Článek
Anděl Páně, krásné scenérie, rozumný děj. Labyrint, vraždy, mučení. A jakým směrem se současný Strach vydal? Labyrintem hrůzy a muk. Jeho nový seriál Lovec překypuje niternou neurózou a násilnými nepokojnými dušemi. Připomíná spíše než kvalitní samostatný thriller odvar uvařený po vzoru současných počítačových her, které jsou pro duši a ducha toxické a při dlouhodobé konzumaci zdraví leckdy ohrožující. Především často nedávají smysl a nemají hlavu ani patu. Pan Strach je věřící, ale nejspíš zlo virtuálního světa počítačových her dostalo i jeho.
Někdo by mohl poznamenat, ale vždyť na zobrazování zla a násilí existuje společenská poptávka! Pokud existuje, tak se musíme ptát proč a z čeho ta intenzivní potřeba ho vidět vyvěrá. Že by z nenaplněných lidských frustrací, z nepokojných duší, které nedošly spravedlnosti?
Když už jsme u těch frustračních mechanismů. Uveďme si jednoduchý příklad. Typický manželský pár. Máňu a Fráňu. Fráňu zrovna Máňa buzeruje, aby vynesl koš. Čeká na to už několik dní. Fráňa je fakt hodně naštvaný, považuje to za šikanu. On a vynášet koš? Nakonec to po mnohém peskování udělá a potom v klidu usedne do své televizní svatyně a zírá na horor. Zrovna tam někdo mučí oběť ženského pohlaví. Snadno si do scény dosadí svou Máňu…
Každopádně se na Strachova dílka dá s jistými výhradami koukat. Dívat se na to dá, ale ruku na srdce. S jakým pocitem odcházíte po skončení jednoho z dílů seriálu Lovec? Necítíte se prázdnější, nepokojnější, nervóznější? Pokud pod článkem začnete hartusit a nadávat, tak tenhle dojem z psychického působení Strachova díla jen potvrdí mé obavy o vaše duševní zdraví.
Chápu, že některým se mohou líbit krvavé horory alá Kotleta, ale taky musí dávat smysl a nějakou vnitřní logiku. No, nemusí, ale já to takhle preferuji. Nemám rád plastikové hamburgery z nejmenované světové sítě rychlého občerstvení. Škodí totiž zdraví. Zato preferuji velmi dobře propečený a někdy i mírně krvavý steak z kvalitních surovin.
V tomto smyslu Strach poněkud zaostává za severskými brutálními krimi, protože v tom, aby se dostal dál, mu brání vlastní režisérský styl alá brzda plyn. Nejspíš je někde uvnitř stále tím křehkým chlapcem z Lotranda a Zubejdy a bojí se do toho pořádně šlápnout a jet na plný plyn. Pro něj by se hodilo tvořit více na okraji spektra fantasy, nikoliv však s prvky vyhroceného násilí.
Mít jeho myšlenkový azimut, tak bych si jako zdroj inspirace vybral C.S. Lewise a jeho sice poněkud na agresi chudokrevnou, ale mysticky orientovanou ságu Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň nebo něco podobného, spíše než krvavé noční můry od Jo Nesba. Jednou se mu totiž může snadno stát, že ty hrozivé scény ze své hlavy už nikdy nevyndá a nakonec se z nich úplně pomátne na rozumu. Ne každý je stavěný na syrovou realitu natož si hrát s čirým zlem. To není pro malé Lotrandy.
Nejspíš jeho hlavu opanovaly obrazy, které se nejvíc podobají scénám jako vystřiženým z katolických inkvizičních procesů. Ty byly často brutální, ale hlavně humpolácké. Tak třeba ta rána do břicha herečce Kolesárové. Tím chtěl rejža říct co? Je to nevkusné a pracovat se s tím dá daleko lépe. A neviňme z toho scénáristy, rejža si může vybrat, podle koho a jak film nebo seriál natočí.
Dokonce i agrese a násilí má ve společnosti své místo. V případech, kdy je třeba radikálně zasáhnout proti zlu. Samotné násilné výjevy ve filmografii nelze a priori odsoudit. Záleží však na tom, jak jsou zobrazovány, a jsou-li ukazovány jako nástroj v rukou amatérů, kteří jsou neschopni rozlišit míru použití síly, nebo jako prostředek nutné obrany v rukou těch, kterým její projevy náleží. Aliis si licet, tibi non licet.
Při srovnání s jinými seriály ze stejného žánru, které slouží jako benchmark pro typ současné tvorby, kterou Strach tvoří, působí Strachova díla poněkud ustrašeně a je vidět, že se drží při zemi. Mám pro srovnání na mysli například seriálovou řadu Purpurové řeky, která obsahuje mnoho mystických prvků, rovněž projevy násilí, ale na úplně jiné úrovni reprezentace a interpretace. Ve srovnání s ní se Strachova tvorba podobá rychlému hamburgeru z mekáče. Ten se taky někdy hodí, ale rozhodně bych ho nechtěl konzumovat pravidelně.
Autor je psycholog. V oblasti umění se zabývá profesionální kritikou a je kromě jiného autorem psychologického dramatu 24 dní po Hitlerovi. Pravdivá fikce.
