Článek
Češi, jejich vztah k němé tváři a dětem
Málokdo si může dovolit chovat toto plemeno. Má totiž vlastní osobnost a tu musíte umět respektovat. Kdo ho pozná, ať se přihlásí.
Začněme tím, co Čechy suverénně zajímá víc než děti. Jsou to psi. Počet psů na obyvatele České republiky je větší než počet dětí a na poměr vůči jiným státům Evropské unie je zdaleka nejvyšší. Dětí do 14 let je v ČR 1,73 milionu, zatímco psů jsou oficiálně 2 miliony. Jistě je jich ještě víc, počítají se totiž jen psi, kteří jsou registrovaní. Děti na černo se moc nenosí. To by totiž lidi přišli o přídavky. Češi očividně mají rádi své psy víc než děti nebo jinak, raději si pořídí psa nežli dítě. A proto je následující srovnání adekvátní.
Hodně pozornosti se věnuje tomu, že děti jsou na tom špatně, už méně tomu, proč. Jak se Češi věnují svým psům, které mají očividně daleko raději než děti? Myslím čistě statisticky raději. Řada lidí má utkvělou představu, že pes se od okamžiku převzetí jako štěně stává členem rodiny. Co to ale pro ně znamená? Většinou jen to, že splní nějaké povinné náležitosti a pes může mít o trochu víc štěstí, pokud má jeho majitel zahradu. To ale může být i pro psa nevýhoda, protože v tom případě s ním často majitel nikam nechodí a nechá ho týrat o samotě neurotickým pobíháním na svém pozemku, kde štěká a otravuje své okolí. Jinými slovy, když Češi usoudí, že něco stačí, tak to stačí a už se tím víc nezabývají. I kdyby to mělo mít katastrofální následky pro ně samotné i jejich okolí. To je prostě fakt, z toho se nevykecáte.
A přesně tohle se děje ve vztahu k jejich dětem. Rodiče usoudili, že mobil a tablet a přístup ke kabelové televizi stačí, případně jim ještě nadělí luxus navíc, zaplatí jim nějaké ty koníčky. Víc se s nimi nebaví. A pokud baví, tak velice stroze. Udělal sis už úkoly? Tohle nedělej, tamhle nechoď. A pak se diví, že jsou jejich děti neurotické, bez zájmu o svět a na prášky. Svět totiž nemá zájem o ně.
Děti, které jsou na diagnózu
Oficiální vlajka Rychlých šípů
Leccos se změnilo. Pamatujete si Foglara a jeho pouliční boje Rychlých šípů s Bratrstvem kočičí pracky? Co myslíte, ruku na srdce, dalo by se to dnes představit? Oficiálně měly Foglarovy příběhy povzbudit ke skautingu. Ale bylo to ještě trochu jinak. Foglar byl čtený hlavně proto, že zprostředkovával mladým lidem akci, vzrušení, morální hodnoty a příběhy, které byly často na hraně.
Fanoušci Rychlých šípů by si měli uvědomit, že jsou to docela drsná story. Dnes by něco takového bylo vyhodnoceno jako šikana a obě soupeřící družstva by byla nejspíš poslána na převýchovu do děcáku. A přišli bychom o hrdiny i o příběhy. Přitom něco opravdu zažít dětem náramně svědčí, i když to s sebou nese jisté riziko. A zakazovat jim to je jako říct, že letos půjdeme na dovolenou pěšky k rybníku za městem, protože jet autem je nebezpečné, mohla by se stát nějaká nehoda. A tak se přesně chovají dospělí k dětem. Samé nikdy nekončící neurotické zákazy, hlídání a omezování. Jako by se všichni zbláznili. Dnešní doba nefandí dobrodružství. Všechno se pořád dokola řeší, každý, kdo se jen pohne, začne být podezřelý z nějakého deliktu. Někomu něco řekne, na někoho se špatně podívá a je na pohromu zaděláno.
Mladí žijí plastikový život, kde si trochu adrenalinu zajištují virtuálními počítačovými hrami a krev do žil jim pumpuje energetický nápoj. Není k čemu se vybuzovat, protože jak se pohnou, ihned někde stojí dráb a rovná je do řady. Je to v podstatě život jako někde v koncentračním táboře. Samozřejmě ne vyhlazovacího typu, i když často ten zdravý život je v lidech ubíjen, a tak přestanou vnitřně existovat. A do toho pláčou psychologové, že neví, jak na to, ještě, aby je někdo litoval místo lidí, kterým mají pomáhat. Že se nestydíte, vážení kolegové.
Normalizace dětí
Gustav Husák, hlavní tvář normalizace. Zajišťoval, aby se tady ani lísteček po několik desetiletí nepohnul.
Termín normalizace známe z období totality, kdy se jakékoliv odchylky od normálu, což byl status quo udržovaný komunisty, musely popřít, vyrovnat a zahladit. V dnešní době si vědci a technokrati, což je často to samé, vysnili, co je tou normou a vše co je za ní či mimo ní je pro ně abnormální a je potřeba k tomu zaujmout medikální přístup. Škoda, že se Einstein nenarodil dnes. Asi do 3 let pořádně nepromluvil, takže by byl dnes dozajista považován za opožděného, diagnostikován a medikován. Představa o tom, kdo je génius a kdo je zaostalý, byla naštěstí pro něj tehdy poněkud jiná. Onehdy se ještě lidstvo tolik nenudilo, aby muselo svou nudu vnucovat každému včetně dětí.
Šikana přehnanými očekáváními
Neil
Bylo nebylo, v Anglii v roce 1921 excentrický Alexander Sutherland Neill založil alternativní školu, kterou nazval Summerhill. Když píšu alternativní, nemyslím tím nějakou školu pro boháče s nabitou kešenou nebo třeba Montessori, kde se samotná dětská hra nazývá prací. Jaká to pruda. To Neil měl úplně jiný koncept. Vycházel totiž z toho, že každý se nemusí stát manažerem, doktorem a šéfem. Jednoduše někomu stačí být instalatérem nebo popelářem a nikdo by jej neměl nutit k něčemu jinému. Třeba k tomu, aby následovalo dítě stopy tatínka či ambice své maminky.
A tak založil základní a střední školu v jednom. Důraz byl u dětí kladen na vývoj jejich osobnosti. A když dítě nechtělo na nějaký předmět chodit, nemuselo. Třeba místo matematiky jezdilo na kole. Ale nemyslete si, že to tam bylo, jak se říká, jako v nějaké židovské škole (tradičně užívané synonymum pro chaos). Naopak, žáci a studenti měli své odbory, kde rozhodovali společně, a také nesli zodpovědnost za své individuální výstřelky či problémy. V Česku by se to asi realizovat nedalo, protože je zde pořád ten starý komoušský mindset, paní učitelky s brýlemi, která musí být hodně důležitá, ale opravdu hodně. Nebo jej Češi převzali z Rakouska-Uherska? Každopádně to není něco, co učil Komenský, je to spíš anti-Komenský.
A jak vypadaly výsledky takových studentů? Nechtějte po mě proces, jak se k tomu dostali, to je totiž tajemství kamene mudrců, které ani já nikomu neřeknu. Když přišli inspektoři ze státních úřadů a dali studentům klasické testy, jejich výsledky se nelišily od jejich konkurence ze státních škol. A v čem byl rozdíl? Ten zásadní byl v tom, že měli tihle studenti ze školy a života radost a hlavně nabyli zdravému sebevědomí, a pak ať dělali cokoli, necítili se životem utlačováni.
Takže to jde, ne že ne. Musí se ale jednak chtít a zadruhé mít pod čepicí.
Sociální pracovníci, psychologové a psychiatři, kteří se mohou udřít a problémů neubývá
Nejspíš se určitě někdo vůči tématu ohradí, že se přeci hrozně snaží a že si nedovedu představit, jaké to je náročné situaci s problémovými dětmi řešit. Oni přeci věnují hodně času rozhovorům s takovými dětmi a věnují se opravdu důkladně vyhodnocení jejich problémů a také jejich řešení. To v žádném případě nepopírám a právě v tom tvrdím, že je ten problém.
Představte si člověka, který by hrozně rád operoval. Myslím jako chirurg. Načte si o tom úplně vše, ale není přijat ke studiu, něco mu chybí, prostě je na to antitalent. Ale přesto by hrozně rád řezal a řezal do živého. Nuže, nelze ho k této práci připustit. Prostě si přiznejte, pokud vám to nejde, nemáte dobré výsledky, že na to prostě nemáte buňky. Psychoterapeutické výcviky, certifikáty o kurzech komunikace z vás odborníka na lidi neudělají. Pamatujte na heslo, komu není shůry dáno, ani v apatyce nekoupí. Jako největší rouhání považuji vaše přesvědčení, které je promořeno i veřejností, že odborník na psychické problémy je pouze klinický psycholog či psychiatr. Jaká blasfemie a pitomost.
Dobrý psycholog je více dílem talentu než vzdělání a titulu. Navíc je to ironie, největší odborník na dětskou psychiku v Česku Zdeněk Matějček nebyl přísně vzato vystudovaný psycholog, i když tuto praxi provozoval a v oboru se proslavil. Studoval totiž filozofii a češtinu a jen tak mimochodem k tomu i psychologii pouze jako předmět, nikoli obor. A to byl světově uznávaný. Dnes si by si ani neškrtl kvůli chorobné administraci a byrokratizaci všeho a všech. Byl by totiž systémem vyhodnocen pro práci dětského psychologa jako nedostatečný. Nemáš titul, nejsi nic. Takhle to tady vedete. Že vám z toho není špatně. Mohu vás ujistit, že to, co tady v Česku předvádíte, není po vzoru západního světa, ten funguje úplně jinak než vy. Pořád chcete zvyšovat národní sebevědomí, ale také by bylo dobré, kdybyste pro to něco začali dělat, aby bylo vůbec na čem postavit. Tím je potřeba začít.
Druhá věc jsou falešné předpoklady. K čemu je vědci hodiny a měsíce zkoumat nějaký problém, když vychází z nesprávných stanovisek? A když vycházíte z představy, že tady je polovina dětské populace nemocná, tak k ní budete jako k nemocné přistupovat. A to už je od samého začátku špatně. K čemu ty vaše hodiny a hodiny času, které věnujete terapii dětí, když ony moc dobře vědí, že je považujete za vadné, poškozené a problémové a jako problém je řešíte? Nestáváte se jejich největším problémem právě vy? Raději se zabývejte něčím jiným než dětmi, když nevíte, jak na to, třeba řešte, jak se zbavit dopravních zácp, pokud vám to myslí technicky a technicistně a milujete formuláře a testy. Nepleťte se do lidské duše. Ublížíte tím sobě i ostatním.
Ztráta smyslu po Franklovsku či po konzumeristicku?
Viktor Frankl, muž, který dával smysl
Svoboda nicméně není posledním slovem. Svoboda je jen částí příběhu a polovinou pravdy. Je pouze negativním aspektem celého fenoménu, jehož pozitivním aspektem je odpovědnost. Svoboda je ve skutečnosti ohrožena tím, že zdegeneruje do pouhé libovůle, pokud není prožívána zodpovědně. A proto doporučuji, aby socha Svobody na východním pobřeží byla doplněna sochou Zodpovědnosti na pobřeží západním.
Viktor Frankl byl zvláštní člověk. Za nacismu byl vyselektován do koncentračního tábora a nebyl určen k tomu, aby přežil. Měl však ohromnou motivaci a ta jej vedla k tomu, že i když se pohyboval v hrůzném prostředí, nejen že přežil, ale po osvobození tábora se i dobře uplatnil. Měl totiž motivaci sepsat své poznatky a pomoci jimi druhým. Kvůli své knize dokázal zůstat naživu.
A proč žijete vy? A proč žijí vaše děti? Proto, že se těší na novou verzi Kingdom come (počítačová hra) nebo proto, že musí jít do školy, kde je to nebaví? Jedná se o naprostou ztrátu smyslu a smysl života, to je duchovní záležitost, tu nijak hmotnými cíli nenahradíte. Ani vám materialistický psychiatr či psycholog motivaci opravdu žít nemůže dát. Nemá totiž jak. Motivujte někoho, kdo chce spáchat sebevraždu materialistickými cíli. Počkej, neskákej, ještě si postavíš dům a vyděláš prachy… To je ale nesmysl, viďte. Právě tohle má často takový člověk za sebou a při životě jej to neudrželo. A přesto přesně o něco takového mnohým z vás jde celý život a pak se divíte, že se cítíte tak prázdní jako vypitá flaška a vaše děti z vás mají deprese. Ano, z vás.
Pokud život ve vaší společnosti nedává smysl, tak se nedivte, že žádný smysl nevnímají ani vaše děti. A život člověka beze smyslu je nesmyslný. A to už máte to jádro pudla, proč na tom děti nejsou psychicky dobře a psychologové si s tím neví rady.
Bonus
Rozhovor Zdeňka Matějčka s delikventním dítětem = dítětem, kterému nikdo neřekl o morálce a nesdílel s ním příkladově etické hodnoty.
Zdroje:
Viktor Frankl. Utrpení z nesmyslnosti života. Portál. 2016.
