Článek
Tahle myšlenka mne napadla, když jsem dostal zánět středního ucha. Nejen, že to je nepříjemné, na hluchotu se dá zvyknout, ale má to vliv i na centrum rovnováhy, které je součástí ucha. Najít někoho na ORL, kdo by se mne byl ochoten ujmout, je nemožné. Podívat se, profouknout ucho a ahoj, práce na deset minut, ani v okresním městě však nedostupná. Úvodní foto je z úterka dvacet minut po otevření ordinace. Je tam i čekárna, tak pro dvacet lidí. Takže fronta na více než několik hodin a na to už nemám nervy.
PROČ?
Jsem ročník 1952 a služby státu jako je školství, zdravotnictví a třeba i bezpečnost jsme si byli nuceni předplácet formou srážek ze mzdy. Já jsem si „spořil“ na tyto služby od roku 1973.
Po revoluci něco podobného, jen trochu dražšího, takže to mám předplacené na několik životů. Jako majitel dost velké firmy jsem jen za sebe odváděl takové částky na soc., zdrav. a na daně, že bych z toho mohl dnes financovat menší nemocnici. Ovšem musel bych nějakým způsobem odstranit vyžírky, co parazitují na všem a všech. Je pod moji důstojnost prosit doktorku ve věku tak pětadvaceti (věk mých vnoučat), aby mne vzala přednostně a ne na pořadník za týden.
S pohotovostmi jsem už po vlastní zkušenosti skončil. Děvče, nějaká učnice a zdravotní praktikantka tam třídí příjem a buď jdeš do mrazáku v márnici, nebo ti nic není, tak neotravuj. Pořadí tažené na lístky ji nezajímá, vážnost stavu také ne, jen lidé co zná, mají přednost. Bohužel, mohu to dokázat.
Podobný přístup jsem zažil už loni. Problémy s dvanácterníkem až na ARO, nebo s hlubokým kožním zánětem a byl jsem vždy jen další kus v pořadí. „MY“ víme, co ti je, jak to léčit a tobě do toho nic není a ani na informace nemáš nárok. Personál mladý a bez zájmu, jen mít šichtu rychle za sebou a o odbornosti a zájmu také pochybuji. Na žádný dotaz, ani při vizitě, mi nebylo odpovězeno. Navíc jsi pod „medikací“, což je česky pod narkotiky a v takové dávce, abys byl „komunikativní a vzbuditelný“ a zbytečně neotravoval, takže jakákoli obrana je z vaší strany omezena. Mají svoje postupy léčby, nejsi první případ a pokud se ti to nelíbí, za městem je babka bylinkářka, vedle ní agent VůDů, za kopcem stará čarodějnice, tak si běž za nimi. Když jsem si šel stěžovat na ředitelství nemocnice, byla tam jen recepční, ta mne sice chápala, ale to bylo vše.
PROČ mi to vadí?
Pokud jsem donucen režimem, každým, předplácet si službu, která je v reálu nedostupná, je to vlastně podvod a trestné.
Ano, seženu banány levněji než brambory, toa-letního i toa-zimního papíru jsou plné regály, mohu neomezeně cestovat, ale nemám za co, je svoboda projevu, ale za Zetko na rukávu nebo sýrovém na chlebíčku pro Zuzanu mne zavřou, reklamy jsou na vše, i když to je vyložený podvod, ale základní zdravotní péče je nedostupná. Koho a kde mám žalovat? Poradíte? Lampárny (část hlubinných dolů, kde se vydávaly horníkům karbidové lampičky) už neexistují a na nebe, peklo, ráj si ještě musím počkat. Ale až přijde „můj čas“, věřte, že jim to tam vytmavím.
PROČ ta moje zaujatost?
Pamatuji vše výše jmenované jako služby a musím zahrnout i policii, justici a všechny studované s jakýmkoli titulem od MVDr. až po JUDr. včetně Ing . Oni dostali vzdělání za naše peníze a snažili se to lidem vrátit obětavostí, vstřícností a odborností a vždy si uměli poradit i když to nešlo. Tyto posty byly něco jako poslání a obě strany si toho vážily. Začnu u doktora na Chomutovsku kolem roku 1973, Němec jak poleno. Léčil už za obou válek a zvládal to od zlomenin, operací a porodů, no vše, starý fronťák. Pacient (dnes klient a za peníze) byl pro něj „přítel v nouzi“, byl to hrubián, ale co udělal to fungovalo.
PROČ tohle píši?
Je to jediná možnost jak si postěžovat. Chci popsat dnešním generacím co pamatujeme a že dobře už bylo. Zdravotnictví, bezpečnost, vzdělání a spravedlnost už neexistuje a plácejte se v toto světě jak dokážete. Růst životní úrovně, populace a vzdělání je přežitek a snažte se jen přežít.
Je to jen na vás, co urvete to máte a nikdo vám nepomůže.
Tímto končím a jdu k telefonu shánět někoho na ORL kdo mi pomůže.
Loučím se slovy Martiny Kociánové:
Mějte se dobře a snažte se, nikdo jiný to za vás neudělá.
Libor.
