Kdo mohl za smrt Jana Husa

Byla to především česká hysterie, která v kombinaci s cizí pohodlností Husa zabila.

Hus se na koncil chystal pečlivě. Zřejmě mu král Václav IV. doporučil přijmout pozvání jeho bratra Zikmunda, a tak se zpočátku cítil poměrně komfortně.

Jako výpověď jeho pocitů máme k dispozici osnovu kázání, kterou si Hus do Kostnice připravoval. Očividně se na koncil tak trochu i těšil.

Téma, které si Hus pro koncilní otce nachystal, znělo:

Slavnostní kázání o míru - De pace

Zde chtěl oslovit velmi pozoruhodným způsobem posluchače.

Přednáška spočívá v několika bodech:

(a) co je mír

(b) kolikerý je

(c) jak se ho dosahuje

(d) jak je užitečný církvi.

Finální podoba proslovu vypadala takto: po úvodním apoštolském pozdravu „Mír tomuto domu“ přešel k rozdělení míru na boží a světský. První má tři aspekty: mír člověka s Bohem, mír se sebou samým a s ostatními. Zde by se hodilo Husovi naslouchat i při mezinárodních jednáních.

Podstatu míru světa definuje jako klidné uspořádání věci časných. Kvůli tomu lidé vedou války, proto je třeba dát přednost míru s Bohem před smířením s lidmi. Z Boha totiž mír vychází. Hus chtěl koncilu zdůraznit, že kdyby duchovenstvo následovalo Krista, působilo by tím mír i mezi poddanými.

Jenomže díky překřikování a tomu, že se „otcové“ chovali na koncilu jako malé děti, se k přednesu této výtečné řeči ani nedostal.

Hus zřejmě tušil, co se může stát, a tak těsně před odchodem do Kostnice zanechal rady svému oblíbenému žákovi Mistru Martinovi z Volyně spolu se zapečetěnou poslední vůlí.

Co Hus Martinovi psal? Nabádal ho, ať se nezaplete do vztahů se ženami. Docílit toho měl tím, že se měl vyhýbat styku se ženami a nevěřit jejich pokryteckým zpovědím. Také mu důrazně nakázal, ať si na faru nebere mladou kuchařku. Neměl dychtit po hezkém oblečení a také se nevěnovat hře v šachy jako Hus. Stejně tak by měl rozdat Husovy šaty konkrétním duchovním. Většinu knih si Hus vzal s sebou do Kostnice. Začal cítit pach smrti.

Další věc, kterou se dozvídáme o Husově osobnosti z jeho dopisu Martinovi z Volyně, je poměrně překvapivá: Hus se dobře vyznal v lidech. Proto vzniká otázka, kdo mu zastřel jeho ostrozrak v případě účasti na koncilu? Je to jednoduché, i když Hus dobře věděl, jaká cháska ti lidé jsou, často se nechával unést osobními emocemi. A ty se mu nakonec staly špatným rádcem.

Ostatní, třeba univerzitní vyslanci, vyjeli pod ochranou glejtu, Hus tyto písemné záruky nedostal. Prostý krejčí Ondřej Polák mu prorokoval:

Farář na cestě v Norimberku jej vděčně přijal, totéž se stalo i jinde. Norimberčané chtěli Husa vytěžit, dokud to jde. Hrnuli se k němu o zlom krk, měšťané i mistři. Husovi však stále chyběl Zikmundův glejt, jet dál na dobré slovo se mu nakonec nevyplatilo.

V době Husova příjezdu do Kostnice zde byl čilý ruch. Obchodníci, směnárníci, bankéři, pekaři, krejčí, hostinští, a ze všeho nejvíc bylo holičů a kadeřníků. Hus si pronajal příbytek v zájezdním hostinci paní Fidy. Zatímco český donašeč a krysák Michal de Causis proti němu již ve městě stačil vylepit pomlouvačné plakáty. Jan Hus byl stále bez glejtu. Jestli někdo z Čechů obhajuje královskou důstojnost Zikmunda, musí být trefený. Jemu vděčíme za smrt Mistra Jana a za následné husitské bouře, které by za Husova života rozhodně nenastaly.

K Michalovi se přidal Štěpán z Pálče. Oba dělali antihusovskou propagandu. Když jeden z Husových přátel žádal koncil o stažení plakátů, které předem ovlivňovaly jeho budoucí soudce, papež Jan XXIII. odvětil, že nic nezmůže, vždyť to lepí samotní Češi.

Češi se dál předháněli v hloupých vtipech na Husův účet. Jan Kardinál z Rejnštejna poznamenal, že husa ještě nebyla upečena a že se nebojí upečení, ale zřejmě se tak nestane před sv. Martinem. Historické poučení o tom, že české vtipy nejsou nikterak nevinné, ale toxické a záměrně navádějí často druhé ke zlu, které se pak šíří jako mor.

Pomlouvačná česká kampaň přinesla v Kostnici výsledky. Hus byl uvězněn pod záminkou, že by mohl utéci. Husovi odpůrci dosáhli přezkoumání jeho spisů. Byla sestavena dvanáctičlenná komise z kardinálů a učitelů slovutných jmen, jako byl Pierre d'Ailly, Vilém Fillastre, Tomáš Brancaccio i František Zabarella. Komise dala dohromady obvinění.

Hus se k nim písemně vyjádřil. Jeho odpovědi byly velmi opatrné. K článku 36 se zaměřením proti majetku kněží Hus dodal, že také něco vlastní. Hus mezitím onemocněl. Jeho odpovědi komisi překvapily a vše se zdálo v pořádku, jenomže znovu hysterii vyvolal Čech Michal de Causis, který počal teatrálně vyslýchat svědky. Nejdříve z ciziny, pak z Čech. Češi se svorně spojili s cizinci v bitvě proti pravdě. Hus měl svá léta spočítaná. Byl zbaven svých knih a Bible, ocitl se zcela odkázán na svou fenomenální paměť.

Ještě Husa stačil 4. března navštívit jeho krajan Mistr Křišťan z Prachatic. Jenomže i jeho návštěvu chtěl Michal de Causis zkazit. Dal jej na základě vykonstruovaného obvinění zavřít. Křišťan však byl velmi mazaný, jako vyslanec bratra Zikmunda měl právo odejít. Vrátil se tedy do Čech. Hus trochu pookřál. Další nenávistné kroky podniknul Michal de Causis proti Mistru Jeronýmovi Pražskému, ten byl rovněž uvězněn a později upálen po Husovi.

Nikdo z markrabství či českého království neprotestoval proti Husově uvěznění, pozdější skupinový protest šlechticů byl Husovi doslova platný jako mrtvému zimník. Ostatně už tehdy mrtvý byl.

Ale několik jeho osamocených příznivců se na místě k protestu odhodlalo. Deset českých šlechticů se připojilo k Petrovi z Mladoňovic, a k tomu ještě tři Poláci. Nevyjádřili se jako obvykle počesku přímo k věci. Protest nebyl proti Husově obvinění z kacířství, ale vůči porušení glejtu. Mezitím Hus ve vězení hladověl.

Carcassonský biskup Gerard Puy de Miremont 16. května koncilu připomněl, že Hus setrvává již pět let v klatbě, a tak není třeba nic řešit, je prostě arcikacíř. Ano, představte si to, Hus byl v Čechách již pět let před koncilem v klatbě! V Čechách se totiž nechávají věci vyhnít a neřeší se, toto se očividně Mistru Janovi nevyplatilo. Stejně však biskup doporučoval vyřídit věc s veškerou mírností.

5. června 1415 se naplnil koncilský refektář k prasknutí. Hus už byl předem odsouzen. Jeho články byly odmítnuty bez jeho přítomnosti a tak si měl jen rovnou přijít vyslechnout rozsudek. Hus totiž hodil kardinálům vidle do jejich volby papežů. Jeden z nich, papež Jan, utekl ještě za Husova pobytu v žaláři, a byl rovněž na cestě zatčen a uvězněn. S nadsázkou lze říci, že Hus na tom byl stejně jako papež. Doplatil ze všeho nejvíc na to, že byl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Koncil chtěl řešit provozní věci církve a na ně takto nebylo dost času a klidu.

Hus pak sám píše:

Oxfordský profesor Vilém Corff Husa obvinil z toho, že mluví stejně vychytrale jako Viklef. Za jiných okolností by to byla čest, nyní mu to přitížilo. Hus se však nedal a jasně řekl:

Ve většině bodů Hus jasně prokázal, že má pravdu, nebo že se jich nezastává tak, jak mu bylo vytýkáno. Bohužel z Čech si přivezl i smolnou sebemagii, kterou na něj naházeli ti Češi, kteří mají rádi, když za jejich pohodlí někdo jiný trpí, oni by však za své řeči nedali ani pětikorunu. A proto v jednom bodě říká:

Přitom zrovna v tomto bodě při rozpravě o Konstantinově donaci měl pravdu. Pak mu ještě přitížil Jan z Chlumu, když se vyjádřil, že mnoho českých pánů mohlo Husa na hradech chránit před inkvizicí tak dlouho, jak by bylo třeba. A proč to neudělali? Tady jen Jan z Chlumu přilil olej do ohně s tím, že se Husovy pozice kardinálové začali ještě více bát. K tomu dobré přidat, že Luthera šlechtici před inkvizicí pečlivě a dobře ukryli. Očividně se poučil z Husova nešťastného osudu.

Zikmund se celou dobu na koncilu, pokud tam vůbec byl, vytáčel. Nakonec vzhledem k jeho morálnímu profilu, který nestál za moc, Husovi radil, ať odvolá, neboť on by odvolal, kdyby bylo třeba, i to, co nikdy neučil. Ne však Hus. Ten si chtěl zachovat důstojnost.

Angličané ještě přilili do ohně svými dalšími obviněními vzhledem k Husově vztahu k Viklefovi. Viklefa byl Husovi opravdu čert dlužen. Přitom on sám se jeho hodnocení na koncilu důsledně vyhýbal. Jen poznamenal, že by rád skončil tam, kde doktor Viklef. Koncil to pak vzal v úvahu. Husovy ostatky spálil a rozmetal do řeky a stejně tak posmrtně i ty Viklefovy.

Před smrtí píše dopis přátelům:

Hus tedy doplatil na to, že do puntíku uplatňoval ideály v pokrouceném mravně ambivalentním prostředí, které se jej rozhodlo právě na jeho integritě uvařit. Doma prohlašoval, že bude pravdu hájit i za cenu svého života, stejně jako své krajany, a bylo vidět, že jemu osobně se to rozhodně nevyplatilo. Těsně před smrtí píše:

Hus svou volbu nechat se upálit vnímal jako střetnutí s Antikristem a věřil, že tak jeho pravda nade vše zvítězí. Nezvítězila, část z ní umřela s ním. Po jeho smrti se totiž v Čechách rozhořela občanská válka, díky které si Češi vysloužili pověst nebezpečných bláznů. Bezprostřední odkaz, který Čechům zanechal Hus, byla nevybitá frustrace a nenávist vůči zlu svých soudců a jejich přisluhovačů. Měl si to Hus přiznat, že to nebyli lidé na úrovni, se kterými by se chtěl dohadovat, a podle hesla „bláznům se neodporuje“ měl s klidným svědomím odvolat. A hlavně si měl přiznat své zklamání ze svých krajanů, tím by si nalil pohár čistého vína pravdy. Takto zemřel za pravdu, která rozhodně jemu samotnému neprospěla.

Zdroje:

Bohumil Ryba. Betlémské texty. 1951. Orbis.

Zilynskyj Bohdan. Česká šlechta a počátky husitství. Folia historica bohemica 6. 1979.

Bohuslav Havránek. Výbor z české literatury husitské I-II. 1962. ČSAV, Praha.

Miroslav Ransdorf. Kapitoly z geneze husitské ideologie. 1986. Knižnice Archivu University.