Článek
19. dubna 1994, Kigali. Vojenský dopravní letoun Hercules pomalu roluje po ranveji mezinárodního letiště v Kigali. Na jeho palubě sedí poslední jednotka belgických vojáků, kteří až dosud sloužili jako součást mírových sil OSN ve Rwandě. Kanaďan Romeo Dallaire, velitel této mise OSN, stojí opodál a sleduje, jak se letadlo zvedá do vzduchu a vzdaluje se.
Později vzpomínal, že cítil hlubokou hořkost - téměř přesně padesát let poté, co jeho otec pomáhal osvobodit Belgii za druhé světové války, teď viděl belgické vojáky, jak opouštějí bojiště a nechávají ho v tom samotného. „Tak hluboce jsem jimi pohrdal… bylo to neomluvitelné,“ napsal o chvíli, kdy byl se svými jednotkami na pospas situaci, kterou už v té době svět nazýval genocidou.
V tu samou chvíli totiž všude kolem umírali civilisté, pronásledovaní a vraždění jen kvůli své etnické příslušnosti. Ve Rwandě už druhý týden probíhalo masové vyhlazování menšinového kmene Tutsiů a umírněných příslušníků kmene Hutuů.
Generál Dallaire věděl, že s hrstkou vojáků, kteří mu po odletu Belgičanů zbyli, nemá sílu vraždění zastavit. Pár dní předtím zoufale žádal OSN o další jednotky, ale odpovědí mu byl pravý opak: rozkaz stáhnout se a nezasahovat do probíhajících bojů.
Varování, které zůstalo bez odezvy
Události, které vedly k tomuto tragickému bodu, začaly mnohem dříve. Generálmajor Romeo Dallaire dorazil do Rwandy už v roce 1993 jako velitel mise UNAMIR, jež měla dohlížet na křehké příměří mezi tehdejší hutuskou vládou a povstaleckými tutsijskými jednotkami. V lednu 1994 dostal Dallaire znepokojivou informaci od jednoho vysokého představitele milice Interahamwe.
Tajný informátor mu sdělil, že radikální Hutuové chystají vyhlazení Tutsiů a shromažďují k tomu zbraně - dokonce uvedl, že jeho lidé dokážou „zabít tisíc Tutsiů za dvacet minut“. Součástí plánu mělo být i zabití několika belgických vojáků, aby se tím OSN zastrašila a stáhla své síly z Rwandy. Dallaire neváhal: 11. ledna 1994 odeslal do newyorské centrály OSN naléhavý telegram s žádostí o ochranu pro informátora a s návrhem okamžitě zabavit tajné sklady zbraní extremistů.
Jenže v sídle OSN se jeho varování setkalo s chladnou odpovědí. Z New Yorku přišel rozkaz, že žádná akce nesmí být podniknuta bez výslovného schválení a že se má informace nejprve předat prezidentovi Rwandy.
Šokující zpráva o chystaném masakru tak zůstala jen v archivech sekretariátu - k členům Rady bezpečnosti OSN se vůbec nedostala. Velitel mise v Kigali mezitím bezradně čekal na povolení zakročit, které však nikdy nepřišlo.
Dallairovy obavy přitom nebyly jediným varováním, že ve Rwandě hrozí katastrofa. V zemi panovalo napětí a přibývalo útoků na civilisty už v předchozích měsících. Nenávistná protitutsijská propaganda zaplavovala éter prostřednictvím rozhlasové stanice Radio Mille Collines.
Zpravodajové humanitárních organizací hlásili, že do Rwandy proudí velké dodávky mačet a zbraní. OSN však kromě formálních protestů nepodnikla nic. Světové mocnosti nebyly ochotné vyslat do středoafrické země další vojáky ani tehdy, ani když se schylovalo k nejhoršímu.
Pověření mise UNAMIR zůstalo omezené jen na dozor nad příměřím - mírové jednotky neměly mandát aktivně zasáhnout, ani když viděly přípravy na násilí.
Ústup modrých přileb
Dne 6. dubna 1994 večer byl nad rwandským hlavním městem sestřelen letoun s prezidentem Juvénalem Habyarimanou. Incident se stal rozbuškou: během několika hodin převzali moc ve Rwandě extremisté z řad Hutuů a zahájili systematické vyvražďování skupiny Tutsiů i umírněných Hutuů. Vraždilo se s děsivou rychlostí. Už první den zemřely tisíce lidí - mezi nimi i premiérka Agathe Uwilingiyimana.
Její belgičtí strážci z řad OSN se vzdali v domnění, že je převzala do ochrany prezidentská garda, ale čekala je smrt. Deset belgických výsadkářů bylo brutálně ubito a zastřeleno v jedné z kasáren v Kigali. Právě tento útok dokonale naplnil plán, před kterým Dallaire varoval: vláda v Bruselu okamžitě reagovala šokem a rozhodla, že své zbývající vojáky z Rwandy stáhne domů.
Bezpečnostní situace se mezitím zcela zhroutila. Ve zmatku prvních dnů se Dallairovi vojáci pokoušeli chránit alespoň menší ohrožené skupiny civilistů, ale mnohým hrůzám jen bezmocně přihlíželi. Některé části Kigali zaplnily mrtvoly už 48 hodin po začátku vraždění a příslušníci OSN obdrželi z ústředí pokyn, aby se soustředili hlavně na vlastní bezpečnost a nepletli se do bojů.
Během první poloviny dubna podnikly západní státy ve Rwandě pouze omezené akce k evakuaci svých občanů a diplomatů. Francie, Belgie a Itálie vyslaly do Kigali speciální jednotky, ale jejich cílem nebylo zastavit násilí - pouze odvezly evropské a americké obyvatele do bezpečí. Rwandské civilisty, proti nimž byly namířeny mačety a kulometné dávky, nechali na místě.
Někteří zoufalí Rwanďané se vrhali k evakuačním konvojům a prosili vojáky, aby zachránili i je. Většina však měla smůlu: zahraniční kontingenty odletěly a na ulicích zůstali ti, kteří neměli kam utéct. Do několika dní převládla ve světových metropolích domněnka, že se ve Rwandě nedá nic spravit vojenskou silou - že jde „jen“ o další kolo občanské války mezi kmeny, do níž nemá smysl se plést.
Rada bezpečnosti OSN intenzivně debatovala, co dělat dál. V polovině dubna - zatímco se v Kigali stále ještě shromažďovala těla povražděných - zvažovaly mocnosti na půdě OSN hlavně to, jak konfliktu nepřekážet. Padaly návrhy na úplné ukončení mise UNAMIR. Nakonec se 21. dubna 1994 Rada bezpečnosti usnesla, že místo posílení jednotek zredukuje jejich stavy na pouhých 270 vojáků.
Formálně měla tato „symbolická jednotka“ pokračovat v dozoru nad příměřím, které už ovšem fakticky neexistovalo. Prioritou OSN se paradoxně stalo vyjednávání klidu zbraní mezi tehdejší genocidní vládou a povstalci z RPF - jako by právě jejich válka, a nikoli jednostranný masakr civilistů, byla hlavním problémem.
Rozhodnutí stáhnout většinu „modrých přileb“ přišlo v nejhorší možný okamžik. Extremisté z hnutí Hutu Power jej chápali jako signál, že mezinárodní společenství proti nim nezasáhne. Rychlost, s níž OSN couvla, je utvrdila v přesvědčení, že svůj hrůzný plán mohou dokončit bez cizího zasahování.
Ve Rwandě mezitím prakticky ustala jakákoli médiační autorita - OSN už neměla sílu, ani mandát bránit zabíjení, a jednotky RPF místo vyjednávání postupovaly se zbraní v ruce. Na venkově i ve městech tak mezitím zuřila genocida nerušeně dál.
Zoufalý boj o zbývající životy
Generál Dallaire zůstal po stažení většiny kontingentu s torzem své mise. Ve Rwandě setrvalo několik set vojáků z rozvojových zemí, zejména z Ghany, Tuniska, Bangladéše a Pákistánu. Mnozí z nich odmítli odjet, přestože OSN jejich přítomnost výrazně omezila - nechtěli zemi zcela opustit napospas vrahům.
V hlavním městě se mírové síly soustředily na několik málo míst, kde hledaly útočiště tisíce vystrašených civilistů. Jedním z nich byl fotbalový stadion Amahoro v Kigali. Právě tam shromáždil Dallaire a jeho důstojníci každého, koho cestou potkali a kdo potřeboval ochranu.
Podobná ochranná zóna vznikla také v komplexu budov Hôtel des Mille Collines, kde se ukryly stovky ohrožených lidí. Příslušníci UNAMIR, často neozbrojení pozorovatelé, bránili těmto místům aspoň svou přítomností - a v nejednom případě se jim podařilo odradit útočníky jen tím, že měli na sobě modré přilby a uvedli, že budou svědky případného masakru.
Dallaire i jeho podřízení občas dokázali mohutné přesile vzdorovat vyjednáváním: snažili se domlouvat příměří v jednotlivých čtvrtích na několik hodin, aby z nich mohli odvézt skupiny ohrožených lidí do relativního bezpečí.
Riskovali přitom životy, ale zachránili aspoň zlomek těch, kteří by jinak jistě zahynuli. Odhaduje se, že přes všechny překážky ochránili útvary OSN v Kigali životy desítek tisíc civilistů, kteří přežili tři měsíce hrůzy pod jejich ochranou.
Mimo tyto ostrůvky bezpečí ale genocida neúprosně pokračovala. Organizované hutuské milice spolu s vládní armádou během sta dní metodicky vyvraždily odhadem kolem osmi set tisíc lidí. V zabíjení nevinných nedělaly prakticky žádné rozdíly - oběťmi byly ženy, děti, staří lidé.
Lidé byli vyhledáváni podle svého etnického původu v občanských průkazech nebo jednoduše podle vzhledu. Mnoho jich zahynulo v kostelích a školách, kam se uchýlili v domnění, že tam najdou milost. Útočníci často používali jednoduché zbraně: mačety, kopí a primitivní nástroje - zato vraždili s ohromnou rychlostí a krutostí. Odhadem tehdy zemřelo až 70 % všech příslušníků tutsijské menšiny žijících ve Rwandě.
Mezinárodní společenství reagovalo jen slovy, ne činy. Do konce května 1994 sice již světový tisk otevřeně psal o „rwandské genocidě“ a informace mírových pozorovatelů potvrzovaly obludné rozměry násilí, v sídle OSN se však konkrétní vojenská akce teprve nesměle připravovala. Až 17. května Rada bezpečnosti souhlasila s plánem poslat do Rwandy posílené síly OSN o velikosti kolem 5 500 vojáků, které by nastolily pořádek (operace UNAMIR II).
Jenže jednotky nikde. Členské státy váhaly dát k dispozici potřebné vojáky a techniku. Ve Washingtonu, Londýně i Paříži přibývalo prohlášení o hrůze, která se v Africe odehrává - ale žádná armáda stále nedorazila. Vlády západních zemí se v tu dobu obávaly ztrát a scházela jim i vůle riskovat životy příslušníků vlastních ozbrojených sil v neklidné Africe.
Zdlouhavá jednání o složení mezinárodních sil nakonec předběhl jeden stát: koncem června vyslala Francie do Rwandy své vojáky v rámci operace s krycím názvem Turquoise („Tyrkys“). S povolením OSN zřídili Francouzi na jihozápadě Rwandy „bezpečnou zónu“, kam mělo být umožněno utéct civilistům ohroženým genocidou. Francouzská expediční jednotka o síle kolem 2 500 mužů skutečně zachránila některé lidi před bezprostřední smrtí.
Do jejich zóny se ale stáhly i tisíce ozbrojených členů hutuských milic a jednotek, které mezitím ustupovaly před postupující tutsijskou armádou RPF. Francie byla v té době blízkým spojencem bývalého hutuského režimu a její akce vzbudila rozpaky - přišla totiž pozdě a nikoli s cílem přímo zastavit vyvražďování. Když se v červenci 1994 ve Rwandě boje utišily, nebylo to zásluhou zahraniční intervence, ale proto, že tutsijské povstalecké síly vojensky porazily původní vládu a převzaly kontrolu nad zemí.
Zpytování svědomí mocností
Hrůzy rwandské genocidy přiměly svět zpětně si klást palčivé otázky. Jak je možné, že mezinárodní společenství nedokázalo včas rozpoznat a zastavit masové vraždění? Proč západní demokracie nedokázaly zabránit jedné z největších humanitárních katastrof konce 20. století, přestože měly varování i prostředky k zásahu?
S odstupem několika let došlo i na omluvy z nejvyšších míst. Tehdejší americký prezident Bill Clinton zavítal v březnu 1998 do Kigali a jako první světový státník se veřejně omluvil přeživším. Přiznal, že svět - včetně Spojených států - nezareagoval dostatečně rychle. „Nejednali jsme dost pohotově, poté co vraždění začalo,“ konstatoval Clinton a zmínil i další chyby, například fakt, že velmoci zpočátku odmítaly nazývat věci pravým jménem.
Romeo Dallaire mezitím dožil svůj služební rok ve Rwandě s přetrvávající bolestí, že nedokázal katastrofě zabránit. Když se kanadský generál v září 1994 vrátil domů, nebyl už tím samým člověkem jako před misí. Psychicky se zhroutil pod tíhou prožitků a pocitů viny, že nemohl zachránit víc nevinných.
Lékaři mu diagnostikovali posttraumatickou stresovou poruchu. Dallaire později přiznal, že ho noční můry z Kigali pronásledovaly dlouhá léta - jednou se pokusil dokonce skoncovat se životem. Stejně jako přeživší oběti si i on odnesl z Rwandy trauma, které se nedá zcela zahojit.
Ve své knize o rwandské anabázi dal výraz nejen vlastním běsům, ale i zklamání z toho, jak mezinárodní společenství tehdy selhalo. Nazval ji příznačně: Shake Hands with the Devil (Potřást si rukou s ďáblem).
https://archive.org/details/shakehandswithde0000dall_n2k1
https://www.peaceau.org/uploads/report-rowanda-genocide.pdf
https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB53/rw011194.pdf
https://peacekeeping.un.org/en/report-of-independent-inquiry-actions-of-united-nations-during-1994-genocide-rwanda-s19991257
https://www.hrw.org/report/1999/03/01/leave-none-tell-story/genocide-rwanda
https://www.hrw.org/reports/1999/rwanda/Geno15-8-01.htm
https://www.theguardian.com/world/1994/apr/12/rwanda.fromthearchive
https://www.theguardian.com/books/2004/mar/30/historybooks.features11
https://abcnews.com/blogs/politics/2014/02/bill-clinton-regrets-rwanda-now-not-so-much-in-1994
https://reliefweb.int/report/rwanda/voicing-deep-remorse-over-uns-failure-halt-rwanda-genocide-kofi-annan-urges-action
https://www.vie-publique.fr/files/rapport/pdf/284672.pdf
