Britský ministr spal se stejnou ženou jako sovětský špion. John Profumo kvůli ní lhal a myl záchody

Příběh, který na začátku šedesátých let otřásl celým britským establishmentem, začal v roce 1959 v klubu Murray's Cabaret Club v Soho. Tam se sedmnáctiletá tanečnice Christine Keelerová seznámila se Stephenem Wardem, osteopatem a amatérským malířem portrétů, který se pohyboval v aristokratických kruzích a měl mezi pacienty i přáteli řadu vlivných lidí.

Ward si dívku okamžitě oblíbil, vzal ji pod svá křídla a později jí umožnil bydlet ve svém londýnském bytě. Rád své mladé známé seznamoval s vlivnými přáteli. Společenský lesk, večírky a život mezi aristokraty pro něj byly stejně důležité jako jeho práce osteopata.

V červenci 1961 pobýval Ward v chatě, kterou si pronajímal na panství Cliveden od lorda Astora. Právě tam, na jednom z večírků, se Keelerová seznámila s Johnem Profumem, tehdy šestačtyřicetiletým ministrem války v konzervativní vládě Harolda Macmillana.

Mezi devatenáctiletou tanečnicí a ženatým ministrem vznikl krátký milostný poměr. Sám o sobě mohl zůstat soukromou ostudou, kdyby ovšem Keelerová ve stejné době neudržovala vztah ještě s jedním mužem.

Tím mužem byl Jevgenij Ivanov, sovětský námořní atašé a zpravodajský důstojník působící na ambasádě v Londýně. Keelerová se s ním seznámila stejnou cestou jako s Profumem, přes Stephena Warda a jeho společenský okruh.

Uprostřed studené války, kdy Západ a Sovětský svaz žily ve stínu jaderného konfliktu, představovala tahle souběžná známost ministra britské vlády a sovětského zpravodajce přes stejnou ženu bezpečnostní riziko, které nešlo jen tak přejít.

Britské bezpečnostní služby na Profumovy kontakty upozornily. Ivanov nakonec začátkem roku 1963 odjel zpět do Moskvy, ale aféra už se mezitím rozjela vlastním směrem.

Samotný vztah by přesto možná zůstal pohřbený, nebýt události z prosince 1962. Keelerová tehdy ukončila vztah s jamajským jazzovým hudebníkem Johnnym Edgecombem. Když se za ní Edgecombe vydal k Wardovu bytu a Keelerová ho odmítla pustit dovnitř, vystřelil několikrát na dveře.

Nikdo nebyl zraněn, ale incident přitáhl pozornost policie i novinářů k soukromému životu mladé tanečnice. Keelerová se o Wardovi, Profumovi i Ivanovovi svěřovala lidem ve svém okolí a informace se postupně dostaly k labouristickým poslancům. Skandál se během několika měsíců přesunul z nočních klubů a večírků až do Dolní sněmovny.

Profumo byl na vztah s Keelerovou nepřímo dotazován v parlamentu. Dne 22. března 1963 přednesl osobní prohlášení, ve kterém popřel jakékoli nevhodné chování. Ujistil poslance, že v jeho vztahu ke Keelerové „nebylo vůbec žádné pochybení“.

Premiér Harold Macmillan mu tehdy uvěřil. Důkazy o opaku se ale hromadily rychleji, než dokázal ministr svou verzi udržet. V britské politice té doby nebyl samotný mimomanželský poměr tím nejničivějším problémem. Skutečnou katastrofou bylo, že ministr vědomě uvedl v omyl parlament, vládu i veřejnost.

Když Profumo pochopil, že se pravda stejně provalí, rozhodl se přiznat. Dne 5. června 1963 napsal premiéru Macmillanovi dopis, v němž uznal, že jeho březnové prohlášení nebylo pravdivé.

Rezignoval na funkci ministra války, vzdal se mandátu poslance i členství v Tajné radě. Přiznání otřáslo důvěrou ve vládu a aféra významně oslabila konzervativní kabinet. Macmillan o několik měsíců později odstoupil ze zdravotních důvodů a konzervativci pak v následujících volbách po třinácti letech ztratili vládu.

Po vypuknutí skandálu se pozornost policie a vyšetřovatelů obrátila na Stephena Warda. Byl obviněn, že žil z výdělků prostituce Christine Keelerové a její přítelkyně Mandy Rice-Daviesové.

Během procesu se Ward ocitl prakticky bez podpory lidí z vyšší společnosti, kterým dříve otevíral dveře do svého světa. Ještě před vynesením rozsudku se předávkoval barbituráty. Zemřel 3. srpna 1963, aniž by znovu nabyl vědomí. Porota ho mezitím v jeho nepřítomnosti uznala vinným ve dvou bodech obžaloby.

Mnozí historici, právníci a novináři od té doby považují Wardův proces za nespravedlivý. Tvrdí, že se stal člověkem, na kterého establishment přenesl vinu za morální selhání mnohem vlivnějších lidí. Jeho případ se v roce 2014 znovu dostal před Scottish Criminal Cases Review Commission, ale k novému odvolání nakonec nedošlo.

Aféru následně prošetřoval soudce lord Denning. Jeho zpráva dospěla k závěru, že kvůli Ivanovovu vztahu s Keelerovou nedošlo k narušení bezpečnosti státu.

Denningova zpráva ale byla opakovaně kritizována jako povrchní a příliš ochotná chránit vládní instituce. Mnoho pozorovatelů poukazovalo na to, že podrobně rozebírala Wardův soukromý život a Keelerové minulost, zatímco role bezpečnostních služeb, politiků a dalších mužů z vyšších kruhů zůstala nedostatečně prozkoumaná.

Christine Keelerová byla v jiné části celé kauzy usvědčena z křivé výpovědi. Dostala devítiměsíční trest vězení a odseděla si přibližně šest měsíců.

Uprostřed mediálního šílenství kolem aféry pózovala fotografovi Lewisi Morleymu. Snímek, na němž sedí nahá obkročmo na obrácené dřevěné židli, se stal jednou z nejikoničtějších fotografií šedesátých let. Keelerová na něm sice působí sebevědomě, ve skutečnosti ale byla pod šíleným tlakem veřejnosti.

Po skandálu se stáhla do soukromí a nesla stigma ženy, která údajně svedla ministra a přispěla k pádu vlády. V roce 2001 vydala autobiografii The Truth at Last: My Story. Christine Keelerová zemřela 4. prosince 2017 ve věku pětasedmdesáti let v Kentu.

Zatímco Keelerová i po Wardově smrti zůstávala symbolem skandálu, John Profumo zvolil naprosto odlišnou cestu. Po rezignaci se stáhl z veřejného života a začal pracovat pro Toynbee Hall, charitativní organizaci pomáhající lidem ve východním Londýně.

Nezačínal u žádné prestižní funkce. Podle vzpomínek lidí kolem nadace myl nádobí, uklízel a dělal i práci, které se jiní dobrovolníci vyhýbali, včetně úklidu toalet. Později se stal schopným organizátorem, fundraiserem, předsedou správní rady a nakonec prezidentem Toynbee Hall.

Čtyři desetiletí tiché práce mu postupně vrátila část respektu, kterou skandál rozmetal. V roce 1975, více než deset let po pádu z vládní funkce, byl za charitativní činnost jmenován komandérem Řádu britského impéria. John Profumo zemřel v roce 2006 ve věku jednadevadesáti let.

https://www.britannica.com/event/Profumo-affair

https://www.parliament.uk/about/living-heritage/transformingsociety/private-lives/relationships/collections1/parliament-and-the-1960s/lord-dennings-report---profumo-scandal/lord-dennings-report---pg-2/

https://www.nationalarchives.gov.uk/cabinet-office-files-cab/

https://www.toynbeehall.org.uk/the-profumo-connection/

https://explore.toynbeehall.org.uk/stories/icons-of-toynbee-hall-john-profumo/

https://www.history.com/this-day-in-history/june-5/profumo-resigns-in-sex-scandal

https://www.historyhit.com/the-profumo-affair-sex-scandal-and-politics-in-sixties-london/