Článek
dProsinec roku 1968. Na pražské DAMU zkouší režisér Jan Kačer se studenty slavné drama Františka Langera Periferie. Chybí však představitel hlavní mužské role Franciho, vysoký mladík s bouřlivou energií. Kačer se po něm začne shánět. Václavův přítel Vladimír Matějíček mu odpoví: „Vaška už neuvidíte, teď jsem ho byl doprovodit na letiště, odletěl do Anglie.“ Václav Helšus totiž právě opustil Československo.
Pro spolužáky i profesory to byl blesk z čistého nebe. Václav Helšus odjel oficiálně na vánoční prázdniny do Londýna, ale do kufru si balil věci s představou, že se už nevrátí. Proto mezi nimi měl i plavky. V Británii chtěl zůstat a začít nový život.
Okupace vojsky Varšavské smlouvy hrála v jeho rozhodnutí zásadní roli, ale nejvíc ho zasáhlo chování lidí, které sledoval po srpnu 1968. Po letech to formuloval tvrději, než by mohl jakýkoli životopisec: „Neutíkal jsem před Rusákama, ale před Čechy, viděl jsem, jak se lidé začínají měnit, viděl jsem tu normalizaci.“ Právě pocit, že se společnost začíná přizpůsobovat novým poměrům, ho vyhnal ze země.
Dnes Václava Helšuse známe jako svérázného mistra Vichra z Krakonoše a lyžníků, z Panelstory, Kalamity, Švankmajerova filmu Přežít svůj život a především z desítek velkých divadelních rolí. Jeho cesta ale nevedla jednoduše z DAMU do pražských divadel. Dvakrát se do Prahy profesně vydal a dvakrát se rozhodl vrátit do Liberce. Pokaždé proto, že mu zdejší způsob života a divadla seděl lépe.
Pohled, ze kterého se zvedal žaludek
Narodil se 6. března 1947 v Lounech. S rodiči a dvěma bratry vyrůstal přímo v budově místního mlýna. Otec Václav pracoval jako mlýnský truhlář, matka Arnoštka jako úřednice. Žádné herecké kořeny v rodině nebyly.
Ani po střední škole ještě neměl hereckou budoucnost nalinkovanou. Měl hotové přijímací zkoušky na tělovýchovný institut a k DAMU ho postrčil režisér lounských ochotníků, který si všiml jeho schopnosti recitovat a improvizovat. Helšus si přihlášku podal spíš jako druhou možnost – a na DAMU uspěl hned napoprvé. Studoval u Vlasty Fabianové a Karla Palouše a mezi jeho spolužáky patřili Martin Štěpánek, Oldřich Vízner, Jorga Kotrbová nebo Jana Šulcová.
Mnohem víc než školní systém ho zajímalo samotné divadlo. Chodil do Činoherního klubu, Divadla za branou a snažil se vidět všechno, co se v uvolněné Praze šedesátých let dělo. Srpnová okupace 1968 proto zasáhla mladého muže, který dospíval právě v období, kdy kulturní i společenská svoboda působila čím dál samozřejměji.
Dne 21. srpna byl u rodičů v Lounech. Matka plakala, starší bratr nadával a Helšus se nejprve chtěl hlásit do kasáren, protože jako student absolvoval vojenskou přípravu. Následující den odjel stopem do Prahy. Na Václavském náměstí se ocitl nedaleko Emila Zátopka a před Československým rozhlasem viděl sovětskou techniku i násilí.
Když se po prázdninách vrátil do posledního ročníku DAMU, pocit společenského uvolnění rychle mizel. Vadila mu především proměna lidí kolem něj: někteří začali okupaci bagatelizovat, jiní se přizpůsobovali a spolupracovali. Během zkoušení Periferie se rozhodl, že v takovém prostředí zůstávat nechce. Prostě odletěl do Londýna a spolužák pak Kačerovi oznámil, že Franci na další zkoušku nepřijde.
Anglická epizoda
V Londýně neměl herecké angažmá ani jistotu, že se někdy dostane na jeviště. Anglicky sice uměl, ale nikoli tak, aby mohl bez problémů konkurovat rodilým hercům. Začal proto jako skladník v samoobsluze, později pracoval jako číšník. Peníze, které mu zůstaly po zaplacení nejnutnějších výdajů, utrácel téměř celé za divadlo. Viděl Laurence Oliviera a navštěvoval velké scény i experimentálnější britská divadla.
Pro studenta z Prahy to byla jiná herecká univerzita. Najednou nebyl v prostředí školy, kde se výuka opírala o Stanislavského metodu a realistické herectví. Seděl v londýnských sálech a sledoval způsob práce, který se mu zdál civilnější a svobodnější. Současně pochopil nepříjemnou praktickou věc: i s relativně dobrou angličtinou by byl pro britské divadlo pořád cizincem a právě cit pro mateřský jazyk je pro herce jednou ze základních pracovních zbraní.
Pobyt, který měl být emigrací natrvalo, tak začal měnit význam. Kromě profesních pochybností se ozýval stesk po rodičích, přátelích a domově. Helšus jej po desetiletích popsal téměř fyzicky: „Stesk po domově není žádný výmysl, leží na prsou a fyzicky bolí.“ Definitivně s ním pohnula i smrt Jana Palacha. Po necelém roce v Británii začal uvažovat o cestě zpátky do země, kterou před několika měsíci demonstrativně opustil.
Rozhodnutí nebylo příliš logické z hlediska osobního bezpečí, ale Helšus měl ještě možnost využít takzvaný Husákův pardon, který do října 1969 umožňoval části emigrantů návrat bez trestního postihu. Na DAMU napsal, že se vrací ze zahraničního pobytu věnovaného angličtině a britskému divadlu. Škola ho přijala zpět. Na podzim 1969 pokračoval v posledním ročníku a roku 1970 studium dokončil.
Návrat přitom neznamenal, že by změnil názor na okupaci nebo normalizaci. Změnil názor na to, zda před nimi chce žít tisíc kilometrů od domova. Později vysvětloval, že po Palachově smrti už si nedokázal představit, že bude v Británii pohodlně pokračovat ve vlastním životě. Chtěl také dokončit školu kvůli rodičům, kteří do něj vložili peníze i naděje. Vrátil se tedy dobrovolně právě ve chvíli, kdy se země začínala definitivně uzavírat.
Po absolutoriu se mu přitom otevřela i pohodlnější pražská cesta. Jeho profesor Karel Palouš mu nabízel místo v Realistickém divadle. Helšus však po zkušenosti z Londýna nechtěl nastoupit do klasické velké činohry. Přitahovaly ho malé scény a jiný způsob práce. Proto zamířil do Kladivadla v Ústí nad Labem, experimentálního souboru Pavla Fialy, kde působili mimo jiné Josef Dvořák a Uršula Kluková.
Normalizace Kladivadlo postupně dusila a na konci roku 1971 byl soubor úředně zrušen. Na jeho troskách vzniklo od sezony 1972/73 Činoherní studio. Helšus zůstal. Vzpomínal na nedostatek peněz, zásahy shora i na publikum, které přesně rozumělo politickým narážkám. Byla to zkušenost divadla, kde lidé na jevišti i v hledišti dobře věděli, že v sále mohou sedět také ti, kteří nevhodnou repliku druhý den někam nahlásí.
V roce 1973 přišla nabídka od Jana Schmida a Helšus se přesunul do libereckého Studia Ypsilon. Právě tady našel prostředí založené na improvizaci, autorské tvorbě, hudbě a kolektivním hledání tvaru. Hrál v Ubu králem, Michelangelu Buonarrotim, Kováři Stelzigovi či Dvanácti křeslech. Zároveň zde poznal Dagmar Gregorovou, svou budoucí manželku. Vzali se v roce 1974 a narodily se jim dvě dcery.
Ypsilonka nebyla nedotknutelným ostrovem mimo normalizaci. Také ona musela své inscenace obhajovat před stranickými funkcionáři a hledala způsoby, jak politickými kontrolami procházet. Helšus obdivoval Schmidovu schopnost systém přechytračit. Při Kováři Stelzigovi, příběhu lidové vzpoury proti frýdlantské vrchnosti, pomohlo například tvrzení, že jde přece o angažovanou regionální historii. Pod zdánlivě bezpečným námětem publikum vidělo mnohem víc.
Šaldovo divadlo a druhý pokus v Národním
Koncem roku 1978 se Studio Ypsilon přestěhovalo z Liberce do pražské Spálené ulice. Divadlo už v Liberci naráželo na prostorové a organizační limity a Jan Schmid chtěl jeho možnosti rozšířit. Helšus tento krok podporoval a do Prahy šel s ostatními. První velký „odmítnutý pražský úspěch“ se tedy ve skutečnosti nekonal.
Brzy ale zjistil, že mu nová podoba Ypsilonky nesedí. Publikum bylo jiné, soubor vstoupil do jiného divadelního prostředí a doma v Liberci měl ženu, děti, chalupu v Jablonném v Podještědí a svého času také koně. Svůj umělecký důvod po letech popsal bez obalu: „Měl jsem jinou představu. Připadalo mi, že se z představení stává výborně nacvičená estráda.“ Po přibližně roce proto přijal nabídku Divadla F. X. Šaldy a vrátil se na sever.
Ani tím ovšem jeho vztah k Praze neskončil. V roce 1987 přijal nabídku Národního divadla. Sdílel šatnu s Rudolfem Hrušínským starším a hrál například v inscenacích Vassa, Vy jste Jan, Jindřich IV. nebo Lucerna. Pro herce z Liberce to mohlo vypadat jako definitivní završení kariéry.
Jenže ani tentokrát se v Praze neusadil. Vadila mu roztříštěnost velkého souboru a pocit, že ztratil kontakt, který potřeboval k práci. Sám své první týdny v obnovené budově Národního divadla popsal drsně: „Připadal jsem si jako netopýr, co ztratil radar. Všechno vymizelo, dokonce ani ze souboru jsem už nic necítil.“ Technické podmínky byly výborné, ale způsob fungování velké instituce ho nenaplňoval.
Angažmá přineslo i jeden profesní průšvih, který si pamatoval celý život. 26. února 1989 se měla na Nové scéně hrát inscenace Vy jste Jan výjimečně už od tří odpoledne. Helšus si čas spletl s běžným večerním začátkem a přišel až po šesté. Vedení mu na tři měsíce snížilo základní plat o patnáct procent. Pro člověka, který byl zvyklý na divadelní disciplínu, to byla ostuda, k níž se vracel ještě po desetiletích. Když se v roce 1989 rozhodovalo o další dvouleté smlouvě, Helšus zvolil podruhé Liberec.
Mistr Vichr
Paralelně s divadlem přicházel film. V Panelstory aneb Jak se rodí sídliště Věry Chytilové hrál jednoho z údržbářů, následovala její Kalamita, v níž ztvárnil strojvedoucího Lojzu. Největší lidovou známost mu však přinesl rodinný film Krakonoš a lyžníci, který Věra Plívová-Šimková natočila v roce 1980 a který vstoupil do kin na začátku roku 1981. Helšus dostal roli koláře a výrobce lyží Vichra.
Film spojil sklářské Krkonoše, pašeráctví, počátky lyžování a dětské dobrodružství. Helšus v něm nebyl jen řemeslníkem Vichrem, ale také režisérem místního ochotnického divadla. Na natáčení vzpomínal rád a zvlášť ho fascinovala práce režisérky s dětmi. „Ona pracovala hlavně s dětmi, nás dospělých si moc nevšímala,“ vyprávěl. Po klapce však děti hrály tak dobře, že se podle něj dospělí museli pořádně snažit, aby jim stačili.
Když v listopadu 1989 vypukla revoluce, byl už zase členem libereckého souboru. Dne 18. listopadu se v Malém divadle měla hrát Hrabalova inscenace Obsluhoval jsem anglického krále v režii Petra Palouše. Místo ní herci přečetli prohlášení pražských divadel a vstoupili do stávky. Dagmar Helšusová se chtěla přijít podívat s dcerami. Manžel jí telefonoval, že se něco děje a ať raději nechodí. Udělala pravý opak.
V hledišti pak sledovala i méně romantickou stránku listopadových dní. Část publika po oznámení stávky rychle odešla, protože lidé ještě nevěděli, jak situace skončí a báli se. Dagmar Helšusová později zdůrazňovala právě tuto nejistotu: „Zůstalo tam asi osm lidí, ale na ty zase nikdy nezapomenu.“ Manželé se následně zapojili do revolučního dění, jezdili do severočeských podniků a oba patřili k lidem kolem vznikajícího libereckého Občanského fóra.
Po revoluci mohl Helšus znovu odejít kamkoli. Hranice byly otevřené, politické překážky padly a jeho jméno už bylo známé i mimo severní Čechy. Zůstal však spojený především s Divadlem F. X. Šaldy a Malým divadlem. Ani Ypsilonku nakonec ze svého života nevymazal. Po desetiletích se do Spálené ulice vracel jako host a zahrál například T. G. M. aneb Masaryk v kostce.
Václav Helšus je v roce 2026 stále aktivním hercem. Ve svých devětasedmdesáti letech účinkuje v Divadle F. X. Šaldy a v březnu 2026 tam převzal jednu z hlavních rolí v dramatizaci Rudišovy Winterbergovy poslední cesty. V repertoáru má zároveň další inscenace a mezi současnými spolupracovníky jej stále uvádí i Studio Ypsilon.
https://www.pametnaroda.cz/cs/helsus-vaclav-1947
https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/vaclav-helsus-70-let-narozeniny-rozhovor.A170303_134017_liberec-zpravy_jape
https://liberecky.denik.cz/volny-cas/rozhovor-vaclav-helsus-slavil-praci-20120306.html
https://www.e15.cz/magazin/ypsilonka-ac-bytem-v-prazske-spalene-vzdycky-bude-z-liberce-842722
https://www.saldovo-divadlo.cz/lide/detail/r/vaclav-helsus
https://www.saldovo-divadlo.cz/aktuality/detail-aktuality/r/vaclav-helsus-slavil-70-narozeniny
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/6313/vaclav-helsus
https://www.ceskatelevize.cz/lide/vaclav-helsus/
https://sever.rozhlas.cz/vaclav-helsus-uspesny-divadelni-a-filmovy-herec-rodak-z-loun-a-cestny-obcan-9143686
https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id%3A43136
https://www.ypsilonka.cz/pro-media/v-den-vyroci-umrti-t-g-masaryka-uvede-y-inscenaci-t-g-m-aneb-masaryk-v-kostce
