Článek
Než se Edith Blaisová stala slavnou, bývala bezstarostnou světoběžnicí. Narodila se v kanadském Sherbrooku, vyrostla v Quebecu a už od mládí ji lákaly daleké cesty.
Během svých cest se seznámila s Italem Lucou Tacchettem – mladým architektem z Benátek a podobně zapáleným cestovatelem. Stali se z nich přátelé a časem i partneři. Koncem roku 2018 se společně vydali na dobrodružnou výpravu do západní Afriky.
Plán byl projet Evropu a přes Maroko se dostat na africký kontinent, pak pokračovat napříč Saharou až do Burkiny Faso, odkud chtěli přejet do sousedního Toga či Beninu k Guinejskému zálivu. V Togu pro ně měla být připravena dobrovolnická práce – pomoc s projektem zalesňování místní krajiny s neziskovou organizací Zion’Gaïa. Edith i Luca už projeli kus světa, a tak se na další etapu těšili jako na vysněný výlet, jak jej sama nazvala.
Jenže svět má svá nebezpečí, o kterých mladí idealisté z Quebecu a Itálie neměli tušení. Burkina Faso, vnitrozemská africká země pojmenovaná poeticky „země spravedlivých lidí“, se v té době ocitala ve spirále násilí. Od roku 2015 tam prudce narůstaly útoky džihádistů, které se šířily ze sousedního Mali.
Ozbrojené islamistické skupiny, napojené na teroristické sítě Al-Káidy a tzv. Islámského státu, využívaly slabosti místních vlád a přeměnily rozsáhlé oblasti Sahelu v nebezpečné území nikoho. Únosy západních cizinců se staly výnosným obchodem – zajatci sloužili jako rukojmí pro výkupné, případně jako cenné zboží k výměně za uvězněné bojovníky.
Od roku 2015 zmizelo v Sahelu nejméně 25 cizinců a mnoho z nich zůstávalo nezvěstných ještě roky. Úřady mnoha zemí (včetně Kanady) proto důrazně varovaly před cestami do těchto končin.
Jenže Edith s Lucou to buď nevěděli, nebo podcenili.
Přepadení na zaprášené cestě
Všechno se změnilo 15. prosince 2018. Tehdy vůz s Edith a Lucou přejížděl přes odlehlou provincii na východě Burkiny Faso, zhruba 50 kilometrů od hranic s Beninem. Podvečerní slunce zvolna zapadalo a silnice před nimi se nořila do stínů.
Z prachu před autem se zničehonic vynořila postava – pak další a další. Celkem šest mužů v turbanech obklopilo jejich malý vůz, každý z nich měl Kalašnikov. Nikdy nezapomenu, jak jsme se s Lucou v tu chvíli podívali jeden na druhého, vzpomínala Edith.
Vystrašení cestovatelé neměli šanci uniknout. Ozbrojenci je během okamžiku obstoupili a strhli z auta. Pod pohrůžkou namířených samopalů je prohledali a spoutali. Edith slyšela, jak se hlasitě modlí arabsky „Alláhu akbar…“, a uvědomila si, že padli do rukou islámských extremistů. Těch šest cizích mužů patřilo k džihádistické odnoži přísahající věrnost Al-Káidě.
Auto nechali u krajnice a všechny nahnali na korbu dvou terénních pick-upů. Bez vysvětlení se kolona rozjela do nocí zahalené savany. Zajatci nemohli tušit, kam jedou. Edith jen cítila, že směr je severní – dál od míst, kde by je kdokoli hledal, hlouběji do pustiny.
Později vyšlo najevo, že je únosci převezli přes hranice do Mali, stovky kilometrů od místa únosu. Burkina Faso pro ně byla jen loviště. Kořist bylo třeba rychle ukrýt v nekonečné malijské poušti, kam už nedosáhne policie ani armáda.
Ještě v prvních minutách po zajetí ozbrojenci zkusili kanadsko-italskou dvojici od sebe oddělit. Snad předpokládali, že cizí žena by mohla být cennější než muž, nebo je chtěli vyslýchat zvlášť. Vtom však Luca duchapřítomně zalhal: vykřikl na své věznitele, že s Edith jsou manželé a musí zůstat spolu.
Jako věřící muslimové únosci váhali – islám velí respektovat manželský svazek. Nakonec je nechali pohromadě. Tato malá lest jim možná zachránila život i rozum. První tři měsíce zajetí tak Edith a Luca strávili společně, bok po boku i v neštěstí.
Patnáct měsíců v pekle Sahary
Po několikadenní cestě napříč polopouští dorazili ozbrojenci s rukojmími do cíle – pouštního tábora kdesi na severu Mali. Kolem jen písek a skály, rozptýlené keře a popraskaná zem. Tam začala monotónní rutina jejich života v zajetí. Každý den byl stejný jako předešlý: spalující žár přes den, noční chlad, hejna much, štípající komáři a dotěrní škorpioni.
Edith a Luca byli hlídáni ozbrojenými strážci, kteří jim nosili základní jídlo – rýži či proso – a vodu. Žádné zprávy z vnějšího světa, žádné informace o tom, co únosci chtějí a co s nimi bude. „To nejhorší bylo to absolutní nejistotou. Nevěděli jsme, co bude,“ řekla Edith. „Vlastně jediné, co víte, je, že odsud nikdo neodchází…“ Každý západ slunce mohl být jejich poslední.
Zpočátku měli jeden druhého, a to jim dodávalo sílu. Drželi se za ruce a šeptali si vzpomínky na šťastné chvíle na cestách, jako by si tím mohli připomenout, že kdysi existoval normální svět. Jenže i tuto oporu se jim jejich věznitelé brzy rozhodli vzít. Když se Edith s Lucou po čase pokusili protestovat proti podmínkám, tvrdě za to zaplatili.
V březnu 2019 vyhlásili hladovku, odmítali jíst nevábnou stravu, chtěli tak pokojnou formou zatlačit na únosce. Dokázali hladovět 25 dní – jen o vode a minimálních přídělech – než jejich zesláblá těla začala kolabovat. Místo soucitu přišel trest. Pět dnů bez vody uprostřed pouštního žáru – tak únosci potrestali jejich „neposlušnost“.
Edith vzpomíná, jak během toho pekla už jen tiše ležela na zemi, na popraskaných rtech cítila horký vítr a snažila se nemyslet na spalující žízeň. „Cítil jsem, že umírám – a že ona umírá se mnou,“ popsal Luca toto období, kdy se oba ocitli na prahu smrti.
Po tomto incidentu už únosci nedovolili, aby dvojice zůstala spolu. Okamžitě je od sebe oddělili a odvezli každého jinam. Edith tak upadla do ještě bezútěšnějšího osudu: dlouhé měsíce izolace, kdy byla jedinou ženou v táboře obývaném hrstkou ozbrojenců. Drželi ji pod přísným dohledem a komunikovali s ní jen v nejnutnější míře (někteří z nich uměli lámaně francouzsky, oficiálním jazykem Mali je totiž francouzština).
Občas se únosci pokusili s ní navázat rozhovor. Přesvědčovali ji, že za její osud mohou „bezvěrci“ z Západu, že oni jsou bojovníci džihádu a konají boží vůli. Nabízeli jí, že když přijme islám, bude se mít lépe. Edith nebyla příliš nábožensky založená, ale v duchu se modlila každý den – za přežití.
Verše v písku
V nejhlubší beznaději se na Edith usmálo zvláštní štěstí. Po několika měsících samoty ji převezli do nového tábora, kde poprvé uviděla jiné tváře – a nebyli to jen vousatí strážci. V tomto táboře byly další tři zajaté ženy. Všechny unesené před lety, každá z jiné země, ale sdílely stejný osud.
Edith se k nim ihned přimkla. Po měsících izolace pro ni znamenaly spásu – konečně lidská společnost, konečně jiné ženy. Rychle mezi nimi vzniklo silné pouto. Jedna z nich – v Edithině knize vystupuje pod pseudonymem „Elisabeth“ – darovala Edith předmět zdánlivě bezcenný, který se ale ukázal být pokladem: obyčejné kuličkové pero.
„To pero bylo nejcennější poklad, jaký jsem kdy měla,“ svěřila později. Od dětství měla literární sklony a vždycky psala básničky a deníky. Teď byla uvězněná v nekonečné poušti, ale její mysl mohla alespoň na papíře utíkat do jiných světů. A tak začala psát – o čemkoliv, co ji napadlo.
Neměla sešity ani deník, ale hladké kusy kartonu od balíků, do nichž psala slova.
Za dobu zajetí Edith tajně vytvořila 57 básní. Když později pero dopsalo, nevzdala to – rytím hrotem do kartonu dál ryla své verše drobným krasopisem. Poezie se stala jejím únikem z krutého světa a pomohla jí udržet si zdravý rozum. Psala o všem, co jí chybělo a co milovala: o přírodě, o větru, o písku… Měla jsem pocit, jako by to všechno bylo součástí mě, vysvětlila později.
Idyla ženského přátelství ovšem netrvala věčně. Edith opět převezil, odtrhli od nových přítelkyň a poslali do malého provizorního tábora jen s hlídači. Následovaly další měsíce o samotě. Tehdy Edith drželo nad vodou právě psaní básní a vzpomínky na krátké šťastné týdny v kruhu žen, které jí rozuměly.
Manželský pár muslimů
Mezitím Luca přežíval v jiném táboře na jiném místě pouště. Ani on neměl tušení, kde je Edith a jestli ještě žije. I jemu hrozily nemoci a zoufalství. Ale stejně jako ona se nevzdával. Doufal, že se někdy znovu setkají. Touha vidět Edith mu nedovolila rezignovat.
V hlavě se mu začal rodit odvážný plán – využít nabídky únosců a pokusit se znovu dostat k Edith. Po mnoha měsících tak oba nezávisle na sobě došli k rozhodnutí: vyhovět únoscům a formálně konvertovat k islámu.
Bojovníci totiž dlouhodobě naléhali, ať přijmou jejich víru. Slíbili jim pak lepší zacházení a možná i shovívavost. Edith i Luca v sobě po těžkém vnitřním boji potlačili odpor – rozhodli se vyhovět. Prohlásili, že jsou ochotni stát se muslimy, začali s únosci recitovat verše z Koránu a modlit se k Alláhovi. Byla to především strategická volba. Doufali, že tím získají důvěru strážců – a snad i příležitost utéct.
Plán se zdařil: poté, co dali najevo svou přeměnu, jejich věznitelé se rozhodli považovat je za součást ummy (islámského společenství). Přesunuli Lucu do tábora, kde byla Edith, a ubytovali je společně v malém provizorním přístřešku na okraji tábora.
A nejen to: právě tohle otevřelo dveře ke konečnému útěku. Jejich přístřešek byl stranou od hlavního dění tábora, trochu mimo dohled stráží. Nikdo je nehlídal 24 hodin denně přímo uvnitř. Po večerní modlitbě obvykle zůstávali sami, zatímco ozbrojenci se věnovali svým záležitostem. Edith a Luca toho začali potají využívat.
Každý večer, když leželi vedle sebe na rohoži, si šeptali: Utečeme odsud. Musíme to zkusit. Znovu a znovu probírali možnosti. Věděli, že pokud je chytí, čeká je téměř jistě smrt. Ale představa strávit zbytek života v poušti byla ještě horší. „Buď tu zůstaneš navždy a zemřeš, nebo něco zkusíš,“ řekla si Edith. Dohodli se: jakmile nastane vhodný okamžik, půjdou do toho, risk za to stojí.
Vichřice svobody
Ta chvíle nastala v noci 13. března 2020. Příroda jako by se rozhodla být spolupachatelem jejich útěku. Nad pouští zuřila silná větrná bouře a přitom na obloze svítil skoro úplněk. Pro uprchlíky ideální kombinace: měsíční světlo zajistí, že uvidí směr, a vichr rozptýlí jejich stopy v písku, takže pronásledování bude obtížnější.
Ještě před útěkem naaranžovali své lůžko, jako by v něm někdo spal – pro jistotu, aby hned nezjistili prázdné místo. Pak se vyplížili ven. Každý měl na sobě volné bílé oblečení, které jim věznitelé dávali kvůli vedru; teď posloužilo jako maskování. Zvedající se vítr okamžitě pohltil zvuky jejich kroků. Za zády nechali tlumené hlasy tábora a vydali se naslepo do pouště.
Kráčeli celou noc. Neměli kompas ani mapu, jen hvězdy nad hlavou. Drželi se za ruce, aby se ve tmě neztratili jeden druhému. Každou chvíli se otáčeli – temnota za nimi mohla skrývat pronásledovatele.
Po osmi hodinách úmorné chůze začalo svítat. Na obzoru se objevila úzká pouštní silnice – popraskaná asfaltová stužka vedoucí odnikud nikam. S námahou vyšlapali na násep. Kdyby tudy nic nejelo, možná by zemřeli vysílením dřív, než narazí na civilizaci.
A pak se stalo něco neskutečného: v dálce se objevil nákladní automobil. Opravdové vozidlo s cizími lidmi! Z posledních sil se postavili doprostřed cesty a mávali rukama. První auto je objelo. Druhé také – asi je řidiči považovali za neškodné místní nomády. Až třetí náklaďák zastavil.
Za volantem seděl muž tmavé pleti a vedle něj starší pasažér. Mluvili místním jazykem, možná tamašek (jazyk Saharských Tuaregů). Edith a Luca zoufale gestikulovali, že potřebují svézt. Řidič kývnul a pustil je na korbu.
Nevěděl, koho si to bere – jaké nebezpečí tím riskuje. Když se otlučený náklaďák rozjel s dvěma schoulenými běženci vzadu, Edith se poprvé zhluboka nadechla. Studený ranní vzduch chutnal slzami radosti a prachu.
Jejich radost však neměla dlouhého trvání. Netrvalo ani půl hodiny a za nimi se objevil vír prachu – pronásledovatelé. Džihádisté v džípu, kteří mezitím objevili prázdný přístřešek a vydali se po uprchlících, jim teď byli v patách.
Náklaďák zastavil – ozbrojenci ho dojeli a předjeli. Edith a Luca se stihli schovat do zadní části mezi pytle a plachty.
Následovalo mrazivé ticho, rušené jen ozvěnami zvýšených hlasů venku. Edith se v duchu modlila ke všem svatým, které znala. Trvalo to snad pět, snad deset minut. Pak bouchly dveře kabiny. Motor zařval a vůz se dal znovu do pohybu. Řidič se vypořádal s pronásledovateli nečekanou lstí. Těm dvěma ozbrojencům jednoduše zalhal – tvrdil, že převáží jen přítele a náklad datlí, žádné cizince.
Z pouště do civilizace
Řidič je zavezl je až k základně mírových sil OSN na okraji města Kidal na severu Mali. Tam, 13. března 2020 odpoledne, vystoupila Edith Blaisová s Lukou Tacchettem před ohromené vojáky. Byli vyhublí, špinaví, ale naživu a volní. Okamžitě je obklopili zdravotníci a ochranka. Během pár minut se zpráva rozletěla éterem: Dva zmizelí rukojmí – kanadská žena a italský muž – jsou na svobodě!
Brzy poté jim diplomaté vysvětlili, co se děje. Psal se březen 2020 a celý svět se zrovna ponořil do pandemie koronaviru. Editha s Lukou, kteří netušili vůbec nic, v šoku poslouchali o zákeřné nemoci a lockdownech.
Když se 17. března 2020 Edith Blaisová vynořila na montrealském letišti z vojenského speciálu a padla do náruče své plačící matky, byl to pro mnohé zázrak. Média po celém světě přinesla titulky o odvážném útěku z pouště. Doma v Quebeku ji vítali jako hrdinku, která prokázala odvahu a nezdolnost tváří v tvář teroru.
Jenže ne všichni reagovali soucitně. Objevily se i kritické hlasy. Někteří poukazovali, že si dvojice za své potíže mohla sama – proč jezdili do nebezpečné oblasti? Mnozí Kanaďané v diskuzích psali, že je to pošetilost a že kvůli nim musela vláda zbytečně riskovat a utrácet zdroje.
Nejhlasitější kontroverze se ale týkaly samotného útěku. Příběh byl tak neuvěřitelný, že mu někteří odmítali uvěřit. Odborníci na terorismus upozorňovali, že Blaisová a Tacchetto jsou prvními západními rukojmími v Sahelu, kterým se podařilo uprchnout vlastními silami.
Většinou jsou cizinci buď vykoupeni, osvobozeni při vojenské operaci, nebo bohužel zabiti. Tato unikátní výjimka okamžitě vzbudila spekulace: opravdu se osvobodili sami, nebo bylo všechno jinak?
Pár dní po jejich návratu přišel zkušený novinář Serge Daniel (znalec regionu) s tvrdějším příběhem v zákulisí. Podle jeho zdrojů nešlo o čistou náhodu, ale výsledek tajných vyjednávání a možná i výkupného.
Kanadský premiér Trudeau kategoricky popřel zaplacení jakéhokoliv výkupného. Italská vláda mlčela, ta má ostatně v podobných případech pověst, že jedná spíše v tichosti. Edith Blaisová i Luca Tacchetto v rozhovorech vždy stáli za verzí, že utekli vlastními silami – riskovali život a měli štěstí, že se to povedlo.
„Buď to zkusíš, nebo tam zemřeš,“ opakovala Edith, když se jí ptali, co ji vedlo k útěku. Zda skutečně v nepřátelském táboře jen tak nechali stráže odejít a jak náhoda přivedla tak statečného řidiče ve správný čas na správnou silnici, zůstává otázkou. Pravdu možná znají jen oni dva .
https://www.the-independent.com/news/world/americas/hostage-edith-blais-burkina-faso-b1985325.html
https://www.euronews.com/2020/03/14/two-hostages-kidnapped-in-burkina-faso-found-safe-and-sound-in-mali
https://www.africa-express.info/2020/03/17/mali-spunta-un-riscatto-tra-i-retroscena-per-la-liberazione-tacchetto-blais/
https://www.7jours.ca/2026/01/19/apres-un-passage-remarque-dans-un-balado-lautrice-edith-blais-est-accusee-davoir-ecrit-son-livre-le-sablier-pour-faire-de-largent
https://en.wikipedia.org/wiki/2019_Burkina_Faso_government_resignation
