Báře Hrzánové dal první velkou roli. Petr Lébl zemřel ve 34 na jevišti divadla, které vedl

O osm měsíců dřív, v dubnu 1999, napsal příteli dopis, který dnes čteme jako zoufalé volání o pomoc. „Choval jsem se v pondělí příšerně, vím to, a je mi z toho doteď smutno,“ psal. „Já dovedu být nesnesitelný člověk, vím to o sobě… I to je patrně důvod mojí dnešní krize, se kterou vedu jistý vnitřní boj, prozatím bohužel zcela neúspěšný… Bojím se, že překračuji únosnou míru, ale nedokázal jsem si zatím pomoci.“

Jeho život byl podle svědectví blízkých jedna velká houpačka. V manické fázi žil na sto padesát procent - práce, alkohol, vztahy, všechno v extrémech, se zápalem, který okolí fascinoval. V depresivní fázi se jeden den do krve pohádal s kolegy, druhý den jim plakal na rameni a říkal, že už dál nemůže.

Několik měsíců před smrtí vyhledal odbornou psychiatrickou pomoc. Léky si ale nebral pravidelně, léčebný režim nedodržoval, občas beze slova zmizel na pár dní. Byl nespolehlivý, věděl to o sobě sám, a psal o tom i svým přátelům.

Nic nenechal náhodě. Na pracovním stole zanechal vlastní závěť, s očíslovanými body. Vedle ní dopisy na rozloučenou - některé nechal na stole, další rozeslal poštou, přes dvě stě kusů. A přesné pokyny, jak má vypadat jeho vlastní pohřeb: „Na mém pohřbu - prosím!!! - ať vystoupí Marta Kubišová = Lampa & Proudy & Dan Bárta: Když had má růst, tak kůži svlíká. & Jesus = Jak jen chutná sláva a co chce… možná Brahmse, Morrisona, ale ať toho není moc.“

Existují svědectví, že o vlastní smrti ve třiatřiceti mluvil už dřív, jako o něčem, co má přijít. Herec Petr Čtvrtníček o tom později řekl, že ho ta smrt zprvu nesmírně bolela - dokud nepochopil, že to Lébl prostě musel udělat.

Měl podle něj nepředstavitelné deprese, a smrt byla jediné kloudné východisko, jaké mu zbývalo - jinak by podle Čtvrtníčka skončil jako „medvídek na práškách“, a oheň, který v něm hořel, by mu léky pomalu uhasily. To by bylo horší než smrt.

O devatenáct let dřív, v roce 1980, stál patnáctiletý Lébl poprvé na jevišti jako Honzík v pohádce Kolotoč splněných přání. Amatérský soubor DOPRADO, patnáct repríz, zájezd až do Německa, do Hamburku a Göppingenu, kam se dostal jako sotva patnáctiletý kluk ze střední průmyslové školy grafické.

O dva roky později hrál hlavní roli - Vítr, v Pohádce pro dva pláště, sedmatřicet repríz, roli, která z něj udělala zkušeného mladého herce dřív, než dokončil střední školu. Divadlo ho drželo pevně, dřív než sám pochopil, jak pevně.

Pokračoval dál, přes další amatérské soubory DOPRAPO a JELO, přes drobné inscenace v Lucerně a na Malostranské besedě, až v roce 1992 dostal první profesionální příležitost - Divadlo Labyrint. Publikum přišlo na klasickou hru. Dostalo něco, co klasickou hru bořilo od základů. Text spolužáka z DAMU Egona Tobiáše, gejzír asociací, výtvarných nápadů, jaké česká scéna do té doby neviděla. Rozdělil sál na dvě poloviny - na ty, kdo tomu nerozuměli, a na ty, kdo poznali, že právě přichází někdo výjimečný.

O rok později zemřel Jan Grossman, dlouholetý vůdce Divadla Na zábradlí - instituce založené v roce 1958, jejíž jméno bylo spjaté s Václavem Havlem a celou plejádou osobností poválečného českého divadla. Vedení hledalo nástupce. Padlo jméno Petr Lébl. Osmadvacet let.

Věk, ve kterém většina režisérů teprve čeká na první samostatnou šanci, on dostal klíče od jedné z nejvýznamnějších pražských scén - riskantní sázka, která se měla během pár let ukázat jako jedno z nejprozíravějších rozhodnutí v dějinách divadla.

Sedm let, po která divadlo vedl, odešel jinam jen dvakrát - jednou do Národního divadla s inscenací Branibory v Čechách, jednou do izraelské Habimy s Cyranem z Bergeracu. Jinak zůstával.

Ve druhém patře nechal přebudovat starou zkušebnu pantomimy na malý sál, dnes známý jako Eliadova knihovna, prostor pro inscenace nevyžadující rozsáhlou scénografii. Bylo to jeho místo, jeho pravidla, jeho vidění divadla, které nikomu nedovolil naředit.

Nastudoval Čechova třikrát - Racka, Ivanova, Strýčka Váňu. Za Racka dostal v roce 1995 Cenu Alfréda Radoka, nejvyšší kritické uznání, jaké české divadlo umí udělit. Za Ivanova ji dostal znovu, o dva roky později - dvě vítězství, která ho definitivně zařadila mezi nejrespektovanější tvůrce celé generace, navzdory jeho poměrně mladému věku.

V Rackovi hrála Bára Hrzánová Ninu Zarečnou, po boku Radka Holuba jako Treplev. Byl to výkon na hraně, takový, po kterém diváci vycházeli ze sálu jinak naladění, než přišli - a Radok jí za něj přisoudil vlastní cenu, cenu, která jí otevřela dveře k rolím, o jakých si dřív mohla nechat jen zdát.

Předtím absolvovala pražskou divadelní fakultu a šest let strávila v angažmá Národního divadla, tradiční, mnohem konzervativnější scéně, než jakou pro ni znamenalo pozdější setkání s Léblovou nekonvenční tvorbou.

V jedné ze scén přijížděl Leoš Suchařípa ke Zdeně Hadrbolcové na skateboardu, oba nervózní, oba trapní, dokud nespadl - a sál se smál i mrazil zároveň, přesně tak, jak to Lébl uměl, přesně tou kombinací grotesky a existenciální úzkosti, která definovala celou jeho tvorbu.

Sama Hrzánová o něm později řekla, že do všeho vpustil úplně jiný vítr a že měl schopnost nahlížet na situace jinými dírkami než všichni ostatní, což pro celý soubor bylo nesmírně obohacující a vzrušující.

Strýček Váňa se hrál vyprodaný ještě osm let po jeho smrti - svědectví o kvalitě a trvalé přitažlivosti jeho divadelní tvorby, jaká dokázala oslovovat diváky i dlouho poté, co jejich tvůrce nebyl mezi živými.

Vedení divadla po něm převzali Jan Antonín Pitínský, Jiří Ornest, Ivana Slámová - nikdo z nich se ho nesnažil napodobit, protože to prostě nešlo, jeho osobitý styl byl podle mnohých pozorovatelů nenapodobitelný.

V roce 2005 uspořádali Divadelní ústav a Galerie Art Factory výstavu jeho práce nazvanou Petr Lébl: 1:1, ve stejném roce vyšel jako příloha časopisu Svět a divadlo tenký svazek jeho posmrtně shromážděných básní. O tři roky později vyšla kniha Radky Denemarkové Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla, a získala cenu Magnesia Litera za publicistiku.

Bára Hrzánová, dívka, které dal svým Rackem první velkou roli, hraje dodnes, respektovaná herečka s dlouhou, uznávanou kariérou. Divadlo, které vedl sedm let jako osmadvacetiletý, nese jeho otisk ještě celá desetiletí po tom, co sám odešel z jeviště, na kterém prožil většinu vlastního krátkého života - jeviště, které mu bylo domovem, pracovištěm i nakonec i místem posledního rozloučení.

https://www.reflex.cz/clanek/causy/73984/petr-lebl-puntickarsky-reziser-a-umelecky-sef-divadla-na-zabradli-ktery-se-obesil-na-jevisti.html

https://www.nazabradli.cz/o-divadle/historie-divadla/

https://www.ceskatelevize.cz/porady/94430-racek/

https://www.divadloungelt.cz/herci/barbora-hrzanova

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/petr-lebl-jeden-z-nejvetsich-fenomenu-ceskeho-divadla-90-let-167473

https://www.cbdb.cz/autor-28668-petr-lebl