Článek
Bylo to v rozmezí míst Podvoří, Krumlov, Vimperk, Prachatice (tři řiti v republice) a odehrálo se to v roce 1972. Vzhledem k tomu, že to je padesát roků nazad, musím hlavně mladším trochu popsat onu dobu.
Internety, mobily a veškeré výdobytky elektroniky tenkrát neexistovaly, jen tranzistoráčky veliké jako taška, a naprostá novinka byly páskové kazeťáky na osm buřtů. Jinak pár telefonních budek ve městě, a toť vše.
Ale smažák byl všude za 3,50,-, Startky za 4,-, Májka za 3.-, což se používalo hlavně jako platidlo místním děvuchám. Základní služné (žold) na kus a měsíc bylo 40,- Kčs.
Vojna dvouletá a jako řemen. Bylo to 730 dní a od sto padesátky (délka krejčovského metru) jste mohli stříhat metr za každý uplynulý den.
Ta zelená důstojnická paka, gumy, furťáci… většinou přidělená za trest na Západní okruh, měla neomezenou moc, a do toho mazáctví, a mnozí z nás to dost těžko snášeli. Do toho spousta Východňárů, co na vojnu jeli poprvé vlakem a viděli tam poprvé vodovod a vypínače. Jejich řeč byla pro většinu z nás nesrozumitelná, takže směs maďarštiny, ukrajinštiny s polštinou.
Tak že na průsery a mimořádky bylo vrchovatě zaděláno. Absolutní nepořádek degradoval časem do řízeného chaosu, do toho náročná fyzička a potom i těžká technika, poplachy a noční nebo výjezdové akce a ostré zbraně. Bydlení na cvičáku mizerné a ve stanech i v zimě. Termín „vojenská strava“ snad nemusím vysvětlovat. Dost z nováčků, i když už po půlročním přijímači, to těžko snášelo. Pár se jich pokusilo o sebevraždu, a i když se všechny povedlo oživit, skončili u prokurátora nebo psychiatra.
Mnozí z nás by se do té doby možná i rádi vrátily. Byli jsme mladí, krásní, silní a chytří, ale po jednom kroku za kasárenskou bránu určitě nastane ztráta iluzí a hned pryč. Tak že zůstaly jen vzpomínky a sedm křížků na krku a to stačí.
S dnešními mamánky bez jakékoli fyzičky by to bylo daleko horší. Vždyť policie i armáda průběžně snižuje vstupní výkoností limity.
Když jeden z nás dostal opušták, aby se mohl oženit, byl to snad zázrak. Vrátil se celý přepadlý a těžko si znovu zvykal. Vejslužku jsme mu kolektivně rozežrali tak, že mu zbyl jen obal, svatební oznámení a dopis od novomanželky. Když mu po týdnu došly svatební fotky, tak jsme je jen prolétli, ale u jedné se nám zastavil rozum, dech i tep… všem.
No co, byla na ní jen družička.
Co to bylo za děvče není podstatné, ale ten zjev nikdo nezapomene. Krásná mladá dívčina, vývojem už skoro žena, v lehoučkých šatičkách ale ten výraz, co jen ženy umějí.
Čistá, nevinná a s úsměvem a kukučem, co říkal všem: „pojď si hrát“, ale napřed si mne musíš chytit.
Hned se nám zvedl tlak – všude a fotka se půjčovala, množila a dostala se i na mazácké bankovky. Existovala i fotka - její zvětšenina vedle posádkové zástavy a České vlajky samozřejmě na čestném místě, ale za to by byl prokurátor.
Z toho děvčete se úplně nevinně stala patronka a ochránkyně celých kasáren. Nedivte se. Vidět v tomto vojenském prostředí ženu byl zázrak (pomíjím lampasácké Lamy). A ještě k tomu krásnou a vyzývavou, a stačilo jen na fotce, a vojenská morálka včetně přísahy vlasti byly najednou v tahu.
Během času se to nějak uklidnilo, až těsně před Vánocemi zařval dozorčí „Novák návštěva“.
Pro jistotu jsme za ním vypravili vojína s koštětem a vysílačkou uloupenou ze skladu, co musel neodkladně zametat kolem DVťárny. Když se ale ve vysílačce ozvalo: „Madona přijela“, bylo to horší než atomový poplach, povodeň a kontrola z okruhu najednou a hned všichni do oken.
Teď popíši, co se dělo přímo na místě u brány.
Už manželka a skoro matka po předání dárku a běžných frázích chlapci sdělila sladkou novinku: „budeš tátou“ a nějak se jí z toho zatočily oči, podlomila kolena a málem šla k zemi. Tatínek ji zachytil, odvedl na ladičku a DVták (jinak dozorčí posádky), co to sledoval, jim navrhl „vemte ji na ošetřovnu“. Tak tahle čtyřka, otec, matka a Madona za asistence pomocníka dozorčího vyrazili přes celá kasárna a buzerplac k lapiduchovi. Všechna okna plná a křik, jak když závodil Zátopek. Na zdravotce ale byl jen absolvent, co měl za sebou jen jeden semestr zdrávky, proto že profi felčar plnil oplodňovací závazek ve městě. Tak co s ní? Dostala prášek, kafe si dali všichni včetně vzorku piva a půlky husy z dovezených darů. Celkem tam bylo dost veselo, a tak se obě děvčata už „bojeschopná“ a s doprovodem vracela k bráně a opět za hlasitých ovací. Všichni věděli proč, jen ony dvě ne.
U brány už čekal plukovní gazík na odvoz děvčat na vlak (pod modrými majáky velitele pluku) s doprovodem novopečeného otce. Až na nádraží se děvčata dozvěděla, proč tolik ovací. Napřed to „v nich hrklo, potom luplo“ a hned se začala smát. Ano, jedna nevinná svatební fotka z družičky udělala posádkovou Madonu. Z těch několika stovek přítomných vojáků bojového pluku určitě žádný nezapomněl, a ty namnožené a jistě už i ušmudlané fotky také někde existují.
Libor.
