Buddhismus se jeví jako náboženství, nikoliv jako pouhá filozofie

Samotný buddhismus není bez vlivu prostředí, ze kterého vzešel. Buddhismus je jako kaktus, který se vypěstoval na hinduistické směsi písku a zeminy. O nějakém ateistickém pojetí buddhismu nemůže být ani řeči.

Je rozdíl, jestli považujete buddhismus za filozofii a přejímáte z něj některá poučení, nebo jestli jej chcete žít. V případě, že buddhismus berete vážně, věříte v nirvánu, v dharmu , tak to jsou všechno náboženské koncepty. Po smrti se buddhista ocitne v bardu, v přechodu mezi tímto světem a světem zásvětním. Tibetský buddhista potkává různá hněvivá božstva, zatímco theravádový buddhista čelí jen peklu vlastnímu. Různé školy buddhismu mají trochu odlišné pojetí přechodu do jiného života. Všechny ale věří jistému pokračování, životu po životě. A to je rozhodně jedním z rysů náboženství, nikoliv filozofie.

Je rozdíl být něčí sympatizant nebo být něčí součástí. Je to jako fanoušek klubu Slávie. Takový fanoušek ještě nemusí vůbec být fotbalista. Jen se prostě baví tím, jak fandí. Stejně tak to, že máte rádi některé buddhistické myšlenky, z vás nedělá buddhistu. A co tedy ano? Jednou z forem buddhistické iniciace podobné křesťanskému křtu je přijetí třech útočišť. V theravádové podobě zní tyto tři sliby takto:

A zde by mohli přikvačit ti, kteří považují každé náboženství za berličku. Ona se někdy berlička hodí, nemyslíte? Zvlášť, když nezvládáte dobře chodit… Žerty stranou. Buddhistická iniciace nese všechny prvky náboženského rituálu. Představa, že je buddhista nějaký filozof, se tímto hroutí jako domeček z karet.

Postava jednoho nejvyššího Boha jako centra pozornosti v buddhismu zcela chybí. Do jisté míry to souvisí s jiným chápáním osobnosti a vůbec podstaty člověka, která se v asijské kultuře od té západní poměrně liší. Asiaté se chápou více jako skupina, ne jako jednotlivci. Jedinec je součástí celku, který v ideálním případě směřuje ke společnému cíli.

Zatímco západní kultura včetně její křesťanské varianty klade značný důraz na kult osobnosti. Kult osobnosti, to je něco, co je asijským náboženstvím neznámé. Samozřejmě můžeme vzpomenout různé vůdce, které Asiaté uctívají s takovou silou a vehemencí, že se to nedá srovnat s mírou autority, kterou mají západní vůdci. I to je však důkazem, že Asiaté nekladou na individuální osobnost takový důraz jako jiné kultury. Jako příklad můžeme uvést starověkou Čínu.

Ve starověké Číně jste jako vládce byl naprosto odosobněný od prostého lidu, ale i od své vlastní existence. Většina lidí vás nikdy v životě nespatřila. Žili jste v Zakázaném městě, kam se dostal málokterý smrtelník. Císař cestoval v říši vzácně a když, tak za velmi speciálních podmínek. A na jakém základě si čínský panovník udržoval autoritu? Na základě abstraktního konceptu vůle nebes. Když císař zeslábl a podlehl dvorním intrikám, došlo k jeho nahrazení čistě na základě vůle nebes. A ty rozhodovaly podle čeho? To nikdo neví. Zkrátka o individuální složku osobnosti tam vůbec nešlo.

Od asijského pojetí osobnosti se dostáváme k duchovnímu pojetí Boha nebo bohů v samotném buddhismu. V hinduismu je brán jako vyjádření božské inkarnace kdejaký předmět, kámen, zvíře či strom. Buddhismus převzal mnohé duchovní obrazy od svého předchůdce. Buddhistické spisy hovoří o takzvaných dévách, což jsou bohové, kteří existují na vyšší úrovni než lidé, ale nejsou to ještě buddhové.

V mahájánovém buddhismu jsou myriády buddhů, kteří jsou aktivní ve světě a pomáhají cítícím bytostem dosáhnout buddhovství. Buddhisté se k těmto buddhům modlí a věří, že od nich mohou přijmout různé vize a poselství. V takovém případě je v podstatě srovnatelná návštěva v buddhistickém chrámě s tou v katolickém kostele.

Narozdíl od asijských přívrženců buddhismu přistupují k tomuto náboženství jeho západní stoupenci s poněkud odlišnými představami. Přeci jenom západní člověk má jinak školenou hlavu než ten asijský. A tak se občas stane nějaké faux pas. Třeba čeští přívrženci buddhismu, kteří chtěli vyjet na Srí Lanku za účelem meditace do respektovaného kláštera, záhy zjistili, že tam nikdo nemedituje. Mniši se věnovali žvýkání betelu (omamná droga) a pracím na zahradě. Meditaci tam nikdo pro život nepotřeboval. Existují samozřejmě kláštery určené přímo pro západní následovníky buddhismu, třeba v Thajsku, a ty jsou přísně zaměřené právě na to, co od nich lidé na Západě čekají. Meditace v sedu, chůzi, práce a podobně.

Samotný Dalajláma nedoporučoval lidem ze Západu, aby se obraceli na buddhismus. Upozorňoval je na to, že mají vlastní duchovní tradici, na kterou mohou navázat.

Buddhismus je poněkud komplikovaná záležitost a vyžaduje poměrně chytrou hlavu, abyste se v něm vyznali. V tomto smyslu se o něm dá hovořit jako o hluboké filozofii. Pokud je to filozofie, tak rozhodně náboženská.

Poznámka autora:

Různé buddhistické sekty (tak se nazývají buddhistické školy) mají rozdílný pohled na buddhistickou praxi a vykazují jiné náboženské prvky. To, o čem zde hovoří autor, však sdílejí v základní podobě všechny z nich.

Zdroje:

H.H. the Dalai Lama. Mind in Comfort and Ease - The Vision of Enlightenment in the Great Perfection. 2007. Wisdom Publications.

Williams, Paul, Mahayana Buddhism: The Doctrinal Foundations. 2008. Routledge.