Článek
Florida Keys, 6. září 1622. V hurikánu se láme těžká španělská galeona. Nuestra Señora de Atocha, chlouba stříbrné flotily a jedna z nejcennějších lodí, jaké kdy vypluly z Nového světa, naráží na útes, moře jí urve stěžně a vrak jde ke dnu zhruba šestnáct až sedmnáct metrů pod hladinu.
Z 265 lidí na palubě přežije pět: tři námořníci a dva otroci, kteří se přes noc drží pahýlu zadního stěžně trčícího z vln. Spolu s mrtvými mizí v moři náklad, ze kterého se točí hlava i po čtyřech stoletích: přes 24 tun stříbra ve slitcích, 180 tisíc pesos ve stříbrných mincích, zlaté pruty, a v podpalubí navíc pašované kolumbijské smaragdy, které se do lodních knih nikdy nezapsaly.
Španělsko právě přišlo o majetek, na který netrpělivě čekali královští úředníci i věřitelé. A moře získalo poklad, na který si bude 363 let brousit zuby každý, kdo o něm uslyší.
Loď, která nesměla ztroskotat
Atocha nebyla ledajaká loď. Plula jako těžce vyzbrojená almiranta, ochránkyně zadního voje flotily Tierra Firme, a právě proto jí svěřili to nejcennější: stříbro z bolivijského Potosí, hory, kterou Španělé doslova provrtali skrz naskrz a jejíž doly živily celé impérium, zlato z Kolumbie, majetky kupců, církve i koruny.
Španělsko krvácelo v třicetileté válce a na náklad flotily netrpělivě čekali věřitelé v Seville; bez amerického stříbra byla nejmocnější říše světa fakticky na hraně bankrotu. Jenže flotila nabrala v Havaně šest týdnů zpoždění a vyplula 4. září, v srdci hurikánové sezóny.
Kapitáni o riziku věděli, ale peníze nepočkají. Dva dny nato flotilu u Florida Keys rozdrtila bouře. Spolu s Atochou šla ke dnu i sesterská loď Santa Margarita a moře toho rána pohltilo stovky lidí z osmi ztracených lodí.
Španělé se vraku okamžitě pokusili dostat na kloub. Poloha byla zpočátku známá, pahýl stěžně čněl z vody jako ukazatel a první potápěči dokonce dosáhli palubních poklopů, jenže ty byly zajištěné a bez nářadí se dovnitř nedostali. Než stačili cokoli vyzvednout, přišel 5. října druhý hurikán, vrak rozlámal, rozmetal po dně a pohřbil pod pískem.
Ukazatel zmizel. Následovala desetiletí zoufalého hledání. Salvátor Francisco Núñez Melián nechal odlít bronzový potápěčský zvon a s pomocí indiánských a afrických otroků, kteří se v něm spouštěli ke dnu, vylovil část nákladu Margarity. Otrok jménem Juan Bañón, který jako první našel stříbrný slitek, dostal slíbenou svobodu. Atocha ale zmizela beze stopy. Španělsko ji nakonec odepsalo a moře ji na tři a půl století pohltilo i s pamětí o tom, kde vlastně leží.
Dnes je ten den
Mel Fisher se narodil v Indianě, vyučil se na kuřecí farmě svých rodičů a lásku k potápění si přivezl z Kalifornie, kde provozoval jeden z prvních obchodů s potápěčskou výstrojí v Americe. Reklamu mu dělala manželka Deo, která pro pobavení zákazníků strávila pod vodou v nádrži ve výloze přes padesát hodin v kuse.
Nebyl žádný zelenáč: v 60. letech se svou partou vylovil část pokladů španělské flotily potopené roku 1715 a používal zařízení zvané mailbox, roury, které stáčely proud lodních šroubů dolů a odfoukávaly ze dna písek. V roce 1969 se s rodinou přestěhoval na Floridu a upsal duši jedinému cíli: najít Atochu.
Neměl archeologické vzdělání ani velké peníze. Měl posádku složenou z vlastních dětí a snílků, investory, kterým sliboval nemožné, a větu, kterou každé ráno zahajoval porady: „Today’s the day.“ Dnes je ten den. Říkal to šestnáct a půl roku.
Průlom nepřišel pod vodou, ale v archivu. Fisherův spolupracovník, historik Eugene Lyon, se ponořil do Archivu Indií v Seville a v dokumentech ze 17. století objevil, že všichni hledají špatně: dobové záznamy umisťovaly vrak ke skupině ostrůvků Marquesas Keys, desítky kilometrů od míst, kde se Fisher léta pachtil. Přesunuli se. V roce 1973 vylovili tři stříbrné slitky, jejichž váha a značky přesně seděly na lodní manifest Atochy. Byla to ona. Zbývalo najít hlavní náklad rozvláčený hurikány po dně.
A pak přišla ztráta, která se nedala zaplatit penězi. V roce 1975 našel Fisherův nejstarší syn Dirk pět bronzových děl Atochy, důkaz, že hlavní vrak je blízko. O pár dní později, 20. července 1975, se jejich pracovní loď Northwind potopila kvůli selhání pumpy a Dirk, jeho mladá žena Angel a potápěč Rick Gage utonuli. Fisherovi pohřbili syna a snachu a hledali dál. Rodina později řekla, že přestat by znamenalo, že Dirk zemřel zbytečně.
Útes ze stříbra
Deset let nato, 20. července 1985, křižoval mladší syn Kane Fisher s lodí Dauntless dno u Marquesas, když se potápěči Andy Matroci a Greg Wareham vynořili s křikem, že dole je útes ze stříbrných prutů. Kane popadl vysílačku a do éteru zařval větu, která vešla do dějin hledání pokladů: „Schovejte mapy, našli jsme hlavní hromadu!“
To, co leželo na dně, bralo dech i ostříleným potápěčům. Stříbrné slitky vyskládané jako cihly ve zdi, přesně tak, jak je roku 1622 srovnali v podpalubí, celkem téměř tisíc kusů. Truhly, ve kterých po otevření ležely mince srovnané tak úhledně, jako by je někdo počítal včera. Zlaté řetězy dlouhé přes dva metry, kterými cestující obcházeli královskou daň, protože šperky se na rozdíl od prutů nedanily.
Kalichy, příbory, zlaté pruty s puncy sevillských kontrolorů. A smaragdy z dolů v Muzu, pašované mimo královské účetnictví, které dnes patří k nejcennějším kamenům světa; jeden z nich, zasazený do zlatého kříže, se později prodával za miliony.
Celková hodnota nálezu se ustálila na částce kolem 450 milionů dolarů a novináři mu začali říkat Atocha Motherlode. Fisher, který šestnáct let poslouchal, že je šarlatán a fantasta, se z hodiny na hodinu stal nejslavnějším lovcem pokladů planety. Ten den prý jen stál na palubě a plakal.
Sotva vytáhl první slitky, vrhli se na něj právníci. Stát Florida si v 70. letech vynutil smlouvu o čtvrtině nálezů, a když soudy rozhodly, že vrak leží mimo jeho vody, přihlásila se o všechno federální vláda. Fisher, věrný své povaze, nezaplatil a soudil se. Osm let válčil s úřady, dokud Nejvyšší soud USA v roce 1982 nepotvrdil práva společnosti Treasure Salvors proti nárokům Floridy.
Investoři a potápěči si rozdělili podíly, část sbírky skončila v muzeu, které Fisherova rodina otevřela v Key Westu. Slavný zlatý prut, který si tam návštěvníci mohli v plexisklovém pouzdře potěžkat, byl později v roce 2010 ukraden.
Mel Fisher zemřel v roce 1998. Rodinná firma ale hledá dál, protože Atocha své tajemství nevydala celé. Záďová část lodi, ve které se podle manifestu převážely nejcennější truhly, rozlámaly hurikány a její náklad, včetně stovek liber registrovaného zlata a šperků, dodnes leží někde v písku u Marquesas.
Každou sezónu vyplouvají potápěči znovu a každé ráno na palubě zazní stejná věta jako za starého pána. „Dnes je ten den.“ Jednou se to nejspíš splní.
https://www.melfisher.org/copy-of-1622-galleons
https://www.melfisher.com/default.html
https://supreme.justia.com/cases/federal/us/458/670/
https://www.oyez.org/cases/1981/80-1348
https://www.fbi.gov/miami/press-releases/2010/mm081910a.htm
https://www.reuters.com/article/markets/commodities/corrected-gold-bullion-stolen-from-florida-treasure-museum-idUSN19108534/
https://www.newyorker.com/magazine/2015/09/07/pieces-of-eight
