Článek
Proč je téma důležité? Veškerá minulost lidstva, jeho materiální pozůstatky a vývoj jednotlivých druhů se datuje přesně na milióny let podle vědecké radiouhlíkové metody. Ta často dokáže být značně nespolehlivá. Řada dat v učebnicích by se, pokud bychom byli přísně „vědečtí“, měla přepsat.
Spolehlivost radiouhlíkových „hodin“
Vědci tuto metodu vyvíjeli po dvě desetiletí a pak ji používali na vše, co našli. Dnes už z ní tak nadšení nejsou. Odborníci z oborů radiochemie, archeologie a geologie na světové konferenci v Uppsale zjistili, že základní východiska pro radiouhlíkové datování jsou často na vodě.
Nevíme, jaké množství radioaktivního uhlíku se tvořilo v minulosti. Už při datování předmětů z roku 2000 př. n.l. je takové určování nejisté, natož jej používat na dobu miliony let zpátky.
Doklady o lidské činnosti nejsou miliony let staré
I když by vědci rádi bláhově věřili pohádce o milionech let lidského vývoje, nebyli schopni nahlédnout dále než několik tisíc let zpět:
Teprve před šesti nebo sedmi tisíci lety se objevila civilizace, která nám umožnila vybudovat lidský svět.
A kniha Poslední dva milióny let říká:
Ve starém světě byla většina z rozhodujících kroků zemědělské revoluce učiněna mezi rokem 10 000 a 5 000 př. n. l. Teprve posledních 5 000 let zanechává člověk písemné zprávy.
Člověk se ve svědectvích zkamenělin objevuje náhle. Jeho výskyt je spíše v souladu s teologií než vědou. Teologie hovoří o několika tisíci letech jeho existence, zatímco evoluce o milionech, které nemůže nijak podepřít. Samozřejmě by bylo naivní tvrdit, že je zde člověk jen několik tisíc let, věda však nemůže prokázat, že se jedná o miliony. Pravda bude nejspíš někde uprostřed.
(Pre)historickými daty by mohli vědci spíše dláždit chodník než je psát do učebnic
W. F. Libby, jaderný fyzik a nositel Nobelovy ceny a svého času jeden z průkopníků radiouhlíkového datování k tématu řekl:
Výzkum zabývající se vývojem metody k určování stáří probíhal ve dvou fázích — určování stáří nálezů z historické doby a z doby prehistorické. Arnold [jeden spolupracovník] a já jsme zažili svá první překvapení, když nás naši poradci informovali o tom, že dějiny sahají jen 5 000 let do minulosti. Tvrdí se, že určitá kultura nebo určité archeologické naleziště je staré 20 000 let. Dozvěděli jsme se celkem náhle, že tyto údaje o stáří nespočívají na přesných poznatcích.
Britský autor Malcolm Muggeridge se zabýval analýzou důkazů pro evoluci. Na základě toho prohlásil:
Ve srovnání s tím je zpráva o stvoření naprosto věcná a musíme přinejmenším uznat, že úplně souhlasí s tím, co víme o člověku a jeho chování. Neodůvodněná tvrzení o miliónech let lidské evoluce „a nespoutané skoky od lebky k lebce mohou u každého, kdo není v zajetí [evolucionistického] mýtu, vzbudit jedině dojem, že jde o pouhou fantazii“. Potomci budou jistě udiveni a myslím také velmi pobaveni tím, že tak ledabylé a nepřesvědčivé teoretizování mohlo tak rychle zaujmout myšlenkový svět 20. století a že mohlo být uplatňováno tak lehkomyslně a v takovém rozsahu.
Je velký rozdíl mezi takzvanými vědeckými fakty a vědeckou fantasmagorií. Zde v případě radiouhlíkového datování se jedná o pochybnou datovací metodu, která rozhodně nemůže být použita jako hlavní argument pro vývoj člověka a předmětů jeho činnosti v čase.
Vědci si musí počkat na další vývoj, pokud nechtějí podobně jako středověká církev ulpívat na svých dogmatech, a tak si sami házet klacky pod nohy, respektive si podpalovat vlastní hranici.
Zdroje:
Willard F. Libby. Radiocarbon Dating. 1952. The University of Chicago Press; London.
Malcolm Muggeridge. A twentieth century testimony. 1978. T. Nelson.
