomů a průběh otravy byl ovlivňován dávkou a zda byl podán v jídle nebo v pití. Stačily zhruba 4 gramy, půl čajové lžičky a smrt byla neodvratná. Tento jed vhodně upravoval dědické spory ve prospěch peněz chtivých příbuzných, dokázal nenápadně odstranit překážejícího manžela, politického konkurenta nebo naopak již obtěžujícího milence. Symptomy otravy byly podobné jako u úplavice nebo cholery a na tahle onemocnění se také smrt často svedla. Arsen se používal i jako přísada do léků, léčila se s ním například syfilis. Vše bylo pouze otázkou vhodně zvoleného dávkování. Arsen cílí na enzymy a mitochondrie. Vypíná produkci energie v buňkách, likviduje možnost opravy poškozených buněk a zamezuje přísunu živin. Velmi rychle po požití nastoupí projevy otravy, ale pokud byl travič šikovný a znalý věci, mohl na své oběti pracovat poměrně dlouho a nepatrné dávky jedu postupně zvyšovat. Oběť chřadla a slábla bez podezření na něco mimořádného. U poškozeného nastoupily gastrointestinální potíže, úporné průjmy a těžké zvracení. Docházelo k poškození žaludeční stěny, otrava byla doprovázena dehydratací. Postupně se přidala velká bolest žaludku a otok jazyka a hrdla, který ztěžoval dýchání. Smrt se dostavila podle dávky a kondice otráveného do 12 až 36 hodin po požití smrtelné dávky. Arsen se z těla nevyplavuje, takže šlo pohodlně dávky zvyšovat a saturovat tělo jedem. Zdá se, že otázku JAK zemřeli olomoučtí biskupové máme vyřešenou. Jenže. Jak uvidíme dále, není jisté, zda byli otráveni všichni čtyři biskupové a nad to ještě dva kanovníci, již zmíněný Bruntálský z Vrbna a druhý, jehož jméno neznáme. Navíc, účinky arsenu byly díky proslulým aférám z jihu Evropy dostatečně známé. Takzvaná Aqua di Toffana, pojmenovaná podle své travičky, pracovala na obětech již v 16. století a „la cantarella“, nasládlý prášek s příměsí arsenu se dokonce běžně prodával. V první polovině 16. století uveřejnil slavný alchymista, lékař a mystik Theopraphtus Bombastus Paracelsus spis, ve kterém se účinkům arsenu na organismus zevrubně věnuje. Mimo jiné bylo jeho smyslem varovat případné oběti. Biskupové byli muži se špičkovým vzděláním, s širokým rozhledem a životními zkušenostmi. Minimálně po druhém úmrtí s podobnými příznaky je muselo napadnout, že hrozí otrava. Měli svoje ochutnavače, takže cesta jedu ke své oběti nebyla jednoduchá. Navíc projevy arsenu včetně rychlého nástupu fyzických obtíží byly shodné a zaměnitelné s cholerou a úplavicí a stejně fatální ve svém konci. Tyto choroby se daly lehce získat především ze závadné vody. I dnes se lze bez problémů nakazit a průběh nemoci je stejně těžký jako tehdy. Pravda, pokud cholera byla omezena na elitní oběť a nezasáhla chudinu, kde bychom otřesné hygienické podmínky očekávali nejspíš, nutí to k zamyšlení. Jenže. Nevíme s jistotou, zda byl použitý arsen, i když minimálně u posledního ze čtveřice Jana Mezouna a dvou kanovníků to tak vypadá. Ovšem podobné příznaky má například otrava kolchicinem, jedem obsaženým v ocúnech jesenních, lidově zvaných holopanny, neboli naháčci. Účinky jedu se projevují v řádu dní i týdnů, což vytváří takřka ideální podmínky pro traviče. Zpočátku přichází nevolnost, prudké křeče, zvracení a silný průjem. Následuje selhání orgánů, zástava dechu a smrt. Často je otrava ocúny doprovázená vypadáváním vlasů. Čechy a Morava jsou prostorem, kde i dnes roste v přírodě organický materiál, který obsahuje minimálně šest smrtelných jedů a není problém je omylem zkonzumovat. Všechny otravy jsou ale doprovázeny krutými bolestmi, i rulík zlomocný nebo durman neumožňuje opustit svět vezdejší bezbolestně. Potom byl křik obětí byl pochopitelný a uvěřitelný. Nicméně, arsen byl používán jako účinná a rychlá smrtící zbraň, určená k tiché likvidaci. Navíc oběť prakticky vždy trpí velkým otokem sliznic a krku čili hlasité projevy jsou minimálně podezřelou informací.
Jak tedy k otravě mohlo dojít? Předpokládejme, že vrah má motiv a vytvoří si příležitost, jak dostat jed například do jídla. U jedné oběti to lze jistě předpokládat, ale u čtyř mužů, kdy minimálně dva poslední musí mít podezření a jistě učinili ochranná opatření? Vrah musí hledat situace, ve kterých biskup prostě musí jídlo nebo tekutinu požít a nemá jinou možnost. Při eucharistii lze přece zařídit otrávenou hostii nebo víno. Na konci 16. století byly známy velmi vynalézavé způsoby, jak dopravit jed do těla oběti a znali je nejenom vrazi, ale i potenciální vzdělané oběti. O tom svědčí zajímavý rituál, konaný právě při olomouckých mších, sloužených biskupy, kdy víno před proměňováním ochutnával farář dříve, než se ho dotkl hlavní celebrant, tedy biskup. Tím se dostáváme k druhé kardinální otázce - KDO měl přístup ne k jednomu, ale hned čtyřem vysokým církevním hodnostářům a motiv pozabíjet jednoho po druhém. Po smrti Mezouna trvalo víc než rok a půl, než byl stolec obsazen. Nový biskup Stanislav II. Pavlovský chtěl travičskou aféru řešit, ale chyběly mu důkazy a svědky také neměl. Intronizován byl roku 1579 a teprve v roce 1585 podnikl kroky k zatčení údajného vraha. Podezření postupně padlo na tři muže. Že byl zatčen a vyšetřován kuchař je celkem logické, přitížil mu jeho italský důvod, kdy se jaksi předpokládalo, že Ital je poloviční travič. Byl vězněn a jeho další osud neznáme, ale k žádnému procesu nedošlo. Můžeme předpokládat, že se dokázal obhájit, nebo že byla jeho nevina prokázána. Pavlovský byl totiž muž spravedlivý a jeho právní opatření i vůči domnělému vrahovi svědčí o morálce a vysokém smyslu pro čest. Avšak i on nakonec mohl sáhnout po politickém, a ne nutně spravedlivém řešení. Druhým podezřelým byl kanovník Petr Illicin, Ital jak jinak a také intrikán, který patřil po určitou dobu k pretendentům potenciální biskupské volby po Mezounově smrti. Byl vyšetřován, propuštěn, a ještě nám do celé kauzy spíše nešťastně několikrát zasáhne, kdy svou výpovědí přitíží poslednímu z podezřelých. Třetím v řadě možných travičů byl Jan Philopon Dambrovský, Polák z města Strykow, olomoucký kanovník a posléze děkan kapituly. To byla velmi vlivná a důležitá funkce uvnitř církevní hierarchie. Kapitulní děkan předsedal kolegiu kapituly, sboru kanovníků a podílel se významně na případné biskupské volbě. Philopon, jak ho nejčastěji nazývali tuto funkci zastával až v letech 1577 do roku 1585. Těžko měl takový vliv, aby mohl zasáhnout do života třech předchozích hodnostářů, totiž Prusinovského, Grodeckého a Albína z Helfenburka. Velmi vlivným se stal až v době zastávané funkce Janem Mezounem z Telče. S tím vedl před rokem 1577 ostrý spor právě o to, kdo se stane olomouckým kapitulním děkanem. Philopon dokonce údajně zfalšoval papežský list, který jmenoval na toto místo právě Mezouna. Se vší pravděpodobností nebyl člověkem s vysokou sebekázní a morálním kreditem. Pozdější hlava olomoucké církve Pavlovský jej obviňoval z nemorálního jednání, které představovalo nejspíš opakované porušování celibátu. Velmi mlhavě se hovořilo o „zločinu“, kterého se měl Philopon dopustit v Itálii, ale díky absenci protokolů a vyšetřovacích spisů je velmi obtížné rozlišit pomluvy ulice od jednoznačných faktů. Ani dochovaná korespondence biskupa Pavlovského do případu nevnáší jasno.
Philiponův spor s Mezounem ukončí až biskupova smrt. V olomoucké diecézi vládne kapitulní děkan Philopon a snaží se získat rozhodující počet hlasů pro své příští zvolení do úřadu biskupa. Pokud budeme věřit hlasům ulice 16. století, volí k tomu i nevybíravé metody včetně zastrašování, vydírání a úplatků. Není divu, že na sebe upozorní jako člověk s velkým motivem vraždit, a to hned čtyři hodnostáře v řadě, kanovníky nevyjímaje. Už jsme upozornili, že před rokem 1577 měl jen minimální možnost, jak dopravit úspěšně jed do úst třem biskupům, ale budiž. Dodnes je Philopon v článcích a databázích označován za českého sériového vraha. Jeho jméno najdeme dokonce v mezinárodních seznamech slavných travičů a v našem prostředí je uváděn vedle takových jmen jako je Kateřina z Komárna, Martin Lecián nebo Martin Roháč. Prostě o jeho vině není pochyb a současní autoři vesměs tento názor opisují.
Novým olomouckým biskupem se stává po víc jak roce bezvládí Stanislav Pavlovský. Pocházel ze Slezska, stal se olomouckým kanovníkem a Philopon byl po určitou dobu jeho nadřízeným. Pavlovský měl vynikající vzdělání, studoval na Collegiu Germanica a stal se doktorem kanonického práva. Svádělo by celý případ uzavřít jako akt msty Pavlovského vůči Philoponovi a konstatovat odsouzení buřiče. Ale tak to vůbec nebylo. Pavlovský byl totiž muž s mimořádně vyvinutým právním vědomím a celé jeho konání v této kauze ukazuje snahu zachovat si čisté svědomí. Má zřejmě svoje vážné podezření, o vině Philopona byl totiž pevně přesvědčen až do samotného vyřešení případu, ale chybí mu svědci. Pavlovský vyčkává dlouhých šest let, kdy společnost přetřásá nejrůznější fámy a zprávy o smrti čtyř hodnostářů překračují i hranice země. To všechno v době, kdy je na něj zvyšován tlak, aby celou situaci řešil. Pravidelně se dotazuje císař, podobně naléhá papežský nuncius. A přesto nevolí pohodlné řešení nalézt nejpravděpodobnější oběť, kterou lze předhodit davu a uchránit tak dobré jméno církve v nelehké protireformační době. Neměl totiž důkazy proti nikomu. Philopon ovšem pokračoval v taktice udělat si nepřátele za každou cenu. Roku 1580 jej Pavlovský vyzývá, aby podstoupil proces kanonické očisty. Zcela jistě tedy nevěřil, že je Philopon čtyřnásobný vrah, to by jako právník postupoval úplně jinak. Kanonická očista zjednodušeně řečeno představovala přísahu kněze, že se nedopustil závažného porušení pravidel a nehodlá to činit ani v budoucnu. K slavnostnímu rituálu potřebuje kněz několik svědků, obvykle spolubratří, kteří jeho nevinu takříkajíc dosvědčí. Philopon se tomuto nařízení vyhne odchodem do Itálie, což Pavlovský s ulehčením přijímá, věří, že sejde z očí, sejde z mysli. Jenomže Philopon v Itálii svoje chování nijak nezlepšil, a proto mu biskup posílá do Itálie písemné napomenutí. V roce 1582 jej Pavlovský sám opět posílá do Itálie, když není možné znova sehnat svědky, kteří by doložili Philoponovu nevinu. V této situaci se náhle objeví „vysoce postavený kněz“ (není známo o koho se jedná), který obviňuje Philopona z „hrozného zločinu“ a nemravného chování. Píše se rok 1585 a Pavlovský zahajuje s Philoponem kanonický proces. Je zatčen, spolu s ním i dva komorníci biskupů, bratři Pavel a Blažej Rochlové a jsou uvězněni na biskupském hradu Hukvaldy. Philopon se údajně pokusil o útěk, ale neúspěšně, je suspendován a jeho majetek postupně zabaven. Žalobcem a vyšetřovatelem je určen kanovník a doktor práv Pavel Grünwald. V této fázi případu se příhodně objeví další neznámý kněz, který podává žalobu na Philopona. Stále ale není na pořadu dne obvinění ze čtyř vražd a jak uvidíme, nikdy ani nebude. Žaloba obsahuje podnět pro stíhání za „hrozný zločin“ a „nemravné chování“. Pavlovský píše z Mírova, kde pobýval a jen občas zajížděl do Olomouce, členům kapituly dopis. V něm se omlouvá, že sáhl ke krajnímu opatření, totiž k zatčení, ale je nucen poslechnout své svědomí. Z tohoto úhlu se nám toto opatření jeví spíše jako politické, protože tlak vysoce postavených osob na bezúhonnost olomoucké diecéze mohl pod Pavlovským lehce rozhýbat jeho trůn. Ten navíc vedl zcela zásadní spor s Moravským zemským soudem, který zcela zpochybňoval právní jurisdikci biskupů nad kněžstvem ve věcech právních a kriminálních. Moravský zemský soud toto právo biskupům jednoznačně upíral čili zatčení Philopona bylo pádnou odpovědí moravské hlavy církve světským právním orgánům. Pavlovský se obával, že by rozhodování o provinilcích mohlo přejít na třetí, světskou osobu, například jmenovanou panovníkem, a proto rázně zasáhl. K podobné situaci došlo před časem v diecézi v Cáchách a bylo jasné, že toto by u papežského nuncia biskupovi body nezískalo. Na druhou stranu Pavlovský nikdy písemně neobvinil Philopona ze čtyř vražd. A vlastně ani z jediné. V dochované korespondenci Pavlovského se opakovaně píše vyhýbavě o neřádném životě kněze Philopona. Komorníci biskupů byli také vězněni zajímavým způsobem. V kriminále zůstal pouze Blažej, Pavel byl za 1000 kop pražských grošů propuštěn na kauci do domácího vězení. Philopon byl zpočátku držen v komfortních podmínkách. Měl stejnou stravu jako jeho věznitel. Tím byl Valentin Pavlovský z Pavlovic, bratr biskupa. Byl sice suspendován, ale pravděpodobně nezbaven práva účastnit se a konat mše svaté. Mohl sepisovat obranu a také to dělal. V lednu 1586 Pavlovský jmenuje prokurátora případu, kněze kolínské arcidiecéze a licenciáta obojího práva Theodora Engelse z Gymnichu. Výslech Philopona, vlastně první oficiální jeho výpověď vede vyšetřovatel Grünwald společně s Engelsem. Byli vybaveni širokými pravomocemi, ale instruováni výslovně arcibiskupem, aby se drželi předem napsaných dotazovacích bodů. Nemělo jít v žádném případě o soud. Je zřejmé, že Pavlovský, bez ohledu na své osobní přesvědčení, ctil presumpci neviny. Nevíme, nač byl Philopon dotazován, protože akta byla po procesu zničena nebo chybí. Ani vatikánský archiv nevydá žádný podklad pro Philoponův proces. Můžeme tedy jen dohadovat, co bylo meritem několikadenního vyšetřování. Na jeho konci se Philopon přiznal. Otázkou zůstává k čemu. Určitě se kál ze svého nemravného života a blíže neznámých skutků, určitě ne ke čtyřnásobné vraždě. O tom svědčí následná žádost, aby mu byla přidělena světlejší cela a zvýšen příděl vína. Navíc, stále nikde nepadlo oficiální obvinění z vražd církevních hodnostářů. Pavlovský se 20. ledna vrací z Mírova do Olomouce a 3. února 1586 se koná kanonický proces se všemi formalitami. Zcela jistě se ho neúčastnil Philopon, protože podle tehdejšího práva, pokud se odsouzený přizná, není jeho přítomnost u soudu nutná. Už jen očekává rozsudek. A ten padl. Je zbaven děkanské hodnosti, kanovnictví a kněžství. Stejně tak počestnosti a všech beneficií. Tečka. Rozsudek za hrdelní provinění ani padnout nemohl, o tom měl rozhodnout světský orgán. Novým kapitulním děkanem se stal Bartoloměj Libertán z Křenovic, kanovníkem byl zvolen Matyáš Resch z Vídně. Oba zastánci ultrakonzervativních katolických postojů, u kterých nehrozily žádné excesy, které by ohrozily protireformační proces. Otázkou je, k čemu se tedy vlastně Philopon přiznal, protože když mu byl sdělen rozsudek, okamžitě se snaží o sepsání obrany. Pavlovský přísně trestá všechny, kteří Philoponovi propašovali do vězení inkoust a papír a zostřuje mu podmínky vězení. Je krácen na přídělu jídla a víno má zakázáno. Stal se jakýmsi potrestaným horkým bramborem, protože o jeho propuštění na svobodu nemohlo být ani řeči. Navíc se ukázalo, že se se svojí obranou chtěl obrátit na opavského zemského hejtmana, což byl v zásadě jediný člověk, který mohl způsobit zvrat ve vydaném rozsudku. Ten byl pozitivně přijat a schválen jak nunciem, tak i kancléřem království českého. I nový děkan píše, že Philopon byl odsouzen „certis ac iustis de causis“ (z konkrétních a spravedlivých důvodů). Právně tak byl jeho případ šetřen, souzen a rozsudek vynesen. Kauza de facto skončila. Nikde žádná obvinění ze čtyř až šesti vražd. Pavlovský se v korespondenci z té doby stále drží konstatování, že Philoponovy činy byly „hrozné a neslýchané“, ale nic víc. Ten je nadále několik měsíců po rozsudku držen v biskupském vězení, jeho zdravotní stav se zhoršuje. Pavlovský nařizuje poslat mu zpovědníka a zlepšit vězněnému stravu. Dokonce rozhoduje o jeho přemístění do lepší a vzdušnější cely, stará se měla vykouřit sírou a prádlo vězněného vyprat. Byl mu také vrácen i příděl vína. V červenci jsou k Philoponovi vysláni dva zpovědníci, jezuité Jiří Duras Hugualdo a Baltazar Hostovius. Doprovází je i Theodor Engels, ale Philopon zřejmě zpověď odmítl. To bylo v očích Pavlovského další závažné kanonické provinění. Poté, co byl zachycen jeho dopis opavskému hejtmanovi mu Pavlovský píše také a žádá hejtmana o vydání inkriminovaného listu. Zřejmě se obával, že by mohla padnout nežádoucí obvinění. Navíc hejtmanovi sděluje, že rozhodl o vydání Philopona světské moci. Píše „siquidem contra Joannem Philoponum…ve věci Philopona…sententia definitiva..approbata sit eaque execution mandari debeat…je schváleno a musí být exekuce nařízena k provedení…“ V prvních měsících roku 1587 je celý případ, z hlediska církevního práva ovšem uzavřený, předán světské moci. Ta vydává rozsudek trestu smrti. Na základě čeho, není zřejmé. Ovšem předání světské moci se jistě konalo v souladu s míněním papežského nuncia i českého kancléřství. Jistě, mohly být vraždy biskupů tajeny, aby nedošlo k indiskreci církve. Ale bylo by to vůbec možné a účelné v době, kdy si o případu již několik let šeptala ulice? Spíš se nabízí domněnka, že bylo užitečné obětovat náladám společnosti muže, bývalého kněze, který svoji hodnotu dávno ztratil. Podezříváme Pavlovského, že podlehl politickému rozhodnutí a snad i nátlaku zbavit se nepohodlného svědka. Je zřejmé, že se Pavlovský obával Philoponova útěku z Hukvald a v zásadě také nebyl důvod jej v církevním vězení nadále držet.
Philopon byl v létě 1587 popraven. Pozdější prameny jsou v názorech na proces rozpačité a nejednotné. Paprocký z Hlahol ve svém Zrcadle markrabství moravského píše, že byl sťat 8. června 1587, přičemž byl před svojí smrtí znovu uveden v děkanský úřad. OIomoucká půhonná kniha obsahuje v listu č.447 lakonické vyjádření „sťat Philopon“. Grugerius v díle Sacerimae memoriae inclyti regni Bohemiae, Moraviae et Silesiae, vydané v Litomyšli 1667 hovoří o pouhém podezření z otravy, a to ještě jen u Jana Mezouna. Nejzávažnější obvinění najdeme v díle Schmidla Historiae provinciae Bohemiae, kde autor uvádí, že podezření na Philopona padlo po smrti Prusinovského a že se údajně k vraždám biskupů přiznal. Polínko si přisadil i Václav Březan v díle Život Petra Voka, kde volně hovoří o otravě. Zkrátka prameny jsou naprosto nejednotné, a to již v příčinách smrti biskupů, natož v osobě vraha.
Kdo se vážně věnoval celému případu z hlediska odborné kritiky pramenů, byl kroměřížský zámecký archivář, knihovník a historik Antonín Breitenbacher. Renomovaný vědec a badatel, sám ve službách olomoucké církve jako jediný na dlouhá desetiletí k Philoponově případu poznamenává – justiční vražda.
Jisté je, že Philopon byl Pavlovským uvězněn pro nemravný život a podezření, že otrávil Mezouna kvůli jejich sporu. Byl souzen a odsouzen, protože jej veřejné mínění za vraha považovalo. Mohl však tyto činy spáchat? Jen velmi těžko, v roce 1572 byl ještě v pozici obyčejného kněze. Spíše se nabízí námět k přemýšlení, zda nebylo žádoucí se tohoto horkého bramboru zbavit. Je možné, že byl Philopon obětí justiční vraždy. Uzavřeme celý případ konstatováním, ano, ukazuje se, že je to možné, a tak je Philopon ve společnosti masových vrahů již 438 let neoprávněně.
Zdroj obrázku: AI chatGPT, 20.1.2025
