Článek
„Já tu mám pana Lorence, to je nejlepší zedník v kraji, bere jen dvacet korun na hodinu, že jo, pane Lorenc…“ Tuhle scénu z komedie Na samotě u lesa zná nazpaměť každý, kdo v téhle zemi někdy zapnul televizi. Prosluněný venkovský dvorek, klídek a hubený chalupář Robert Kos s bezelstným kukučem představuje pražským lufťákům zednického génia, který za dvacku na hodinu způsobně sedí na invalidním vozíku, popíjí pivo a diriguje ostatní, aniž by sáhl na jedinou cihlu.
Český národ u toho už půl století slzí smíchy a dojímá se nad tou malebnou venkovskou idylkou. Jenže skutečný život představitele bodrého Kosa Aloise Liškutína byl podstatně drsnější. Stačilo, že pocházel ze starého selského rodu, jeden spolužák upozornil místní národní výbor na jeho „kulacký“ původ a Liškutín navíc odmítl vstoupit do Československého svazu mládeže. Ze studenta herectví byl rázem politicky nespolehlivý muž s krumpáčem v ruce na šachtě.
Malá česká závist
Alois Liškutín byl narozený 23. září 1929 v Brně a vyrůstal v Tvarožné u Brna. Jeho rodina se zemědělstvím živila po celé generace. Rodiče Marie a Alois pocházeli ze starých selských rodů a rodinné hospodářství živilo celou domácnost. Mladý Lojza po válce nastoupil na rolnicko-zemědělskou školu do Šlapanic, kterou po dvou letech dokončil.
Jenže s mladým Liškutínem to bylo složitější. Měl hudební sluch, hrál na klavír, drnkal na kytaru, zpíval a po vzoru matky propadl místnímu ochotnickému divadlu. V roce 1949 se dostal na brněnskou konzervatoř na obor dramaturgie. Po krátké době byl celý jeho ročník po dalších přijímacích zkouškách převeden na nově založenou divadelní fakultu Janáčkovy akademie múzických umění.
Byl v sedmém nebi. Herectví, dramaturgie, hudba, velké divadelní plány. Kluk z vesnice měl našlápnuto k parádní kariéře.
Mělo to jediný, zato fatální háček: psal se přelom čtyřicátých a padesátých let. Komunistický režim zrovna rozjel kolektivizaci vesnice a ze soukromých hospodářů dělal třídní nepřátele. Liškutínovým nakonec zabavili většinu rodinného majetku a převedli ho do JZD Tvarožná. A původ ze starého selského rodu se Aloisovi velmi rychle propsal i do vlastního kádrového posudku.
Ono se rádo svádí všechno na anonymní „zlý systém“ nebo později na tanky z Moskvy. Jenže ten systém potřeboval ke svému fungování i lidi ochotné upozornit na to, kdo má špatný původ.
Liškutín měl na JAMU spolužáka. Jeho jméno se v dostupných informacích neuvádí. Právě tento spolužák se podle vzpomínek Liškutínovy rodiny postaral o to, aby se škola začala zajímat o jeho původ. Talent mladého herce mu měl být trnem v oku a místo uměleckého souboje přišla rána úplně jiného druhu.
Stačilo zajít na Místní národní výbor v Tvarožné a položit jednoduchou otázku: Jak mohou nechat studovat syna kulaka?
V atmosféře začátku padesátých let to byla munice, která bohatě stačila. Liškutínův selský původ byl problém sám o sobě a nepomohlo mu ani to, že odmítl vstoupit do Československého svazu mládeže. Z talentovaného studenta se stal v očích režimu politicky nespolehlivý člověk.
Po dalším roce studia byl z politických důvodů z JAMU vyhozen. Žádná velká herecká budoucnost, žádné jeviště. Místo školy přišlo zařazení do pracovních vojenských útvarů PTP.
Vyhazovem ze školy to ale teprve začínalo. Pro politicky nespolehlivé muže měl komunistický stát připravenou zvláštní formu vojenské služby: Pomocné technické prapory. Muži, kterým režim nevěřil natolik, aby jim dal zbraň, místo ní fasovali krumpáče, lopaty a sbíječky.
Právě pro politicky nespolehlivé brance se používala klasifikace „E“, která znamenala zařazení k PTP bez ohledu na zdravotní klasifikaci. Liškutín byl jako politicky nespolehlivý poslán k pracovnímu vojenskému útvaru a skončil na Ostravsku v hlubinném dole.
Místo zkoušení her v divadelním sále fáral do dolu Československý pionýr v revíru Orlová–Petřvald. Nebyl tam jako nějaký pomocník na povrchu. Pracoval přímo jako důlní rychlorazič. Liškutín v tomhle světě strávil celých dvacet šest měsíců.
Na konci roku 1953 ho ze zdravotních důvodů a v souvislosti s reorganizací PTP konečně pustili do civilu. Když se vrátil domů, rodinné hospodářství už bylo jen stínem toho původního. Většinu majetku rodičům komunistický režim zabavil a převedl do JZD Tvarožná.
Dlouhá cesta zpátky do Brna
Většina lidí by po takové zkušenosti zahořkla, stáhla se do kouta a do konce života popíjela v hospodě čtvrté cenové skupiny. Liškutín se ale nesložil. Po změně vedení JAMU dostal možnost vrátit se a přerušené studium herectví dokončit. V roce 1955 zazářil v absolventském představení, kde hrál dvojroli v Shakespearově Komedii plné omylů.
Výkon mu otevřel první profesionální dveře. Angažmá mu nabídl Milan Pásek, který ho dříve na fakultě učil a v té době vedl Krajské oblastní divadlo v Hradci Králové.
Jenže ani tam politika úplně nezmizela. Po třech sezonách Liškutín odmítl vstoupit do KSČ a v roce 1958 musel z divadla odejít. Získal angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě, kde strávil čtyři úspěšné sezony.
Až v roce 1962 se mohl vrátit blíž k rodině do Brna. Nejprve hrál ve Večerním Brně a poté v Divadle bratří Mrštíků, kde zůstal až do důchodu. Velké role mu podle rodinných vzpomínek paradoxně příliš nepřál ani Milan Pásek, který se později stal ředitelem tohoto divadla. Liškutín si ale o to víc našel cestu k rozhlasu, televizi, dabingu a filmu.
Do povědomí celé republiky ho vystřelil Jiří Menzel v komedii Na samotě u lesa. Scénář Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka byl plný jemné ironie a Liškutín dostal roli chalupáře a samostavitele Roberta Kosa.
A byla z toho trefa do černého.
Scény s Kosem a mistrem Lorencem se zapsaly do zlatého fondu české kinematografie:
„Takhle už tady postavil tři domy… von teda nevezme cihlu do ruky, ale odborník je to na slovo vzatej!“
A k tomu František Řehák jako Lorenc, který sedí na vozíku, popíjí pivo a nechává fyzickou práci na ostatních.
Češi se v kinech váleli smíchy. Všichni jsme se v tom poznali – ta naše vykutálená sousedská výpomoc, kdy se kolem stavby motá hromada lidí a nejdůležitější muž ze všech přitom skoro nevstane ze židle.
Málokoho v hledišti ale napadlo, že muž, který tuhle venkovskou idylu tak přirozeně prodává, měl s českou vesnicí podstatně tvrdší zkušenost. Do Tvarožné se celý život vracel a rodičům dál pomáhal. Jenže už na společných polích JZD, do něhož před lety přešla většina rodinného majetku.
Po listopadu 1989 už mohl o tom, co jeho rodině i jemu komunistický režim provedl, mluvit bez obav. Politickou křivdu se snažil řešit i aktivně: zapojil se do lidové strany a působil ve výboru sdružení bývalých příslušníků PTP. V roce 1990 odešel z divadla do důchodu.
Měl chatu v Rozdrojovicích, fotografoval, sám si vyvolával snímky, natáčel amatérské filmy na osmimilimetrový i šestnáctimilimetrový materiál a stavěl modely vláčků. Ani umění úplně neopustil – spolupracoval s Radiem Proglas a příležitostně recitoval na společenských akcích. Zemřel náhle 10. října 2000 ve Fakultní nemocnici u svaté Anny v Brně, pár dní po svých jedenasedmdesátinách.
https://www.ceskatelevize.cz/porady/20191-postriziny/tvurci/
https://www.tvarozna.cz/obec/historie-obce/vaclav-alois-liskutin/
https://www.tvarozna.cz/obec/vyznamne-osobnosti/vaclav-alois-liskutin-herec/
https://www.kinobox.cz/osobnosti/31387-alois-liskutin
https://amaterskedivadlo.cz/index.php?data=geo&id=5184
https://www.ustrcr.cz/uvod/citanka-kolektivizace/represe-diskriminace/akce-k-kulak/
https://policie.gov.cz/clanek/udvzk-skpv-historicke-okenko-akce-kulak.aspx
https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2005-01-20-11-05-00/
https://slovo.proglas.cz/kultura-a-vzdelavani/cteni-na-pokracovani/vaclav-vasko-ne-vsim-jsem-byl-rad/
