Článek
Byla jednou z nejpopulárnějších hereček první poloviny 20. století. Její jméno znali všichni – muži ji zbožňovali pro její půvab a smyslnost, ženy se zase snažily napodobit její styl a eleganci. Mladá Anna Sedláčková, které nikdo neřekl jinak než familiérně Andula, pocházela z herecké rodiny.
Otec Alois Sedláček, komik „staré gardy“ Národního divadla, i herecká mentorka Marie Hübnerová ji od dětství připravovali na divadelní dráhu. Už jako šestnáctiletá poprvé stála na prknech Národního divadla a kritika jásala – v mladičké debutantce rozpoznala „hereckou krev“ jejího otce. Roku 1905 získala stálé angažmá a talentovaná dívka s očima plnýma odhodlání rychle mířila vzhůru k hereckým výšinám.
Sebevědomá a krásná – přesně taková Andula byla. Zpočátku ztělesňovala na jevišti hlavně něžné princezny a naivní dívky, režiséři sázeli na její půvab a mladistvý zjev. Brzy však dokázala, že v ní dříme i dramatická síla, a vypracovala se na skutečnou divadelní hvězdu. Diváci ji milovali a návštěvníci se do divadel jen hrnuli, aby ji spatřili.
„Teprve ona naučila chodit obecenstvo také do Stavovského divadla. Při jejích představeních bývalo zcela vyprodáno… Stavovské by se mohlo nazývati divadlem Sedláčkové,“ vzpomínala její obdivovatelka Ella Bozděchová. Andula se stala fenoménem – za první republiky byla považována za erotický symbol své doby, muži po ní toužili a ženy chtěly vypadat jako ona.
Nosila to, co se právě objevilo na pařížských bulvárech – a v Praze byla první, kdo předvedl nejnovější módu. Sama prohlásila, že moderní krátké účesy a šaty omlazují ženu o deset let, zatímco staromódní róby z ní udělají rázem dámu v letech. Krátce řečeno, Andula Sedláčková udávala tón české společenské scény.
Její věhlas zdaleka nepřekračoval jen prkna divadelní. Stala se také jednou z prvních českých filmových hvězd. Už roku 1912, po boku svého prvního manžela, architekta a režiséra Maxe Urbana, natočila hned čtyři filmy němého období. Spolu založili filmovou společnost AsUM (pojmenovanou kombinací jejich jmen), která patřila k průkopníkům českého filmu.
Byla skutečnou celebritou své éry – chodila do společnosti s předními umělci i politiky, mezi její obdivovatele patřili herci Hugo Haas či Zdeněk Štěpánek a spekulovalo se dokonce o zájmu diplomata Jana Masaryka. Její popularitu hezky ilustruje epizoda z roku 1926: když tehdy začal vycházet prestižní týdeník Pestrý týden, na obálce prvního čísla se objevil prezident Masaryk – a na obálce druhého hned Andula Sedláčková s malinkou dcerou Marcellou. V té chvíli byla Andula na vrcholu: uznávaná umělkyně, bohatá dáma, módní ikona a čerstvá matka vymodleného dítěte. Co by se jen mohlo pokazit?
Rodinné tajemství
Jenže zákulisí života slavné herečky bylo stejně dramatické jako role, které hrála na jevišti. Andula se dvakrát vdala. První manželství s Maxem Urbanem, s nímž sdílela nadšení pro film, se po první světové válce rozpadlo. Druhým manželem se stal o mnoho let starší doktor práv Jaroslav (Josef) Kašpar, zámožný ředitel právního oddělení Pražské železářské společnosti.
Po třicítce však herečka toužila především po dítěti – jedno již dříve v těhotenství ztratila a obávala se, že čas se naplní a ona už matkou nebude. Ve společnosti se povídalo, že bohatý manžel by pro ni a dítě zajistil vše potřebné. Chybělo jediné – aby „čáp konečně přiletěl“.
Osud to zařídil po svém. Na jednom večírku se Andula seznámila s politikem Františkem Xaverem Hodáčem – pohledným profesorem a poslancem, ale také manželem a otcem rodiny. Přesto ti dva prožili krátký, utajovaný románek, který nezůstal bez následků. V březnu 1926 Andula porodila vytouženou holčičku Marcellu.
Dítě dostalo příjmení Kašparová po manželovi, který Andulin „úlet“ gentlemansky prominul a zůstal po jejím boku. Skutečné otcovství bylo dlouho tajemstvím – tušilo ho jen pár zasvěcených. A veřejnost ještě desetiletí poté spekulovala, kdo je biologickým otcem slavné hereččiny jediné dcery. Nejčastěji padalo právě Hodáčovo jméno – nebyl to totiž jen tak někdo.
Tento muž byl zároveň otcem hereckého idolu té doby, Nataši Gollové. Z Marcelly Sedláčkové a Nataši Gollové se tak staly nevlastní sestry, byť to tehdy téměř nikdo netušil. Kolem původu děťátka Anduly Sedláčkové zkrátka vzniklo společenské haló, které by se dalo přirovnat k senzaci – novináři dokonce spekulovali o pokusu Marcellku unést, což ale patrně patří do říše klepů.
Jedno je však jisté: Andula svou dceru bezmezně milovala. Ve čtyřiceti letech se jí splnil sen stát se matkou a malá Marcella se stala středobodem jejího života. Herečka dcerku zahrnula luxusem a péčí – už od kolébky ji brávala do nejlepší společnosti a společně se objevovaly na stránkách společenských magazínů. Toužila, aby Marcellka jednou zazářila stejně jako ona sama.
V jednom kuse jí umetala cestičku ke slávě. Když bylo holčičce třináct, zařídila jí první herecké vystoupení na menší scéně Divadla Na Slupi – ovšem žádný zázračný debut se nekonal. Marcella podědila určitý talent, ale zdaleka nedosahovala charismatu své matky. Andula to odmítala vzdát a rozhodla se proto k odvážnému kroku: otevřela si vlastní divadlo.
V září 1939, ve svých dvaapadesáti letech, založila v pražské Jungmannově ulici Divadlo Anny Sedláčkové. Netajila, že to dělá hlavně kvůli své dceři – aby pro ni vytvořila příležitosti a pozvedla ji na úroveň, jaké sama dosáhla. V souboru s matkou hrála i Marcella, dokonce začala používat slavné příjmení Sedláčková a hned první sezónu účinkovala v patnácti hrách.
Publikum i kritici však vnímali, že je protekční dítě . „Ty dvě se až nezdravě milovaly, jedna bez druhé nemohla žít,“ vzpomínal herec Raul Schránil na mimořádně blízký vztah Anduly a Marcelly. Jenže osud měl pro toto nerozlučné duo nachystanou nejednu zkoušku.
Mimo světla ramp přitom Andulu provázely i různé aféry a konflikty, které plnily rubriky bulváru. Její prudká povaha a postavení hvězdy ji občas přivedly do ošemetných situací. V roce 1924 například prodělala automobilovou nehodu, po níž se v novinách objevila spousta zpráv – od dojemně starostlivého dopisu pěvkyně Emy Destinnové až po jedovatý anonymní list, z jehož autorství Sedláčková obvinila svou kolegyni, herečku Jaroslavu Kronbauerovou.
O pár let později pro změnu zuřivě zažalovala sochaře Foita za to, že v Lucerně vystavil její bustu doplněnou o prý nepříliš povedené nahé tělo. Tyto menší skandálky však jen přiživovaly její výjimečný status – tisk o ní psal dobré i zlé, ale hlavně že psal.
V nitru téhle okouzlující divy ale hlodal strach. Sedláčková si dlouho nechtěla připustit, že nebude královnou českého divadla navždy. Když se ve druhé polovině 30. let blížila padesátce, vsadila vše na jedinou kartu – právě na své vlastní divadlo a milovanou dceru. Netušila, že dějiny už míchají kartami zcela nové hry.
Mezi odvahou a kolaborací
Divadlo Anny Sedláčkové zahájilo činnost v té nejhorší možné době – pár měsíců po okupaci, kdy nad Evropou rozevřela svá smrtící křídla říšská orlice. Repertoár zpočátku tvořily konverzační veselohry, ale Andula se snažila prosadit i kvalitnější kusy. Tím však brzy narazila. Už roku 1941 proti ní vystartoval pronacistický tisk – kampaní vedenou redaktorem Vilémem Nejedlým žádal stažení “ závadných“ her, například Loupežníka od Karla Čapka.
Sedláčková byla dokonce vyslýchána gestapem. Pod nátlakem neochotně vyřadila Čapkova díla z programu a její divadlo bylo na čas zavřeno. Po atentátu na Heydricha v červnu 1942 se situace ještě vyostřila – okupanti svolali velké setkání českých umělců do Národního divadla, kde měli veřejně odprosit Říši a hajlovat na důkaz loajality.
Andula Sedláčková však nepřišla. Odmítla se zúčastnit nacistické propagandistické akce a vymluvila se, že pečuje o nemocného manžela. Naštěstí herečka unikla postihu. Pravdou ale je, že se kromě tohoto symbolického gesta do žádné další odbojové činnosti nepouštěla – musela myslet na zajištění rodiny a udržení svého divadla.
Sedláčková lavírovala, jak se dalo. Po čase směla pod přísným dohledem provoz obnovit. Koncem roku 1943 se Divadlo Anny Sedláčkové znovu otevřelo a mladá Marcella se dokonce na chvíli stala hlavní hvězdou scény. Jenže netrvalo dlouho a v září 1944 byla všechna divadla v Protektorátu definitivně uzavřena. Pro matku s dcerou tím skončila jedna velká kapitola. Přišlo osvobození a s ním nové zúčtování.
Po válce čekalo Andulu Sedláčkovou kruté procitnutí. Dobová atmosféra byla plná účtování s kolaboranty a zpochybňování morálních profilů známých osobností. A jakkoli Andula během okupace projevila i odvahu, mnozí jí zazlívali, že za protektorátu vůbec hrála dál a udržovala svůj podnik při životě.
Její divadlo už nikdy znovu neotevřelo – bylo zrušeno a zestátněno stejně jako všechny soukromé scény. Navíc obě ženy brzy čelily nařčením ze styků s kolaborantskou organizací Vlajka a z nepřístojného chování za okupace. Byly vyšetřovány v takzvané očistné komisi.
Nic jim sice neprokázali a vyšetřování bylo zastaveno, ale pověst Sedláčkové to těžce poznamenalo. Z milované divy se v očích novinářů rázem stala „podezřelá“ osoba. Časopisy, které ji dříve oslavovaly, ji teď onálepkovaly jako údajnou kolaborantku.
Matka a dcera před soudem
Po komunistickém převratu začala totalitní moc tvrdě stíhat skutečné i domnělé nepřátele. A neušetřila ani Andulu Sedláčkovou a její dceru. V létě 1949 odjela Marcella s matkou na rodinnou chatu v západočeském Kynžvartu, snad aby unikly pozornosti. Jenže i tam si je dějiny našly.
Na dveře chaty zaklepali známí z Prahy, plni strachu a nejistoty – chtěli utéct za hranice. Marcella, sama nešťastná z vývoje v zemi, se rozhodla pomoci. Naivně doporučila přátelům jednoho lesníka, o němž se domnívala, že je provede přes čáru. Netušila, že dotyčný je konfident Státní bezpečnosti. Past sklapla.
Uprchlíky chytili po cestě a brzy poté zatkla StB i Marcellu s matkou. Začal se odvíjet příběh jak z politického thrilleru – bohužel pravdivý. Zatímco Andula byla po pár dnech výslechů propuštěna, na její dceru si režim s chutí došlápl. Marcella Sedláčková byla obviněna z účasti na organizovaném protistátním spiknutí a velezrady.
Koncem roku 1949 proběhl vykonstruovaný soudní proces, v němž padl krutý verdikt: 12 let vězení pro dceru slavné herečky. Bylo jí teprve 23 let. Pro Andulu, která vždy dceru chránila, to byl šok a zdrcující rána.
Sedláčková se zoufale snažila Marcellu zachránit. Psala prosebné dopisy, obíhala úřady – marně. V zemi nastal éra tvrdých represí a nikdo se neodvážil za „zrádcovu rodinu“ přimluvit. Herecké kolegyně, které dříve Sedláčkovou obdivovaly, nyní mlčely ze strachu o vlastní osud.
Ve věznicích na Pankráci, v Mladé Boleslavi, později v Pardubicích ubíhaly Marcelině mládí nejcennější roky. Kruté podmínky, dřina a psychický tlak si na citlivé dívce vybíraly daň. V roce 1952, po necelých třech letech žaláře, byla Marcella vážně nemocná. Tehdy se Andula odhodlala k riskantnímu kroku – zburcovala pár vlivných přátel z divadelních kruhů.
Zdeněk Štěpánek či František Kreuzmann společně apelovali na prezidenta, aby mladou herečku omilostnil. A skutečně: v září 1953 využil nový prezident Antonín Zápotocký všeobecnou amnestii a Marcella byla propuštěna na svobodu. Na Andulu Sedláčkovou možná poprvé po dlouhé době vykouklo štěstí. Dceru měla zpátky. Jenže zaplatila daní nejvyšší – Marcella se vrátila z žaláře jako zlomená květina, s podlomeným zdravím a duší zastřenou šedí prožitého utrpení.
Zametání ulic a poslední aplaus
Píše se polovina 50. let. Československo žije érou budování socialismu, avšak pro Andulu a Marcellu Sedláčkovy jsou to roky hořkého živoření. Marcella umí jediné povolání – herectví – a tak se znovu a znovu pokouší uchytit na divadle. Vystupuje v provinčních oblastních scénách, konferuje estrády, bere malé filmové roličky – třeba prostitutku ve snímku 13. revír či servírku v dramatu Lavina.
Pro dceru Anduly Sedláčkové jako by v hlavním městě nebylo místo – příslušnost ke „špatné“ rodině a nálepka bývalé vězenkyně jí zavírají dveře. Navíc její jemný zjev a noblesa jakoby se nehodily do propagandistických rolí soudružek a budovatelských žen té doby. Marcella brzy ztrácí poslední iluze.
Žije svobodná, bezdětná, stále v jednom bytě s maminkou. Obracejí každou korunu. A tak v zoufalství přijímá podřadnou práci – nastupuje jako metařka u podniku Sady, lesy, zahradnictví, kde zametá ulice Prahy. Později si o něco polepší, když dostane místo prodavačky květin na Smíchově.
A co samotná Andula? Ta nadále stojí při své dceři, jak jen může. V 50. letech je pro režim persona non grata – stará „buržoazní“ herečka, kdysi slavná a krásná, se nehodí do socialistické kultury.
Až v polovině šedesátých let se ledový přístup režimu trochu láme. Přichází uvolnění a částečná rehabilitace někdejších hvězd. V roce 1967, těsně před svými osmdesátými narozeninami, je Anna „Andula“ Sedláčková poctěna titulem zasloužilé umělkyně.
Jenže pak přišel říjen 1967. Andula se v podvečer procházela se svým pejskem nedaleko Tylova divadla, které jí kdysi tleskalo v stoje. Najednou se z poza rohu vyřítil motocyklista – snad ho oslnila světla, snad jen přehlédl tmavou postavu na kraji vozovky. Došlo k nehodě, po níž osmdesátiletá herečka utrpěla devastující zranění: zlomeninu pánve, těžký otřes mozku a další fraktury.
Následujících pětadvacet dní strávila v nemocnici, na hranici mezi životem a smrtí, v nesnesitelných bolestech. Její věrná dcera byla celou tu dobu po jejím boku. Dlouhé noci v nemocničním pokoji, plné úzkosti a modliteb, bohužel neodvrátily nevyhnutelné. Dne 24. listopadu 1967 Andula Sedláčková zemřela. Bylo jí 80 let.
Pro Marcellu Sedláčkovou znamenala matčina smrt nevyčíslitelnou ztrátu. Celý svůj život byla na Andulu fixovaná. Teď zůstala sama a prázdnota ji pohlcovala. Přesto se ještě pokusila o malý zázrak – ve svých jednačtyřiceti letech sebrala odvahu a zkusila se vrátit k divadlu, tentokrát pod hlavičkou té nejprestižnější scény.
Požádala o místo v Národním divadle a byla přijata jako členka pomocného souboru. Dostala několik menších rolí ve hrách, a snad když zavřela oči, mohla slyšet ozvěnu potlesku, který tam kdysi bouřil pro její matku. Našla si také životního partnera, herce Soběslava Sejka. Když však do československých dějin znovu zasáhly tanky – tentokrát 21. srpna 1968 – Marcella se s přítelem rozhodla k emigraci.
Odešli do Švýcarska, hledat nový začátek daleko od stínů domova. Jenže po pár měsících se z nejasných důvodů zase vrátili zpět do Prahy. Naděje na změnu k lepšímu v okupované zemi pohasínaly a Marcella zřejmě upadala stále hlouběji do beznaděje.
Dne 12. dubna 1969 našli přátelé Marcellu Sedláčkovou v jejím pražském bytě mrtvou. Otrávila se svítiplynem, který tiše unikal z hořáků sporáku. Žádný dopis na rozloučenou, žádné vysvětlení. Její smrt byla uzavřena jako sebevražda.
Ještě naposledy stanuly matka s dcerou bok po boku – byly pochovány společně v rodinné hrobce na Vyšehradském hřbitově. Na náhrobku stojí jméno Anny „Anduly“ Sedláčkové (1887–1967) i její dcery Marcelly (1926–1969) pod společným reliéfem kříže.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Andula_Sedl%C3%A1%C4%8Dkov%C3%A1
https://dvojka.rozhlas.cz/prvorepublikovy-eroticky-symbol-postavila-se-i-nacistum-osudove-zeny-anna-7455296
https://zena-in.cz/clanek/marcella-sedlackova-neznama-sestra-natasi-gollove#google_vignette
https://dvojka.rozhlas.cz/51-superstar-na-jevisti-aneb-pribeh-anduly-sedlackove-9595855
https://www.stoplusjednicka.cz/tajemna-marcela-sedlackova-utajenou-sestru-natasi-gollove-stihl-horky-osud
https://www.super.cz/clanek/celebrity-eroticky-symbol-prvni-republiky-tahle-krasna-herecka-80-si-zila-na-vysoke-noze-a-pry-mela-dite-s-otcem-natasi-gollove-717206
