Článek
V roce 1984 vytvořili psychiatři diagnózu sociální fóbie a vetknuli si ji do své bible DSM. Od té doby se zečtyřnásobil počet lidí, kteří jsou jí diagnostikováni. Trpí ale skutečně fóbií, nebo je to jen stydlivost? Dříve to bylo považováno za normální, byli zkrátka lidé, kteří se styděli v sociálním kontaktu více než druzí, nebo jim nevyhovoval vůbec. No a dnes je to nemoc.
Diagnóza jako nemoc
Statistika
Nemoc dnešní doby je právě ta diagnóza. Víte, jak k ní psychiatři dochází? Nemyslím k tomu, na základě čeho vás označkují jako depresanta, ale na jakém podkladě dojdou k názoru, že vás vůbec můžou něčím takovým otravovat. Odpověď nabízí statististika. Dnešní doba uctívá čísla. Takže si za to v zásadě může sama.
Při diagnóze deprese se posuzují kvantitativní charakteristiky, vyplňujete dotazník o tom, kolik hodin spíte, zda jíte málo nebo moc, a vše to schroupá jedna velká statistická mašina. Nikoho nezajímá příčina vaší deprese, pouze její kvantitativní projevy.
To ještě předtím, než se začali psychiatři bavit produkcí svého statistického manuálu, ostatně celým jménem se jmenuje Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM v angličtině), s vámi musel někdo opravdu mluvit a naslouchat vašemu nitru. Nitro dnes nikoho nezajímá, pouze jeho kvantitativní projevy, které se dají měřit čistě statisticky.
Podle tohoto metru lze jakoukoliv činnost, třeba dlouhé a časté opakované loupání jablka, označit za obsedantně-kompulzivní poruchu. To je porucha, při které má člověk neustále ty stejné myšlenky a nutkání k opakování téže činnosti. A statisticky řečeno mu to brání v běžné činnosti či narušuje normální fungování. Je ten pán v práci, který vás vůbec neposlouchá, protože si vždy musí doloupat své jablko sváru, také psychicky postižen? Záleží na statistice.
Psychiatr, který se nudí, je nebezpečný
Statistická karta pro psychiatické nemocnice
Vezměte si někoho, kdo se jednoduše nudí, v Americe musí být asi nudy nejvíc, protože tam manuál DSM vzniknul, ostatně za podivných okolností díky nápadu jednoho pána, jmenoval se Dr. Robert Spitzer. Když se mu podíváte do očí, máte pocit, že by mohl být stand-up komikem? Asi ne. Máte pocit, že by vás mohl pobavit nějakým vlastním vtipem? Určitě ne.
Takový člověk se chtě nechtě musí zabavit jinak. Třeba takto. Dotazníkem.
Převzato z DSM-5. Bojí se vaše dítě pavouků? Bojí se hromu? Potom trpí specifickou fóbií. Mimochodem pavouků a hromu se bojí řada lidí i v dospělém věku. Nebojíte se jich náhodou vy? Tak si dejte pozor, ať jednou nenarazíte na psychiatra. On vám to spočítá.
Koktá vaše dítě? Nuže, pak trpí poruchami verbální plynulosti. Předstírá nemoci, aby zůstalo v teple? Má vlastně vyvolanou přestíranou poruchu. Je náměsíčné, má noční můry? Potom trpí parasomnií. A ta musí být léčena. Má záchvaty vzteku? Pak se jedná o přerušovanou výbušnou poruchu a bude muset být psychiatricky řešena.
Podstatné je zajistit, aby se na diagnózu dalo spolehnout a aby držela jak helvétská víra. Jak říká Albert Camus, špatně pojmenovat předmět znamená přidat k utrpení tohoto světa. Tak, jak na tom je samotná psychiatrie? Zlepšuje svět nebo přidává k jeho utrpení?
Mezikulturní srovnání prozrazuje motivy pro rozdávání diagnóz
Japonci, kulturní mix
Ti, kteří berou psychiatrické diagnózy jako svatý grál, nechápou, že jejich úhel pohledu, a to včetně úhlu takzvaných odborníků na psychiku a samotných psychiatrů, není svatou pravdou. Důkaz, že skálopevná tvrzení o nezbytnosti diagnóz a užití psychofarmak stojí často na vodě, přinášejí mezikulturní srovnání. Některé kultury dokonce psychiatrii vůbec nemají a vždy se bez ní obešly poměrně bez problémů. Třeba kultura tibetská, která blázny ve svém kulturním diskurzu nemá a svědčí jí to.
Psychiatrie nevzniká ex nihilo, tedy z ničeho, ale vždy je manipulována a řízena společenskými vlivy deteminovanými místní kulturou. A tak, i když se manuál DSM v různých variantách ujal na celém světě jako důsledek americké posedlosti exportem všeho možného, má jiné důsledky podle kultury, kde se používá. Takzvaný biologický argument tak zatvrzele užívaný v českých krajích byste třeba ve Francii neslyšeli. Je to možná důsledek dlouholetého materialistického marxistického vymývání mozků v Československu, že se dnešní psychiatři ještě nezbavili ulpívání na determinačních bio datech, která jsou přinejlepším tak stabilní jako samotný kulturní základ, ze kterého vychází. Neurogenetické testování je založeno na kulturním narativu, který nevychází ze samotné reality, ale z její interpretace.
A pokud tedy jde o takzvaná tvrdá data, o čem vypovídají? V roce 1987 mělo pouze 3 % amerických dětí diagnózu ADHD. Do roku 2000 číslo skočilo na 7 % a v roce 2014 to bylo 11 %. Zatímco v jiných zemích jako je Francie, Finsko, Velká Británie a Japonsko jsme na 1 % či ještě méně.
Podle České televize se za posledních deset let zečtyřnásobil počet dětí se závažnými poruchami chování. Psychofarmaka na ADHD v Česku bere zhruba deset tisíc dětí a několikanásobné množství jich má ve třídě asistenta (údaj z roku 2018). Česko je na tom podobně jako USA. Ale proč?
Jak vzniká deprese
Molekula serotoninu, hormonu štěstí
Není pravda, že depresi lidé dříve neměli a ani to, že se jedná o vymyšlenou diagnózu, jak naznačují někteří extrémisté. Každopádně je pravda, že postupem času a s komercionalizací psychiatrie došlo ke snížení diagnostického prahu, jen proto, aby se mohlo předepisovat více psychofarmak na potíže, které by dříve nebyly považovány za natolik vážně, že by vyžadovaly farmakologické řešení.
Ostatně antidepresiva byla původně vyvinuta nikoliv na depresi, ale na tuberkulózu. Díky jejich vedlejšímu efektu začala být používána na poruchy nálady. Jejich mechanismus je dodnes ne úplně znám a rozhodně se nedá říci, že by byly řešením depresivních stavů, spíše tlumí jejich příznaky a zároveň vyvolávají průvodní jevy, které k depresím často vedou, jako je obezita či snížené libido.
Farmaceutické fungování antidepresiv je založeno na hypotéze, nikoliv na faktech. Ty se jaksi z mozku zatím nepodařilo extrahovat. A když, tak se jednalo o mozky mrtvé, tedy studie z pitev, a to není relevantní fakt, který by platil pro fungování mozku zaživa.
Diagnostikování jako únik od řešení problému
Anti-suffrage ostrich
Formální diagnózy nemají s vnitřním světem pacientů nic společného. Jaký význam má jejich smutek a nervozita? Katalogizace jejich vnitřních stavů a rozdělení jejich emocí do úhledných tabulek znamená je odlidštit. Oddělit člověka od jeho bolesti. Přijít s medikálním řešením, převážením a přechemizováním jejich mozku, je úzkoprsé a dryáčnické řešení.
Poruchy pozornosti u dětí nelze přičítat pouze neurogenetickému vlivu. Jsou také zoufalým pokusem o řešení problémů, kterým čelí. Co třeba pekelný stav v jejich rodině, rodiče, kteří s nimi neumí komunikovat? Rodiče, kteří neumí mluvit ani sami se sebou, případně nejsou schopni dát dítěti bezpečný a ochranný rámec, neboť postrádají patřičnou míru autority? Nutíte dítě držet vaše rodinné tajemství a to, že spolu jako rodina de fakto nežijete a každý si hrajete na svém písečku?
A co ty potíže se soustředěním a učením? Jakou souvislost mají s hyperstimulací, kterou teenageři prožívají denně mnoho hodin u obrazovek mobilů a počítačů?
Snaha tyto všechny příčiny zamést pod koberec a hodit vše na neurogenetický vývoj a organické příčiny poruch znamená strkat hlavu do písku místo toho, čelit problémům, které dnešní doba vyexcitovává na neúnosnou míru.
Vliv podnětů z okolí je v dnešní době daleko mocnější než kdykoliv dříve, jedinec, který se nachází na internetu, je doslova bombardován tisíci podnětů v rámci krátkého časového úseku, které středověký člověk nezažil za celý život. To nemůže nezanechat fatální následky na lidskou psychiku a rozhodně to přispívá k vzniku depresí i různých jiných poruch vnímání jako je schizofrenie.
Diagnózy, které baví i pacienty
Muž diagnostikovaný melancholií
Vzhledem k tomu, že mám jako psycholog zkušenost s jiným fungováním psychologie než té české, vystudoval jsem ve Velké Británii, tak mohu srovnávat. V Česku platí zvláštní jev. Někteří lidé jsou ze své diagnózy nadšení. Ortel, který vynese psychiatr nad jejich dítětem a určí mu doživotní stigma třeba hyperaktivního syndromu, jim značně uleví. Zvláštní.
Někteří pacienti mají nízké motivy, to je třeba narovinu říci. Jsou lidé, kteří se snaží získat prostřednictvím psychiatrických diagnóz různé sociální výhody, neřkuli rovnou invalidní důchod. Vzhledem k tomu, že zlomenou nohu tak lehce nenasimulujete jako depresi, kdy vám do hlavy nikdo nevidí, tak se zdá psychiatrická diagnóza jako snadná cesta k různým přídavkům a také sociálnímu statusu chudáčka, který je bohužel v Čechách velmi oceňován a chráněn.
Cenu, kterou za to tihle simulanti platí, je poškozené zdraví. Dlouhodobé užívání psychofarmak totiž poškozuje vnitřní orgány, jako jsou játra a také samotnou psychiku. A tak nakonec skončí jako reální pacienti.
Zdroje:
Wedge, Marilyn. Suffer the children : the case against labeling and medicating and an effective alternative. 2011. W. W. Norton & Company.
Keith S. Dobson. Clinical Depression. An Individualized, Biopsychosocial Approach to Assessment and Treatment. 2024. APA.
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/roste-pocet-deti-se-zavaznymi-poruchami-chovani-77025
