Krestovský ostrov 1914: jak ruský ministr slíbil osvobodit Čechy

Dvacátého srpna 1914 odvezl Maurice Paléologue svým vozem ruského ministra zahraničí Sergeje Sazonova na Krestovský ostrov v deltě Něvy. Šli pěšky pod stinnými stromy až k ústí řeky. Byli spolu na obědě a velvyslanec z ministra tahal, co vlastně Rusko tou válkou sleduje — Sazonov se nejdřív zarazil uprostřed věty, pak si velvyslance vzal pod paži a začal vypočítávat.

Má formule je prostá, řekl: musíme zničit německý imperialismus. Aby se císařství nemohlo zvednout z trosek, budou nutné velké politické změny. A pak následoval seznam: obnovit Polsko. Zvětšit Belgii. Obnovit Hannoversko. Vrátit Dánsku Šlesvicko. Osvobodit Čechy. Vrátit Francii Alsasko-Lotrinsko. Rozdělit německé kolonie mezi Francii, Anglii a Belgii. A tak dále — Sazonov sám dal najevo, že výčet není úplný.

Stojí za to se u toho zastavit. Je 20. srpna 1914. Válka trvá tři týdny. V Praze v té době nikdo nahlas neřekne nic, co by se dalo číst jako velezrada; Masaryk ještě sedí doma a do emigrace odjede až v prosinci. A v deltě Něvy mezitím ruský ministr zahraničí odříkává českou otázku jedním dechem s Hannoverskem a Šlesvickem, jako samozřejmou položku poválečného účtu.

Paléologue nebyl memoárista, který si po patnácti letech vzpomíná, jak chytře to tehdy řekl. Byl to deník. Vedl ho od prvního dne červencové krize a zapisoval si týž večer, co ten den slyšel a viděl. Tím vzniká zvláštní efekt: v knize je vidět i to, co sám nevěděl. Mluví o zítřku, který se nestane, a plánuje Evropu, která nikdy nebude existovat — včetně obnoveného Hannoverska a mezinárodního Cařihradu. Francouzsky deník vyšel krátce po válce, česky nikdy; první díl je nově k přečtení na Starých textech.

Pro nás to má jednu výhodu. Všechno, co se o českých zájmech obvykle čte, pochází z české strany: z memorand, z legionářských vzpomínek, z pozdějšího vyprávění o tom, jak jsme si stát vybojovali. Tohle je pohled odjinud — Francouz zapisuje, co mu řekl Rus, a žádný Čech u toho není.

Krajané v Rusku samozřejmě nespali. Česká družina, zárodek pozdějších legií, byla schválena už 12. srpna 1914 a na podzim skládala přísahu na Sofijském náměstí v Kyjevě. V září pak česká deputace předala carovi memorandum o budoucím českém království — s Romanovcem na trůně, protože tak se tehdy o české budoucnosti v Rusku uvažovalo.

Jak daleko byl ochoten jít car sám, Paléologue zapsal 21. listopadu 1914. Toho dne jel ve tři hodiny deset minut zvláštním vlakem do Carského Sela, padal hustý sníh a krajina kolem Petrohradu byla bílá a mlhavá. Z nádraží šel pěšky necelou verstu. Chodbou Alexandrovského paláce ho vedl dvorní furýr a poslík v historickém kroji s pery na čepici, minuli sluhu s čajovým podnosem a u dveří pracovny stál etiopský strážce v pestrém oděvu. Pracovna samotná byla malá, s jediným oknem: tmavá kožená křesla, perský koberec, mapy na stole.

Mikuláš II. nabídl turecké cigarety a s výčitkou poznamenal, že je dostal od svého nového nepřítele, sultána. Pak rozvinul celý plán poválečné Evropy. Turci mají být vyhnáni z Evropy a zavřeni v Malé Asii, Cařihrad má být neutrální město pod mezinárodní správou, Polsko obnoveno, Halič a severní Bukovina dají Rusku hranici v Karpatech, Hohenzollernové mají přestat být císaři a Prusko se má vrátit do role obyčejného království. Arménie bude připojena jen tehdy, požádají-li o to sami Arméni. A žádný mírový kongres, žádné zprostředkování — podmínky míru dohodnou tři spojenci sami a Německu s Rakouskem je nadiktují.

K habsburské monarchii přešel sám od sebe. Uhry prý budou mít bez Sedmihradska potíže udržet si Chorvaty. Rakousko se smrskne na staré dědičné země. A Čechy? Podle cara budou žádat přinejmenším svou autonomii.

Přinejmenším autonomii. To je ta věta, kvůli které stojí za to celý zápis číst pomalu. Ruský car, tři a půl roku před Washingtonskou deklarací, mluví o české budoucnosti jako o autonomii uvnitř něčeho — a mluví o tom jako o maximu, ne jako o minimu.

Prvního ledna 1915 přišel Paléologue za Sazonovem s vlastním nápadem. Co kdyby se Rakousko-Uhersko dalo odtrhnout od Německa zvláštním mírem? Vídeň by postoupila Halič Rusku a Bosnu s Hercegovinou Srbsku, Čechům a Chorvatům by se přiznala široká autonomie - a monarchie by zůstala stát.

Sazonov namítl, že Čechy a Chorvatsko nelze nechat v dosavadním režimu a že Rakousko-Uhersko bude třeba rozkouskovat. Velvyslanec odpověděl, že v soukromém rozhovoru se mu český a jihoslovanský problém zdá druhořadý ve srovnání s tím, čím prochází Francie. Sazonov trval na svém: ne, rozkouskovat. Rozhovor skončil zdvořile — návrh prý vyžaduje úvahu.

Paříž reagovala rychle. Telegramem z 9. ledna 1915 ministr Delcassé svému velvyslanci naléhavě uložil, aby nikdy neřekl nic, z čeho by Rusové mohli usoudit, že Francie Rakousko-Uhersko tak docela neodepsala.

Sazonov na svém místě dlouho nevydržel. V červenci 1916 ho car odvolal a bezprostředním spouštěčem byl jeho vlastní návrh na autonomii Polska, proti kterému se postavila dvorská strana kolem carevny Alexandry. Muž, který měl mezi válečnými cíli osvobozování národů, tedy padl kvůli autonomii pro jeden z nich. Počátkem roku 1917 byl jmenován velvyslancem v Londýně, do funkce ale nenastoupil — zastihla ho únorová revoluce. Za občanské války byl ministrem zahraničí v Kolčakově protibolševické vládě a poradcem generála Děnikina a v roce 1919 zastupoval protibolševickou vládu na pařížské mírové konferenci, tedy na jednání, které kreslilo hranice už existujícího Československa. Zemřel v emigraci v Nice 11. prosince 1927.

Deník má i přesný protiklad Sazonova. Generála Vladimira Suchomlinova, ministra války, popisuje Paléologue po prosincové návštěvě roku 1914 nemilosrdně: oko má podle něj mdlé i falešné a z celé jeho osoby čiší únava a přetvářka. Na dotazy o zásobách generál opakuje, že se o všechno postaral, a předkládá uklidňující čísla.

Už v září 1914 si velvyslanec zapsal, že generálovi ani intrikám, jejichž je nástrojem, nedůvěřuje - a právě proto šel se svou věcí raději za Sazonovem. V prosinci se ukázalo, nakolik měl pravdu: velkokníže Nikolaj zastavil operace, protože dělostřelectvu došlo střelivo, a druhý den vyšlo najevo, že pěchota nemá pušky. Ve skladech čekalo přes 800 000 mužů, které nebylo čím vyzbrojit.

Suchomlinov byl odvolán v červnu 1915 a v dubnu 1916 zatčen a uvězněn v Petropavlovské pevnosti. Zásah carevny mu tehdy ještě pomohl do domácího vězení, po únorové revoluci ale přišel soud - první veřejný politický proces s porotou v ruských dějinách. Obvinění z vlastizrady ho zprostil, odsoudil ho však za to, že armádě nezajistil zbraně a střelivo, a to k doživotním nuceným pracím. Propustili ho 1. května 1918, krátce před sedmdesátinami. Uprchl do Německa, vydal v Berlíně paměti a v únoru 1926 ho našli mrtvého na lavičce v berlínském parku.

Na přelomu let 1914 a 1915 tedy situace vypadala takto: ruský ministr zahraničí chtěl monarchii rozbít, francouzský velvyslanec ji chtěl zachovat a českou otázku označil za druhořadou, ruský car počítal nanejvýš s autonomií a francouzská vláda musela svého muže v Petrohradě okřikovat, aby to nevyslovil nahlas.

Samostatný československý stát v tom nechtěl nikdo z nich. Ta možnost se otevřela až o tři roky později, v úplně jiné válce, než jakou tihle pánové plánovali při procházce nad Něvou - po pádu dynastie, o jejíž ochranu tu šlo, a po rozpadu obou říší, s nimiž se počítalo jako s trvalými veličinami.

Mimochodem, tři dny před tou procházkou byl Paléologue v Moskvě a v Kremlu ho přepadl pocit, že tady je minulost pořád živá. A vyjmenuje si, kde měl stejný pocit: římská Campagna, athénská Akropole, Alhambra, tatarské město v Pekingu. A pražské Hradčany.

Maurice Paléologue, Carské Rusko za velké války, díl I (La Russie des tsars pendant la grande guerre, Plon-Nourrit, Paříž), český překlad na Starých textech. Jednotlivé zápisy: kapitola čtvrtá (18. a 20. srpna 1914), kapitola pátá (15. září 1914), kapitola šestá (21. listopadu 1914), kapitola sedmá (8., 17. a 19. prosince 1914), kapitola osmá (1. a 9. ledna 1915).

Vojenský historický ústav Praha: První dobrovolníci v Rusku — vznik a bojová činnost České družiny.