Článek
Důchod pobírám od roku 2014, tak že deset roků.
Začínal jsem za 12 tisíc, teď díky valorizacím (dle platného zákona okradeným) to je 17 tisíc.
Tak že průměr počítám 15.
Pomíjím inflaci a podstatně rostoucí životní náklady, to moje matematika pomíjí. Také neberu v úvahu, že za poslední dva roky jsme díky inflaci přišli o 35 % hodnoty úspor. Sice nám o to samé procento narostla hodnota nemovitostí, ale za to si nic nekoupíme.
10 × 12 × 15000.- = 1,8 milionu.
Kdo z vás to má? Jyrka.
Za svůj život jsme si na to bohatě naspořily, tak že se nestydím že okrádám státní rozpočet a dnešní mládež. Dělal jsem převážně rukama v dost náročných profesích a končil jako řidič TIR.
Podobně by se daly rozpočítat i odvody z mezd a zisku jako podnikatel i zaměstnanec za aktivní doby zaměstnanosti. Tímto jsme si na důchod naspořily miliony, a to už nikdo nechce uznat ani je najít. Za tyto naše peníze se budoval státní průmysl, přehrady a „králičí ubytovny“.
Kam to vlády hlavně porevoluční zašantročily, čert ani Bůh nevědí.
Když vezmu odhad, že ve všech daních a odvodech jak ze mzdy, tak při nákupech, to je hlavně porevoluční DPH a spotřební daně jsme odváděly touto formou 40-50 % ze mzdy státu, pořád to je špatně i jako odhad.
Další proměnnou je výše tehdejších mezd a ceny na krámě v té době. Sud topné nafty Bencalor, to je dvě stě litrů na lístky kolem roku 1975 stál 190,- cigára 4,- a mzda na hodinu v témže roce, mám schovaný výměr, po zvýšení byla 6,50.
O nájemném a vůbec režii žití ani nemluvím. Po dospění k názoru že se budu ženit mi podnik nabídl tři volné byty a to za 200,- Kč na měsíc.
Prožily jsme krásný a relativně spravedlivý život, ale takto to lze hodnotit jen zpětně a až dnešním pohledem a krutou současnou realitou. Kdo to nezažil neuvěří a mladým ani nemá cenu to vyprávět. Je to jako za devatero horami a řekami…nesmysl, scifi, to nemohlo existovat.
Ani porovnání školství a vzdělanosti nedopadne dobře. Dokud jsem se nenaučil „ný, natý, itý, ičitý“ nebo „MDLXVI“ o násobilce, a v předškolním věku i znalost ručičkových hodin ani nemluvím, tak jsem nesměl ven. Bylo mi to v životě na nic, ale schopnost učit se, chtít něco dokázat a něco umět, ta se do dneška v naší generaci zachovala.
Jakýkoli tehdejší vysokoškolský titul znamenal, že ten člověk něco umí a má zájem to v životě použít ve prospěch společnosti, a zvláště u titulu MUDr to je dnes znát. Z vlastní zkušenosti mohu doložit že MUDr ani JUDr dnes neumí, hledí na vlastní prospěch, nemají zájem a navíc pacient – klient je jen kus a hned „další“, pokud se k němu vůbec probojujete.
Vztah rodičů a školy a nás jako dětí mezi nimi, a týkalo se to i našich (vlastně Husákových dětí) se také v řiť obrátil. Další náš i jejich krok do života znamenal jedno trauma za druhým a popření naší „osobnosti“. Nástup do školy, učení, do nového pracovního kolektivu, to byly jedna rána za druhou. Drž hubu a makej, nic neumíš. Až časem jsme získávaly jisté odbornosti z praxe a stávaly jsme se platnou součástí kolektivu kde se hledělo hlavně na výkon a efektivitu.
Můj nástup do prvního zaměstnání po vojně v roce 1973 to dokazuje.
V dílně – kovárně Chomutovského statku se mluvilo německy, kovadlina (ještě ji mám schovanou 270 Kg) zažila Německé i Ruské válečné koně a kolektivizaci (o psích karbanátcích raději nemluvím).
Bruska měla tajný pohon za zeď kde se pod hrozbou smrti za války šrotovalo, (bába brousila motyku, dokud se našrotovalo). Ve skladě bylo snad sto krabiček Žateckých podkováků a šroubů do podkov a dokud ta stará Německá generace neodešla, byl jsem pořád „mlaďoch“.
Rád přiznávám že jsem se od nich mnoho naučil. Třeba kovářský fortel, umět si poradit i když to nejde a zároveň poctivosti ke všem řemeslům, ať se to týkalo dřeva, železa nebo živočišné říše. Když jsem to přivařil „JÁ“ tak to neupadne. Něž jsem uklidil kabely od svářečky, tak to samozřejmě a úplně samo upadlo. To samé s „hodným“ býkem nebo kancem. Až skokem přes ohradu jsem si uvědomil že moje „osobnost“ na plemenné kusy jaksi neplatí.
Nebo další je líhňařina. Pokud nedokáži v té bedýnce udržet parametry jaké umí jen kvočna, začne to časem smrdět a je to na vyhození a mohu mít sedm titulů a být členem jakékoli strany, přírodu neokecáš.
Nebo se dřevem. Udělal jsem krásnou ořechovou a na rybinu čepovanou bedýnku na šasi gramofonu a uložil ji na skříň, než si pro ni přijedou. Když jsem ji sundal byla tak do kamen když to dřevo doschlo. Poznal jsem v té době plno lidí a řemeslníků, z části neodsunutých Němců. Třeba truhláře pana Pecha z Ahníkova (já jsem pes Fík z Ahníkova, bydlel tam i Rudolf Čechura). Pamatuji i chaloupku kde bydlel maxipes a námět na psa Fíka. Originál byl velký, zlý a toulavý pes staré paní, ale tento příběh, to už je dílo autora a jeho básnické licence.
Díry na kůly, zdění z kamene nebo sklizeň ovoce ze žebříku do plachty na zádech, ruční hoblování prken nebo řezání závitů do kulatinky do svěráků truhlářského ponku, to dnes už nikdo neumí a ani neví že to existovalo. Stejně tak sedlácké šlechtění a roubování ovocných odrůd které nepotřebovaly žádnou chemii. Nevypadaly moc krásně, ale vydržely až do jara.
A teď trochu sporné téma. Ženy a dívky tenkrát byly přirozeně krásné i když vylezly z rybníka. Noční život je bavil a rodičovství pro ně byla povinnost daná přírodou. Každá žena, která v té době neměla děti, budila otázky. Nechce nebo nemůže, ale stejně je nějaká divná. A dá - nedá jako odměnu manželovi se začalo jako výměnný obchod praktikovat až daleko později.
A něco k myslivostí. Tenkrát myslivec byl pán lesa. Zažil jsem pana „Vrchního lesního radu“ Krtila na hájovně na Sklípku. Když jsem je tituloval „pane hajný“ tak mne opravil že býval pan Někdo a něco v životě i dokázal. Od legionáře v Rusku, po správu tisíce hektarů lesa na Zakarpatí, po poslední místo v Boleboři. Na důchod jej odsunuli na hájovnu daleko za městem a pověřili jej správou bažantnice. To by ale byla samostatná a dlouhá část vyprávění, část je tady:
Někdo napsal, že v minulosti a po staletí zpětně každá nastupující generace se měla lépe než ta minulá, a také více uměla. Dnes národ řízeně hloupne……. Nekecám, jde to doložit a možná to znáte i z vlastní zkušenosti.
Ano, už bylo trochu, dost, hodně nostalgie, a jedeme dál.
Byly jsme mladí a krásní, ale tehdejší „sociální jistoty“ nelze okecat.
Plná a povinná zaměstnanost, a i ty nejméně placená zaměstnání i důchod dovolovaly přežití na relativně dobré úrovni. I o ty nemakačenka, alkoholiky a nemocné bylo tak nějak postaráno.
To mluvím o domovech důchodců a péči státu o nemohoucí. Vše grátis a s plnou lékařskou péčí. Já jsem chodil v té době k doktorovi, co léčil snad už za první války a vždy obě bojující strany a vydržel ve funkci až do roku 1976. Hulvát, pruďas, Němec jako poleno, ale uměl zlomeniny, šití byla běžná záležitost a bez umrtvení (buď ticho a nehýbej se) porody i dětskou péči i malé operace. Měl ordinaci v obci Kralupy u Chomutova a byl to hlavně hornický doktor na hlubinné šachtě Václav.
Horníci nosili domů „domáčky“ kdo ví, co to je?
Do této porevoluční doby jsme my starší generace žily v relativně „spravedlivém“ světě.
Pomalu se to hroutí, mafiánské vlády posledních třicet let utahují opratě ve všech směrech a to podstatně.
Už zbývají jen vzpomínky. Smutné je že už jen naše generace pamětníků dokáže porovnávat co bylo tenkrát a je dnes. Jaké z toho plyne poučení? Až budu v Pánu a ani pes po mně neštěkne, naše vzpomínky uložené v jakékoli formě zůstanou, a snad si je někdo přečte jako součást dějepisu (prvohor?) To už ale záleží na každém čtenáři, do které doby nebo pohádkové říše si tyto vzpomínky zařadí. Hlavní je předpokládaná snaha čtenářů pochopit co bylo, co je dnes a kam směřuje jejich budoucnost, kdo to ví?
Jo vývoj nezastavíš.
LP: MMXXIV Libor.
