Článek
Narodil se roku 1923 v šumavské Sušici a dospíval ve stínu války. Jako devatenáctiletý zažil, jak mu svět pod rukama mizí: nacisté zavřeli české vysoké školy a mladý Pojar byl roku 1942 totálně nasazen do služeb Říše.
Místo továrny na zbraně jej ale osud zavál do filmového studia AFIT – ambiciózního projektu, který měl Hitlerovi vyrobit „vlastního Disneyho“. V německy vedeném ateliéru v okupované Praze tak mladičký výtvarník dnem i nocí kreslil mezifáze animovaných sekvencí, zatímco za okny kvílely sirény a duněla protiletecká děla.
Když pracoval jako jeden z animátorů, tak mu pod rukama mu ožívaly podmořské rybky a zlý chobotnice v kreslené pohádce Svatba v korálovém moři (1944) – vesele barevný příběh vznikající uprostřed temného protektorátního pekla. Možná právě tehdy poprvé pochopil, jak magický únik může animace nabídnout. Uprostřed zuřící války se mladý Pojar učil řemeslu, které mu mělo zachránit duši.
Když válka skončila, proměnilo se studio AFIT v legendární Bratři v triku – první český poválečný animační ateliér vedený Jiřím Trnkou. Pojar byl u toho jako nadaný animátor a brzy se stal jedním z nejbližších Trnkových spolupracovníků.
Společně opustili kreslený film a v roce 1946 přešli do nově vzniklého Studia loutkových filmů. Tam se z talentovaného řemeslníka stal skutečný tvůrce: o pět let později debutoval Břetislav Pojar jako režisér půvabným loutkovým snímkem Perníková chaloupka (1951), klasickou pohádkou o Jeníčkovi a Mařence.
Ve skromných dřevěných figurkách dokázal probudit něhu i strach – čarodějná pec jakoby žhnula opravdovým žárem a dětská ústa v hledišti tajila dech. Pojarův cit pro animaci rychle rostl a s ním i ohlas jeho díla.
Koncem 50. let už patřil k uznávaným osobnostem oboru: v roce 1960 získal jeho poetický film Lev a písnička hlavní cenu na prestižním festivalu animace v Annecy. České loutky si vydobyly respekt ve světě – a Břetislav Pojar stál v první linii této tiché, trpělivé revoluce.
Na počátku 60. let se však nad Evropou začaly stahovat jiné mraky. Nejdřív ale přišla ještě jedna éra hravosti a naděje – a s ní Pojarovo patrně nejpopulárnější dílo. V roce 1965 se na obrazovkách objevili dva malí medvědi s velikým snem: Pojďte, pane, budeme si hrát.
Seriál drobných příběhů o dvou plyšových „pánech“ vznikal pod režijním vedením Břetislava Pojara a výtvarníka Miroslava Štěpánka a dodnes patří k tomu nejlepšímu v českém animovaném filmu. Na první pohled šlo o prosté pohádky pro děti – dva medvědí kamarádi si vystačí sami a z čehokoli dokážou udělat hračku. V jejich světě je však cosi hlubšího.
Oslovují se navzájem zdvořile „pane“ a i v nejbláznivější proměně (tu se jeden rozjede jako lokomotiva, tu se druhý natáhne v pumpu) si zachovávají vážnou tvář gentlemana. Pod humornými příhodami probleskuje filozofický podtón – snad alegorie dětské nevinnosti a dospělé zkušenosti, které spolu vedou věčný dialog.
Pojar sám ostatně přiznal, že medvědí příběhy původně zamýšlel pro -náctiletou mládež, ne pro nejmenší děti. Jenže kouzlo dvou medvědů od Kolína zapůsobilo napříč generacemi: smály se děti a pousmáli se i dospělí, protože každý v nich našel kousek sebe. Dodnes jejich půvab a chytrý humor nezestárly – stejně jako nezestárlo poselství ukryté mezi řádky.
Natáčení medvědích příběhů ale nebyla jen idyla. Za zdánlivě hravými scénkami se odvíjelo drama i v zákulisí. Během výroby první série zemřel skladatel půvabné jazzové hudby Wiliam Bukový a krátce nato náhle odešel i herec Rudolf Deyl ml., který medvídkům propůjčil nezaměnitelný hlas.
Pojarův tvůrčí tým musel náhle řešit, jak pokračovat dál, když jejich medvědi osiřeli – a jak zajistit, aby duše seriálu zůstala živá. Režisér Pojar tehdy projevil přesně tu klidnou rozhodnost a invenci, která byla jeho povahovým rysem. Oslovil zkušeného Františka Filipovského, který se úkolu zhostil s geniální vervou.
Navázal na Deylův hlas, a přesto postavám vtiskl vlastní kouzlo – a medvědí páni mohli směle pokračovat ve skotačení dál. Nic z toho, co malí hrdinové symbolizovali, se nevytratilo. Možná i díky této odolnosti seriál přežil svou dobu. Uprostřed šedi 60. let nám dva medvědi připomněli, že představivost a přátelství umí porazit i ty největší strachy.
Jenže pak přišel srpen 1968. Když do ulic Prahy vjely okupační tanky, Pojarovo srdce ztěžklo – podobně jako mnoha jiným umělcům, kteří na krátký čas uvěřili ve svobodu tvůrčího vyjádření. Nastala normalizace a s ní opět cenzura, zákaz cest, konec snů.
Břetislav Pojar stál tehdy na životní křižovatce. Mohl zůstat ve vlasti a smířit se s umlčením, nebo odejít do exilu a pokračovat jinde. Rozhodl se pro odchod – stejně odhodlaně, jako kdysi odešel z rodné Sušice do světa filmových triků.
Ke konci 60. let emigroval do Kanady a navázal dlouhodobou spolupráci s věhlasným National Film Board. V cizí zemi začínal znovu od nuly. Zanechal za sebou vše známé – kolegy, ateliéry, i své dva medvědí hrdiny.
Jenže Pojarův příběh tím neskončil – naopak se začal odvíjet jeho možná nejplodnější tvůrčí úsek. V prostředí kanadské animace rozkvetl po svém. Nemusel se ohlížet na politický dohled a do svých filmů vkládal odvážné metafory i naléhavá témata, která ho pálila na srdci. Už za pár let stál na mezinárodních pódiích s cenami v rukou.
Jeho krátký film To See or Not to See (Psychocratie) získal v roce 1970 nejvyšší kanadské filmové ocenění i Zlatého medvěda na Berlinale. Následoval další výrazný počin: ve snímku Balablok (1972) beze slov a za pomoci prostých geometrických tvarů rozpoutal Pojar alegorickou válku kostiček a koleček – mrazivě trefnou absurditu o nesmyslnosti konfliktů. Publikum po celém světě pochopilo, co tím chtěl říct.
Film vyhrál v Cannes cenu pro nejlepší krátký film a Pojarovo jméno se definitivně zařadilo mezi animátorské velikány. Tam, v cizině, mohl český umělec naplno rozvinout to, co v sobě nosil už od války: hluboký humanismus a víru, že i malé figurky z papíru či dřeva mohou promlouvat o velkých věcech. “
V Kanadě zůstal desítky let. Získal tam řadu přátel, žáků a mezinárodních ocenění. Přesto v jeho příběhu nechyběl stesk po domově. Po celou dobu si udržoval kontakt s českou animací a po pádu komunismu neváhal – vrátil se zpět, jakmile to bylo možné.
Psal se rok 1990 a Břetislav Pojar znovu kráčel po pražských ulicích, které opustil před tolika lety. Místo zklamání z roku 1968 teď ve vzduchu byla euforie svobody. Pojar spojil síly se starým přítelem, dramaturgem Jiřím Kubíčkem, a spoluzaložil na pražské FAMU vůbec první Katedru animované tvorby.
Jako profesor tam pak učil další generaci tvůrců celých dvacet let – až do roku 2011. Jeho pedagogické krédo bylo prosté: umění má pozvedat lidskou duši. Každým svým filmem to dokazoval a totéž vyžadoval od svých žáků. Neučil je jen animovat, učil je vidět svět srdcem.
Ani ve vysokém věku nepolevil v tvorbě. Když mu bylo přes osmdesát, mnozí vrstevníci už dávno odpočívali. On ale přijal výzvu vrátit se ještě jednou k filmu – a rovnou k celovečernímu. V roce 2006 se podílel na povídkovém animovaném filmu Fimfárum 2 podle pohádek Jana Wericha. Pojar ve svých 83 letech režíroval epizodu o lidožravých obrech a malém Palečkovi.
Ač to zní neuvěřitelně, výsledná sekvence patří k vrcholům českého animovaného filmu posledních desetiletí. V každém záběru je cítit mistrovství – přesná loutkářská animace, smysl pro tempo i hravost vyprávění.
Na sklonku života se dočkal i mnoha poct. V roce 2007 převzal na festivalu v Karlových Varech cenu za mimořádný přínos světové kinematografii. O rok později mu prezident republiky osobně předal Medaili Za zásluhy v oblasti kultury – vyznamenání pro hrdinu, který se po letech vrátil domů a obohatil zemi svým uměním.
Břetislav Pojar však zůstával skromný. Ceny a medaile pro něj mnoho neznamenaly; mnohem více ho těšilo, že český animovaný film znovu žije a prosperuje. Ještě v devětaosmdesáti letech chodil do studia a na fakultu, plný plánů. Rozpracoval tři nové projekty – mimo jiné animovaný film o včelách a Vosách a také vánoční baladu – do kterých se chtěl pustit.
Ještě týden před smrtí se cítil dobře; se svými studenty oslavil své 89. narozeniny dortem a úsměvy. Nikdo tehdy netušil, že je to naposledy. Krátce poté, 12. října 2012, Břetislav Pojar náhle zemřel.
https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C5%99etislav_Pojar
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/posledni-sbohem-bretislavu-pojarovi-288307
https://strednicechy.rozhlas.cz/nejslavnejsi-cesti-medvedi-byli-stredocesi-potkali-se-u-kolina-a-dedecek-byl-z-7234319
https://vltava.rozhlas.cz/pojdte-pane-budeme-si-hrat-7873344
https://cesky.radio.cz/odesel-bretislav-pojar-spolutvurce-ceske-animatorske-skoly-8550405
https://chebsky.denik.cz/volny-cas/bretislav-pojar-vyroci.html
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrel-pojar.A121013_113441_filmvideo_ptk
