O pravoslaví, koncept neomezeného vládce a moudrých mužů a žen

Narážím na misi sv. Cyrila a sv. Metoděje konanou v 9. století, která byla vytlačena a zahlazena především německými katolickými kněžími. Německo si osobovalo naši část světa pro sebe, a proto se Češi nestali pravoslavnými věřícími. V té době byli totiž Němci jedněmi z hlavních promotérů římského katolictví, zatímco tito misionáři spadali pod sféru východního křesťanství.

Jak by to zde vypadalo, kdyby Češi žili ve sféře byzantské spirituality? A není jim tato forma duchovna vlastnější? Bylo pro ně vůbec vhodné katolictví? Úpornost, s jakou za reformace právě české země vzdorovaly proti římské církvi, nám může trochu napovědět.

Víme, jak to vše dopadlo. Co je zajímavé, jsou počty pravoslavných věřících u nás i u sousedů. Podle některých statistik by mělo být v Česku a Slovensku dohromady 55 000 pravoslavných věřících. Zatímco v Mekce katolictví, v Polsku, to je až 750 000 lidí. Což je celkem hodně, když vezmeme tento poměr vzhledem k počtu Poláků, kterých je celkem kolem 37 milionů.

Některé pravoslavné církve jsou zcela autonomní, tedy nezávislé na vedení z ciziny, jako třeba ruská církev. Ta česká a slovenská se ocitly spíše na půl cesty.

V článku bych se rád věnoval dvou aspektům pravoslaví, které ovlivňují i dnešní celosvětovou politickou situaci.

Figura charakteristická pro pravoslavné mnišství je stařec či starší, řecky gerōn. Stařec je mnich, který má moudrosti na rozdávání a ostatní, jak mniši, tak laici, jej uznávají jako svého duchovního průvodce. Pojetí starce jakožto moudrého rádce je v pravoslaví poměrně volné. Může to být laický mnich, pro svou roli v takovém případě nemá žádné lidské svěcení, vše dělá pod přímou inspirací od Boha. Tato teze duchovní nezávislosti nemá v katolictví svou přímou obdobu.

Může se jednat jak o muže, tak o ženu. V případě žen jsou takové duchovní průvodkyně považovány za duchovní matky. Takový člověk je schopen vidět Boží vůli v životě toho, který jej navštíví, jinými slovy může mu být dán dar vidět do lidského srdce.

Katolická církev po staletí soupeřila s mocí světskou, chvílemi měli navrch světští panovníci, jindy zase tato římská instituce. Dokonce v Itálii hrozilo poměrně nedávno, že její vliv zcela zanikne, a to ve chvíli, kdy se řada Italů v druhé polovině dvacátého století rozhodla volit komunistickou stranu. Církev se však vzpamatovala. V katolictví je alespoň formálně jisté odlišení státní a duchovní moci, což v pravoslaví chybí, a jemu samotnému to někdy prospívá a jindy škodí.

Tak třeba Stalin nechal před druhou světovou válku řadu pravoslavných kněží a institucí zlikvidovat. Sám byl ve svém mládí v pravoslavném semináři školen na kněze, ale vůbec se mu to nezamlouvalo. Možná se takto mstil nebo měl jiné záměry, to se už nedozvíme. Jisté je, že za Velké vlastenecké války, tak se v Sovětském svazu a Rusku nazývá odpor proti Hitlerovi, musel pravoslavnou kartu Stalin oprášit a opřel se o sílu pravoslaví.

V srdci byzantské společnosti byl vládce, který nebyl pouhým administrátorem společnosti. Byl to doslova představitel Boha na zemi. V kostele se lidé klaněli ikonám Krista a v paláci to byla jiná živoucí ikona - vládce. Vládce měl také speciální postavení u mše. Stejně jako kněží přijímal ve svatostánku, rovněž se věnoval kázání lidu a při určitých svátcích vykuřoval oltář.

Živý organismus byzance tvořilo integrální spojení duchovního a sekulárního, církve a státu. Bylo naprosto přirozené, že se panovník zabýval církevními otázkami. Církev však nebyla panovníkovi podřízená a v ideálním případě spolu žili v harmonickém soužití.

Tento specifický svazek církve a státu kodifikoval panovník Justinián I. Další byzantští vládci jako třeba Jan Cimiskes, se tím bez výhrad řídili. Je znám tento jeho výrok:

Bylo na panovníkovi, aby svolával koncily a potvrzoval jejich výnosy. Na církvi zase bylo určovat jejich obsah. Panovník byl ochráncem ortodoxie (doslova správné učení), nikoliv však jejím tvůrcem. Samozřejmě docházelo v historii ke snahám byzantských vládců zasahovat do obsahu víry, ale církevní hierarchie jim vždy dala včas najevo, že to není jejich věc.

Ti, kteří se tedy diví pevnému sepětí současné ruské vlády a církve, na sebe prozrazují, že nechápou tento mechanismus, který je v běhu již několik tisíc let. Můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Zastavit jej nelze. Tedy až na Stalina. Ten ho dokázal minimálně pozastavit. Toto spojení je někdy požehnáním, jindy prokletím. Záleží na dějinných událostech a osobnosti představitele světské moci.

V roce 2007 došlo ke zvláštní události. K založení výše jmenované ruské ortodoxní sekty Matkou Fotinou, která tvrdí, že je Vladimír Putin reinkarnací apoštola Pavla. Zlí jazykové tvrdí, že Matka Fotina založila organizaci proto, aby nebyla vyšetřována FSB. Měla totiž temnou minulost, strávila nějakou dobu v ruském vězení a tam se neradno vracet.

Každopádně je to poměrně nebývalý jev i na Rusko. Nikdy se totiž nestalo, že by byl některý ruský vládce uctíván již za života. Matka Fotina tvrdí, že Putin byl seslán Bohem na zem pro boj s Antikristem. Stejně tak jako apoštol Pavel měl Putin při své inaguraci prezidentem obdržet Božího svatého ducha. Ať tak či onak, zatím se nepodařilo nikomu Putina zlikvidovat a i přes zbožná přání mnohých světových politiků i celých národů se Putin téměř každodenně usmívá na své ruské poddané jako měsíček na hnoji.

A jak by to v Česku vypadalo, kdyby Češi následovali cestu sv. Cyrila a sv. Metoděje? Domnívám se, že stejně jako dnes. Vždy by se našly skupiny lidí, které by se cítily omezovány ortodoxií, stejně jako tomu bylo v případě katolicismu, nacismu, komunismu a dnes se řada Čechů nedokáže smířit s demokracií. Existují lidé, kterým se prostě nezavděčíte.

Zdroje:

https://abcnews.go.com/International/vladimir-putin-russian-sect-honors-primes-minister-saint/story?id=14634487

John Anthony McGuckin. The Eastern Orthodox Church. A New History. Yale University Press. 2020.