Článek
Já jsem od rodu Pražák, na vojně jsem byl v Prachaticích a odtamtud jsem si na inzerát našel práci na Chomutovsku, a oni mi tam dohodli i podnájem u výborné paní. Rád na ni vzpomínám, ale to by bylo další téma. Dělal jsem panského kočího řediteli statku, z velké části v horském pásmu Krušných hor od Chomutova až po Výsluní, Boleboř a Vejprty, ale to by bylo na delší povídání. Proč? Za prvé horské podmínky, kde jsem se musel naučit jezdit i v zimě, mlze a na sněhu, kde museli přežít lidé i dobytek, a jednak, výborní lidé a to hlavně starousedlíci, to jest neodsunutá Německá populace se kterou jsem výborně vycházel.
Tam jsem si po čase našel dívčinu a osmého března 1975 jsem se poprvé a naposledy ženil, a to jednou a pro vždy stačilo.
Manželka pocházela z pekařského rodu a šesti dětí. Její otec byl jako pekař nuceně nasazen za války z Prahy do pohraničí a měli tam s manželkou šest dětí. Z toho čtyři holky. Obdivoval jsem jejich životní styl, a třeba i to že panímáma vždy poznala na dcerách, podle očí, že jsou „v tom“ aniž by to ta dcera sama věděla. Vždy něco rozbila, u té mojí židli, asi z radosti.
Typicky skromný válečný pár a dokázali tímto stylem vyžít do dnešní doby. Takže králík nebo slepice jim vydrželi na týden.
Moje nastávající byla posledníček, narozená v roce 52 a jak jsme se našli?
Jaksi jsme na sebe zbyli jako poslední nezadaní v okolí. Žádná velká láska ani sex nebylo to hlavní, spíše snaha nezůstat na ocet. A když manželka byla v tom, no tak co, vezmeme se. Byt, práce ani peníze nebyl problém. V té době se hromadně dnem i nocí dělali děti pro Husáka a podmínky a „životní jistoty“ tomu napomáhaly.
Pořádání obřadu se ujal můj otec, takže co bylo v místním hotelu, šlo tak nějak mimo mne. Jen do toho zasáhla moje matka a to že:
„Je MDŽ tak koukej každé dámě koupit kytičku.“
Bylo jich dvacet a včetně kytice pro nevěstu to se mnou při placení švihlo. Byl to balík, ale šofér mne zachránil. Další trapas byl, když jsme jeli ke kadeřníkovi pro nevěstu.
Sedělo jich tam vedle sebe šest, všechny skoro stejné a já nevěděl, která to je. Kdyby na mne ta moje nemrkla, tak jsem si mohl i vybrat.
Obřad a hostina proběhli docela tradičně a bez zádrhele. Vedle v sále byla nějaká podniková oslava, hrála jim tam i místní skupina, tak jsme se občas i promíchali. U nás byl stůl s pitím, u nich muzika, a vše v pohodě…...... až na únos nevěsty.
Tušil jsem, že se něco připravuje, ta, už moje se asi ráda nechala po pár hodinách manželství nechat unést a já byl ve střehu. Když šla s kamarádkou na vzduch, zvedl jsem se, že to ohlídám, ale jedna z jejích sester, takový kredenciozní typ, seděla vedle mne u baru a asi měla za úkol mne ohlídat. Jak jsem se zvedl, chytla mi za ruku, a prej ještě poseď. Když jsem se začal vzpírat, tak mne tak vášnivě objala a s mým nosem do výstřihu, že nešlo odporovat. Tak jsem reagoval úplně opačně. Kdo ji unesl, ať si ji také nechá. Kamarád, jinak panský kočí ředitele šachty s Tatrou 613, už to nevydržel, a nabídl mně: „Nepojedeme pro ni?“
„A víš kam?“
„No, vždyť jsem ji tam vezl“.
Byla to výletní restaurace za městem s názvem Čtvrtý mlýn.
No tak jsem nafasoval od otce balík, asi patnáct stovek na výkupné hospodskému, a jeli jsme.
Sál tam byl veliký a v něm asi dvacet stolů. U třech seděli dost smutně unesené nevěsty jen s kafem, únoscem-šoférem, ale v salonku bylo živo. Ta moje a její sourozenci a pár dalších tam pořád řvalo „liqére“ a koňáček a neměli se ke zvednutí. Takže ještě jednu rundu a když jsem platil tak to byla skoro dvojka. To byla tenkrát měsíční výplata, takže mne zase založil můj šofér. Dál už nic mimořádného, jen můj otec, který to vše sponzoroval, dostal po čase od šéfa hotelu omluvu a část platby zpět, že se mu tam připletla i útrata sousední společnosti.
Zařizování a hledání bydlení nebyl problém. Zaměstnavatel mi nabídl tři možnosti a já si vybral, už před svatbou velký byt ve starém statku, tenkrát se tomu říkalo „čeledín“. Jediné, co jsem tam měl, ale byla kuchyňské linka, obývák a ložnici jsme si pořídili z novomanželské půjčky. Byla bezúročná a s odpustky za děti. Ano, život jako vždy dřel, ale sociální jistoty trvaly. Školka, škola, doprava, potraviny bez problémů, ale jako všude jsme si museli hlídat rozpočet.
Dělal jsem myslivost a v té době to bylo podstatně jiné než dnes. Hory lesy skoro divočina, plné zvěře, polomů a spousta divočáků a … hlavně férových chlapů. Poznal jsem tam i Vrchního lesního radu Františka Krtila. Ale to by bylo na další povídání. I jako nestraník jsem měl tři flinty včetně kulovnice. Ano, žili jsme pod vládou komunistů, ale ti měli zájem, aby všechno klapalo, jak má, a dokonce byly i případy, kdy strana po své linii řešila nevěru, rozvody i potraty. Co je ale podstatné, slovo platilo, a kdo to nedodržoval, tak se to na vesnici profláklo a podle toho se k němu okolí chovalo. Kdo chtěl a uměl, měl dveře otevřené jak v práci, tak i v soukromí.
Jinak tu mojí na základce učil a ředitelovat tam pan Rudolf Čechura, autor Psa Fíka. Mám k tomuto tématu další vzpomínky (na jeho ředitelský domek), ale to je mimo téma, takže příště.
Život běžel dál, manželka, když byla v jiném stavu a jezdila vlakem pracovat do porcelánky, kde se točily „Holky z porcelánu“. Časem si vytvořila unikátní ranní koloběh. Vstávala v pět, s chutí se nasnídala, potom hodila šavli a utíkala na vlak.
Nevím jak u jiných párů, ale u nás, a hlavně po prvním děcku manželka ve vztahu přešaltovala. Ty jsi jen „trubec“ co nás živí, tak makej, ale tady velím já. Nebo i jinak - chceš sex? Tak makej a neodmlouvej. No „čtó róbiť?“. Ale celkem to šlo až na její vrtochy.
„Pojď, jdeme na procházku.“
„Ale bude pršet!“
„Nebude“
A samozřejmě, že jsme zmokli. Ale mohl jsem za to já, měl jsem vzít deštník. Tohle stále dělalo rozepře, protože ráda rozhodovala bez jakékoli zodpovědnosti.
V roce 1983 nám šachta zbourala statek tak nabídli buď panelák, nebo že zaplatí stěhování kamkoli. Našel-našli jsme si bydlení a práci na východě Čech, ale paničku to pořád táhlo zpět na sever k rodinnému klanu, a to byl počátek dění a směřovalo to k rozvodu.
Naši synové asi měli špatný genom, protože starší dělá v obecní samosprávě a je to největší „řízek“ v okolí a umí se (jak je dnes zvykem) postarat o sebe a kamarády. Mladší se vyučil, ale v životě nepracoval a žije v jeskyni a doživotně na podpoře a charitě.
No,všechno se nepovede.
Od té doby, mimo pár známostí (ale ani jednu bych nechtěl na trvalo), si sám vařím, sám si peru… ale je to doposud nejlepší varianta mého života. Pokud mne nevykradou nebo nevyhořím, tak jak opustím byt, tak jej najdu. Zvykl jsem si, že po návratu jsou plotna, kamna i postel studené, ale mohlo to být i horší.
„Jak se máš? Špatně, ale dobře to snáším.“
Ano, už je to padesát roků za tu dobu jsem projel kus světa jako TIRák, poznal hodně lidí, a naučil se vše od dřeva, železa i chovu chlupatého i pernatého zvířectva, a hlavně jednání s lidmi. Kam mne různé profese a zájmy dovedly, vždy jsem se něco přiučil. Ničeho nelituji, a ta moje svatební anabáze, na tu zbyla jen vzpomínka a oživila se díky padesátiletému výročí. Tak co, dát si panáka nebo zapomenout? No asi oboje. Děti uletěly do světa, bývalka už žije jinde a našla si chlapa, co poslouchá a asi jsou oba spokojeni…...a já vlastně také.
