Článek
Češi jsou mistři odsudků a soudů, nikoliv omluv a doznání. Sice jim to nesvědčí díky tomu, že se ze všeho vykecávají a házejí vinu za svá slova a činy na druhé, vypadají značně zdrble, ale ještě jim to nedošlo, tak dál jedou ve svém bludném kruhu hloupých řečí. A jaké to jsou?
Tak třeba ta osudná věta: „Musíme si promluvit…“ Je jedno, jestli to vyřknou někde v kruhu rodinném nebo ve společnosti či ve firmě. Zní to děsně a zpravidla jde o pitomost. Jenomže se u toho tváří jako soudci nejvyššího soudu. Nenechte se tímto nachytat, touto frází se snaží mluvčí upoutat vaši pozornost, když už to neumí jinak. Tato fráze prostě svědčí o poměrně omezené komunikační výbavě, ale což, každý jsme nějaký.
Když už na někoho udeříte, aby kápnul božskou, jak se věci mají, často vám odpoví něčím jako: „Nikdo u toho nebyl, nikdo to neviděl, to ví jen Bůh (překvapivě to plácne i ateista, když by se náhle Bůh hodil).“ Zpravidla se jedná o nějaký spor, o kterém dotyčný dobře ví, všichni vlastně ví, jak to bylo a kdo koho poškodil, ale řídí se heslem zapírat, zapírat, zapírat do skonání věků. To je rovněž toxické motto, především pro ty, kteří ho používají, protože ten vztek na to, že neřekli to, co měli, že se neuděje to, co má, se pak vrací na ně samotné.
Zvláštním fenoménem je to, že když si Češi něco myslí nebo stačí, že se jen domnívají, mají o něčem dohady, vždy to prezentují jako absolutní pravdu. Pro tento případ už nemají potřebu vám nic dokazovat, stačí jim jejich vlastní odsudek, svědek už být nemusí, stačí jejich soud. To je v přímém kontrastu s tím, co prohlašují o tom, co by nechtěli slyšet. Tam už vhled do událostí nestačí, musíte mít svědka a dotáhnout ho rovnou za ruku. S tím počítají. Nepočítají však s tím, že existují lidé, kteří jim vidí do duše jako do talíře.
„My na tom nic měnit nebudeme, ani kdyby trakaře padaly.“ Zůstává většinou nevyřčeno, a podle toho to taky vypadá. Neochota změnit své postoje a korigovat své jednání je u Čechů příslovečná. Podle toho vypadají jejich obydlí a města. Přijdete tam po 10 či 20 letech a je to pořád stejné až na pár kosmetických změn. V jejich hlavě bohužel taky.
„Teď jste mi potvrdil můj názor.“ Běžná reakce na to, když jste někoho nachytali na švestkách. Snaží se to otočit s tím, že to udělal on sám a dříve, že vás zkrátka odhalil. Nenechte se tímhle rozhodit, je to jen poslední zoufalý záškub někoho, kdo jednoduše neví z které do které.
Člověk s velkou mírou osobní arogance vám napíše třeba: „Vy jste to nepochopil, to je normální.“ Co na tohle říci, že? Možná mluvčímu vrátit zpět tu snůšku ponížení, kterou produkuje ze své arogance a povýšenosti a původně chtěl, aby se snesla na vaši hlavu. A jak? Stačí se jím pouze vnitřně vůbec nezabývat. Naopak on moc touží po tom, abyste mu něco vysvětlovali. Tahle fráze svědčí o tom, že se úplně v komunikaci ztratil, ale snaží se ostošest, aby to nebylo vidět a šlo to na váš vlastní úkor.
Pak jsou takzvaní tichošlápci, kteří po vás loudí vysvětlení, ale je to jen trik, když se začnete obhajovat, nakonec se vám vysmějí. Neskočte jim proto na frázi: „A můžete mi laskavě vysvětlit, jak to myslíte?“ Je to past. Nejlépe takového chytráka nechte viset v jeho nevědomosti. K tomu se přidávají hlasy dalších nechápavců jako: „Nechápu, proč jsi udělal to či ono.“ Holt taky nemusí lidé všechno chápat, ne? Vy taky nechápete, kde se v někom bere ta míra povýšenosti, na kterou rozhodně nemá nárok. A proč byste se měli zdůvodňovat?
Když se někteří lidé dostanou do úzkých, začnou hloupě vtipkovat. To jsou ty slaboduché vtipy jako z Trnek Brnek. Vtipy na účet druhého, o neštěstí druhých. Pokud to někteří jinak neumí, než si dělat legraci z toho, co se nepovedlo druhým, zkuste jim to vysvětlit po jejich. Udělat si legraci z jejich přehmatů a uvidíte, jací jsou to opravdu humoristé. Nejspíš zjistíte, že humoru nemají ani za mák a používají jej pouze jako nefér zbraň. Pokud se opravdu umí zasmát sami sobě, tak se prostě zasmějete společně, tentokrát na jejich účet.
Pak jsou lidé ohánějící se vysokou filozofií. Přečetli si pár odborných knih, či stačila jedna, a už mají hluboký neotřesitelný názor na život, který s vámi musí sdílet, a vy byste ho měli mít taky. To se rozumí. Nejlépe je to vidět u některých herců, tam je to hodně grafické. Divadelník si přečte knížku typu Čtyři dohody, což je taková spirituální limonáda, a už má vystaráno na celý život. Rozdává pak moudra, kdekoli se objeví. Ale nějak špatně to pochopil. Zpravidla je totiž používá pouze jako zástěrku svých vlastních nedostatků. Místo toho, aby si přiznal, že je zacyklený sám v sobě a nemůže se pohnout dál, tak se naopak rozhodne z toho udělat výhodu, doslova filozofické moudro. Život se stále opakuje, lidé byli vždy stejní… a podobné zpátečnické slátaniny. Neskočte takovým mudrovousům na špek.
Češi jsou experti na falešnou lítost. Někdo třeba prohlásí: „Vyčítal jsem si, že se mi nic nestalo.“ Ve skutečnosti to znamená, že chce těžit z bolestné situace druhých. Co on osobně udělal pro zmírnění bolesti a utrpení druhých? Zpravidla nic. Je to také trik drben a lidí se zlými záměry, kteří chtějí svou předstíranou lítostí druhého ponížit tak, aby si toho jiní nevšimli. Třeba začnou žalozpěvy na téma, jaký je ten druhý chudák, aby odvedli pozornost od toho, jak mu sami byli užiteční jako mrtvému zimník nebo jak mu rovnou uškodili.
Skuhrání nad nepřízní osudu je další metodou, kterou se Češi ohánějí, když jim teče do bot a přišlo by se na to, že mají naopak něco, co jim nepatří nebo že jim bylo nasypáno příliš, či třímají cosi, co si nezaslouží, nebo se chystají někoho podloudně obrat. Češi totiž moc komunikovat neumí a rozhodně neumí obchodovat. Pro obchodní jednání je základem schopnost komunikovat sebe i svůj produkt, a to jim nejde. Nahrazují to třeba skuhráním, na to vždy pozor, je to signál toho, že vás chtějí obrat o zdroje, o čas a nakonec i o peníze. Něco podobného předvedl pan majitel mlékárny Madety Teplý, když si začal stěžovat na to, jaký je chudák a nic nemá a podobné plačky, no a nakonec tady máme máslo za cenu zlata.
K tomu se připojují takové ty chmurné představy o tom, jak je život nesnesitelně těžký, které nejčastěji vidíme v dokumentech o umělcích, kteří skončili špatně a zpravidla jako nemocní chudáci. Tenhle styl pojetí života je poměrně unikátní právě pro Čechy, možná bychom nejblíže našli podobný v Íránu, kde místní ženy neustále někoho pod falešnou záminkou oplakávají. Tam mají hrobky světců, tady jim staví mediální pomníky. Proč myslíte, že to Češi sledují? Oni mají pocit, že se mohou na smutku a špatném osudu druhých živit. Není to ale žádná mňamka. Je to nezdravé a podle toho takoví jedinci vypadají, vyhublí a zkostnatělí, působí jako čaroděj třetí kategorie, jako Mrakoplaš od Terryho Pratcheta, asi jako Vráťa Brabenec z Plastiků.
„My jsme jen ti malí lidé, to ti nahoře“, tak to je asi nejtrapnější česká hláška. Zpravidla ji pronášejí ti, kteří nechtějí nic změnit, a když je na tom nachytáte, brání se konspiračními teoriemi o mocných, třeba o Iluminátech nebo o Svobodných zednářích. To oni, my s tím nic nenaděláme, my jen máme několik milionů na kontě a dva baráky.
Když přijdete s nějakou originální myšlenkou, řada lidí se cítí být v úzkých, jsou totiž šokováni z toho, že by sami na něco podobného nepřišli. Tak je nenapadne větší blbost než se vás snažit shodit. „A co ty jsi dokázal?“ To je ale trapné, měli by se stydět. Anebo vás dloubnou do zad frází: „Dělej něco, najdi si pořádné zaměstnání“. Napadlo vás, proč tady nejsou umělci na patřičné úrovni, kteří jsou zároveň dobře placení, nebo o žádných dokonce nevíte? Tak zpytujte vlastní svědomí.
Nejčastější českou výmluvou je „Já jsem normální.“ Co tím mluvčí myslel, je nabíledni. On nebo ona se staví do normativní pozice. Co dělám já, je v pořádku, co děláte vy, je divné. To je vrcholná arogance a povýšenost. Na takové lidi, kteří se zaklínají normálností, si dejte pozor. Zbystřete a naslouchejte falešnému podtónu jejich řeči. Někde pod jejich sladkým výrazem a předstíranou normálností se skrývá něco zlověstného, co vás má ponížit nebo podkopat vaše sebevědomí a důstojnost. Není divu, že mají Češi takovou zálibu ve vyřazovacích soutěžích, kde si masa může alespoň zdánlivě dokázat nadřazenost svého vysoce průměrného hlasu. Ale stejně realitu nezmění. To, že někoho vyřadíte ze soutěže nebo z vašeho života, tím si jen sami uškodíte, zvlášt, když je to někdo, kdo má něco navíc a může vám být užitečný. Škodíte si tím jenom sami sobě.
Lidé, kteří toho hodně četli, hodně studovali, ale málu z toho porozuměli, se zpravidla, když jsou mentálně v úzkých, uchylují k poučování. Je to takové to hnidopišství, kdy vám začnou opravovat tečky a čárky a začnou bazírovat na jednom vašem výrazu či titěrném faktu, který je hrozně moc špatně, ačkoliv sami by žádnou komplexní úvahu nikdy nedali dohromady. Před poučovateli se mějte na pozoru. Pokud vás často atakují, vždy to svědčí o tom, že se někde uvnitř sami tepete za to, že nejste dokonalí. Nikdo nejsme přeci dokonalí. Nenechte si předstíranými dozorci správného myšlení zkazit den. Spíše to berte jako signál toho, že takoví lidé pro vás nejsou dobrá společnost. Někdo reaguje ještě jinak, začne jako reakci na vaši chytrou úvahu či vhodné jednání láteřit. Vykřikovat, jak nesouhlasí, a že je to jinak, je jim to jedno, každý jsme holt nějací. Nechte ho vychladnout a jemu to možná časem dojde.
To by tak byly ty základní vytáčky a fráze, které Češi používají, když jsou takzvaně v „důkazní“ nouzi.
A pokud je sami používáte a pěkně jsem vás naštval, tak „To se nedá nic dělat.“
Myslím, že ty hlavní slovní fauly jsem vychytal všechny, pochybuji, že byste ještě nějaký jiný našli.
