Článek
Na nástěnných hodinách boloňského nádraží se ručičky zastavily na čase 10:25. Připomínají chvíli, kdy v přelidněné čekárně praskla tlaková vlna a strop se propadl na dav cestujících. V sobotu 2. srpna 1980 tam explodovala nálož ukrytá v cestovní tašce.
Nálož byla sestavená z vojenské trhaviny a směřovala přímo do centra haly plné lidí – v Itálii vrcholila turistická sezóna a peróny byly obsazené cestujícími mířícími na dovolené. Výbuch zabil 85 osob a přes 200 dalších zranil. Šlo o nejkrvavější jednotlivý útok na civilisty, jaký západní Evropa od konce války zažila.
Boloňská tragédie nebyla izolovaným excesem. Už o deset let dříve otřásla Itálií exploze bomby na náměstí Piazza Fontana v Miláně, která v prosinci 1969 zabila 17 lidí v bance. V 70. letech následovaly další útoky ve vlacích, na veřejných náměstích a v regionálních vládních budovách.
Bomby ničily životy ve vlaku Italicus Expres (1974), na náměstí Piazza della Loggia v Brescii (1974) nebo před centrem banky v Janově (1979). Itálie prožívala tzv. Anni di piombo neboli „olověná léta“ – období politicky motivovaného násilí zprava i zleva. Série pumových atentátů, přepadů a únosů zanechávala u italské veřejnosti hluboký pocit nejistoty.
Vražedné útoky často zůstávaly neobjasněné nebo provázané matoucími dezinformacemi. Mezi politiky a novináři se vžilo označení „strategie napětí“ pro podezření, že někdo záměrně vyvolává atmosféru strachu, aby posílil vlastní mocenské pozice.
Série utajených masakrů
Bomba v Boloni zůstává dodnes symbolem celé éry skrytých spiknutí a politického násilí v Itálii. Vyšetřování řady případů z let 1969–1980 odhalovalo podivné podobnosti. Cíl útoků býval vždy „měkký“ – namířený proti náhodným civilistům na veřejných místech. Pachatelé se rekrutovali z extrémní pravice, často napojení na neofašistické buňky.
A pokaždé se objevily pokusy svést vinu na levicové radikály či cizí agenty. V případu výbuchu na Piazza Fontana v Miláně (1969) policie původně obvinila anarchistu, který však zemřel za nevyjasněných okolností při policejním výslechu – až později se ukázalo, že šlo o dílo fašistické skupiny Ordine Nuovo. Podobně bombový atentát na vlak Italicus (srpen 1974) se snažili neznámí činovníci svést na fiktivní krajně levicovou organizaci.
Italským tiskem běžně probleskovaly informace o napojení tajných služeb na neofašisty a o případné „třetí síle“, která ze zákulisí manipuluje oběma bojujícími stranami. Konspirační teorie, obvykle brané s rezervou, nabíraly na věrohodnosti s každým dalším procesem, který odkrýval nečekaná spojení mezi státní mocí a podzemím.
Pravicoví teroristé se například opakovaně uchylovali do ústraní v cizině, jakoby jim někdo pomohl k úniku před spravedlností. Jedna z podezřelých vedla do Španělska v době, kdy tamní autoritářský režim generála Franka sympatizoval s antikomunistickými sítěmi v Evropě.
Do tohoto obrazu zapadá i stopa bombového útoku v severoitalské obci Peteano (1972): šlo o menší atentát, při němž 31. května 1972 zahynuli tři karabiníci, a vyšetřovatelé jej tehdy bez velkého zájmu uzavřeli s tím, že viníkem jsou levicoví extremisté. Skutečnost měla být opačná.
Právě Peteano se o desetiletí později stalo klíčem k rozpletení celé záhady. V roce 1984 se mladý benátský soudce Felice Casson rozhodl případ Peteano znovu otevřít. Pečlivě prostudoval staré spisy a čím dál zřetelněji před sebou viděl nepravděpodobné chyby a zjevná zatajování důkazů. Expertní analýza odhalila, že v bombě použité výbušniny pocházely z armádních skladů, nikoli z podomácku vyrobeného zdroje, jak se uvádělo původně.
Balistické zkoumání střepin a kulek neodpovídalo původní policejní verzi. Casson začal tušit, že případ Peteano mohl být záměrně ututlán, a pokračoval krok za krokem po stopách, které původní vyšetřovatelé ignorovali. Nakonec se mu podařilo najít skutečného strůjce atentátu. Byl jím Vincenzo Vinciguerra, bývalý člen neofašistické skupiny Ordine Nuovo, který v době Cassonova pátrání seděl ve vězení za jiné politicky motivované vraždy.
Při výslechu Vinciguerra bez váhání přiznal, že bombu v Peteanu nastražil on sám. Zároveň popsal, jak cynicky celá akce proběhla: na místě atentátu zanechal letáky, které měly vyšetřovatele svést k levicové bojůvce Levicové jednotky pro osvobození (fiktivní organizace), a při útěku do ciziny mu prý pomáhaly osoby napojené na italské bezpečnostní složky.
V roce 1984 před soudem vypovídal i jako svědek k boloňskému masakru a prohlásil, že v Itálii působí „skrytá struktura složená z armádních důstojníků i civilistů, která koordinuje jednotlivé masakry, aby země neuhnula příliš doleva“.
Tvrdil, že tato struktura jedná jménem NATO, s podporou zpravodajských služeb a části armádních a politických představitelů. Výpověď usvědčeného teroristy Vinciguerry byla šokující – a nikdo ji tehdy nedokázal potvrdit z jiných zdrojů. Soudce Casson však získal první přímý vhled do mechanismu, který tušil pod povrchem. Rozhodl se jít ještě hlouběji.
Atentát, který odhalil tajemství
Felice Casson při revizi případu Peteano narazil na doklady o zvláštních vojenských skladech zbraní a výbušnin v severoitalském kraji Friuli. Tyto sklady nesly krycí označení „NASCOS“ a vůbec nepatřily do běžné evidence armády. Casson pojal podezření, že právě odtud mohly pocházet trhaviny použité nejen při atentátu v Peteanu, ale možná i při jiných útocích.
Když se ale pokusil zjistit podrobnosti, narazil na státní tajemství. Dokumenty byly uzamčené v archivech rozvědky a armády – kam neměl civilní soudce přístup. Casson se nevzdal. V létě 1990 oficiálně požádal předsedu vlády o zpřístupnění utajovaných spisů. Premiérem byl tehdy Giulio Andreotti, veterán křesťanskodemokratické politiky a jedna z nejmocnějších postav poválečné Itálie.
Andreotti zpočátku váhal a nebyl ochoten soudci vyhovět. Tvrdil, že vše, na co se Casson ptá, jsou dávno odložené historické operace, které navíc spadají pod přísné utajení. Casson se však odvolal na zákon – italské právo neumožňuje krýt zločiny státním tajemstvím. Andreotti nakonec ustoupil a pozval si soudce osobně.
Dne 20. července 1990 vstoupil Casson do premiérovy římské kanceláře. Podle svých vzpomínek očekával napjaté jednání: mocný politik se s ním setkal jen neochotně. Andreotti jej však uvítal téměř bodře a nabídl mu kávu.
Předložil Andreottimu své důkazy, že v Itálii existovaly utajené sklady zbraní a že mohou souviset s pravicovým terorismem. Argumentoval, že vláda nesmí zatajovat informace o závažných zločinech. Andreotti nakonec souhlasil, že soudci mimořádně povolí nahlédnout do tajných spisů. Ještě téhož dne dostal Casson povolení ke vstupu do archivu vojenské rozvědky SISMI v římské pevnosti Forte Braschi.
V tajných svazcích narazil na jediné slovo, které mu náhle začalo dávat smysl všech událostí: Gladio. Latinsky to znamená krátký dvousečný meč – gladius, jaký nosívali staří římští gladiátoři. Pod tímto názvem objevil Casson dokumentaci k dlouholeté organizaci zvláštního určení.
Z archivů vyšlo najevo, že síť Gladio byla vybudována už začátkem 50. let jako přísně tajná jednotka speciálně vycvičených civilistů a vojáků, která měla ve válce zůstat na dobytém území a organizovat partyzánský odboj proti případným sovětským okupantům. Vznik Gladia se datoval do nejžhavější fáze studené války: podle záznamů byl zřízen kolem roku 1951 z iniciativy CIA a ve spolupráci s italskou vojenskou rozvědkou SIFAR.
Postupně se podobné tajné skupiny formovaly i v dalších evropských zemích NATO – aliance je souhrnně označovala jako operace „Stay Behind“ (v překladu „zůstaň vzadu“), neboli sítě připravené zůstat v utajení za frontovou linií nepřítele.
Italští organizátoři zvolili pro domácí síť vlastního krycího jméno Gladio a podle dokumentů se do ní postupně zapojilo nejméně 622 dobrovolníků. Většinou šlo o spolehlivé antikomunisty – bývalé partyzány, rezidenty pohraničních oblastí a rezervisty, kteří byli cvičeni v malých buňkách pro případ vypuknutí třetí světové války.
Z archivů, které Casson prostudoval, vyplynulo, že síť Gladio se podílela na utajených cvičeních a skladovala po celé Itálii množství zbraní a výbušnin ve skrytu před veřejností. Přesně to vysvětlovalo nálezy záhadných skladů v horách Friuli i vojenský původ trhavin v případu Peteano. Vláda v minulosti nikdy nepřiznala, že taková paralelní struktura na jejím území existuje.
Gladio zůstávalo tajné i před mnoha členy vlády a prakticky všemi členy parlamentu. Casson pochopil, že drží v rukou „nejlépe střežené tajemství italské republiky“. V tichosti shromáždil hlavní dokumenty jako důkazy a urychleně sepsal hlášení pro nadřízené orgány.
Odhalení před parlamentem
Premiér Giulio Andreotti tušil, že tajemství Gladia už nelze udržet pod pokličkou. V politickém zákulisí navíc sílil tlak italských komunistů a opozice, kteří na základě Cassonových zjištění požadovali vysvětlení záhadných vojenských skladů. Andreotti se rozhodl předejít skandálu a 3. srpna 1990 předstoupil před zvláštní parlamentní komisi pro vyšetření teroristických masakrů.
Poprvé oficiálně připustil, že v padesátých letech vznikla „paralelní struktura“ zapojená do koordinace odboje pro případ války. Snažil se věc bagatelizovat a tvrdil, že tato síť byla „strukturou informací, reakce a obrany“ a že její aktivity skončily už v roce 1972. Jinými slovy, naznačoval, že Gladio nesouvisí s pozdějšími teroristickými útoky.
Jenže i tato část Andreottiho výpovědi se brzy ukázala jako zavádějící. Když premiér následně předal komisi oficiální dokumentaci, vyšlo najevo, že jednotky Gladia fungovaly nejen po roce 1972, ale prakticky i výrazně později. Italský prezident Francesco Cossiga – sám kdysi jeden z těch, kdo v 60. letech organizaci Gladio řídili – reagoval rozhořčeně. Považoval Andreottiho krok za zradu státního tajemství a nelibě nesl, že informace nebyla nejprve konzultována s hlavou státu.
Andreotti však postupoval oficiálně: v říjnu 1990 vystoupil veřejně v Poslanecké sněmovně a existenci operace Gladio oznámil celé italské veřejnosti. Pod tlakem důkazů potvrdil, že Gladio byla součást širšího systému stay-behind napříč Evropou a fungovala více než 40 let. Dodal, že společně s prezidentem právě podepsali dekret o okamžitém rozpuštění této struktury. Koncem listopadu 1990 ministr obrany oznámil, že jednotka Gladio byla formálně rozpuštěna a její funkce končí.
Itálie tak byla první zemí NATO, která přiznala existenci těchto poválečných tajných armád. Během několika dní se k podobným programům museli veřejně přihlásit i další – například Belgie, Lucembursko, Německo nebo Francie. V podstatě ve všech státech západní Evropy existovaly skryté buňky, vycvičené pro partyzánský odboj v případě sovětské invaze.
V Řecku takovou síť nazývali Red Sheepskin, v Turecku Kontrgerilla, ve Švýcarsku P26. Samotná zkratka NATO se ale tehdy ocitla pod palbou kritiky.
Bývalí agenti CIA a představitelé NATO po roce 1990 ujišťovali, že stay-behind sítě nikdy nedostaly za úkol zasahovat do vnitřní politiky a že o žádné spolupráci s teroristy nevědí. Ministerstvo zahraničí USA v roce 2006 dokonce označilo spekulace o zahraniční podpoře bombových útoků za „smyšlenky vycházející z dezinformací KGB ze 70. let“.
V roce 2000 zveřejnila italská parlamentní Komise pro vyšetřování terorismu výsledky rozsáhlého šetření. Podrobná zpráva došla k závěru, že část odpovědnosti za takzvanou strategii napětí nesou lidé napojení na americké tajné služby.
Autoři z řad poslanců vládní levice uvedli, že „masakry, ty bomby a ty ozbrojené akce byly organizovány, podporovány nebo přímo schvalovány muži uvnitř italských státních institucí – a, jak se nově zjistilo, i lidmi napojenými na struktury amerických zpravodajských služeb“. Zpráva doslova obvinila vládu USA, že v Itálii inspirovala strategii napětí, aby udržela u moci pravici.
Faktem zůstává, že ani čtyři desetiletí po bombě v Boloni nepanuje shoda na tom, kdo přesně tahal za nitky v pozadí. Soudy definitivně určily přímé viníky – dvojici členů neofašistické buňky NAR, kteří byli za nastražení boloňské bomby odsouzeni k doživotí. Odpykávající si trest však dodnes prohlašují, že byli jen obětními beránky.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Gladio
https://en.wikipedia.org/wiki/Bologna_massacre
https://www.nytimes.com/1990/11/16/world/evolution-in-europe-italy-discloses-its-web-of-cold-war-guerrillas.html
https://www.theguardian.com/world/2000/jun/24/terrorism
https://www.afr.com/politics/italian-agents-linked-to-bombers-by-bologna-court-19880713-k2wbj
https://www.ilfattoquotidiano.it/2024/11/18/strage-di-peteano-casson-e-lincontro-con-andreotti-cosi-fu-svelata-lesistenza-di-gladio-stay-behind/7770762/
