Článek
Poprvé jste mohli stadion navštívit už koncem 20. let. Tehdy tu zdaleka nestál žádný betonový obr, jen provizorní dřevěné tribuny a písčitá plocha. Ale už tehdy se říkalo, že je to největší stadion světa. A byla to pravda – nově otevřený Strahovský stadion v roce 1926 pojal čtvrt milionu lidí, z toho přes padesát tisíc k sezení.
Rozlohou devíti fotbalových hřišť neměl ve své době obdoby. Velkolepý projekt architekta Aloise Dryáka vznikl hlavně pro všesokolské slety – obří akce, kde tisíce sokolů a sokolek předváděli synchronizované sestavy na oslavu vlastenectví a fyzické zdatnosti.
V létě 1932 diváci sledovali devátý všesokolský slet. Před jejich očima defilovalo na sedmnáct tisíc cvičenců v dokonale sladěných formacích. Mezi nimi i stovky žen v krojích, které cvičily s lesklými kužely tak přesně, až mrazilo.
Na tribuně všichni vstali, když do areálu přijel prezident Tomáš Garrigue Masaryk – starý, na koni, s hlavou hrdě vztyčenou. Stadion tehdy nesl jeho jméno, Masarykův státní stadion, na počest muže, který sokolskou myšlenku podporoval od mládí.
Ve stínu hákového kříže
O šest let později se na Strahov valily davy znovu – ale s jinými úmysly. V červenci 1938 stadion hostil jubilejní X. všesokolský slet, tentokrát nesoucí jasné protiválečné poselství. V hledišti prý bylo vůbec nejvíc lidí v historii – přišlo čtvrt milionu diváků.
Nadšení ale kalily obavy. Za hranicemi sílilo nacistické Německo a Češi tušili, že tato přehlídka jednoty a síly může být i poslední výkřik svobodného národa.
Pak přišla válka. Strahovský stadion zůstal stát, ale duch místa se přes noc změnil. Hřiště, kde cvičili sokolové v krojích, teď obklopily uniformy s hákovým křížem. K 50. narozeninám Adolfa Hitlera uspořádali Němci v dubnu 1939 na Strahově okázalou vojenskou přehlídku.
V následujících letech začaly z Prahy odjíždět transporty Židů do neznáma. Málokdo tehdy věděl přesně kam. Šeptalo se o Terezíně, o jakýchsi „pracovních táborech na východě“. Na Strahovském stadionu německé úřady shromažďovaly tisíce vyděšených lidí před cestou k transportům.
Pod otevřeným nebem, na té chladné ploše, postávaly rodiny s kufry, staří i děti. Plakali potichu, nebo už neměli sílu ani na slzy. Ozývaly se hrubé povely v němčině, štěkot psů a skřípění náklaďáků. Žádná hudba, žádný potlesk. Jen strach a dunivé ticho velodromu smrti.
Když válka skončila, v létě 1945 na tribunách i ploše seděli a leželi pro změnu Němci – civilisté i vojáci – čekající na odsun z poválečného Československa. Byl to ironický osud: místo se stalo táborem pro poražené.
Když tleskají davy v jednotě
Po únoru 1948 začal v zemi nový režim a sokolská organizace byla komunisty zrušena. Ještě krátce předtím stihl Strahov hostit XI. všesokolský slet – v létě 1948, pár měsíců po převratu, dokonce za účasti komunistického prezidenta Klementa Gottwalda.
Sokolové využili slet k tichému protestu proti novým pořádkům: cvičili s maximálním nasazením, ale mnozí cvičenci na tribunách salutovali dvouprstým sokolským pozdravem místo povinné zdvižené sevřené pěsti. Hlediště burácelo, když cvičili dorostenci a vytvořili živý nápis „Pravda vítězí“. Nový režim krátce poté sokoly jednou provždy zakázal.
Místo nich se zrodila náhrada – spartakiády. Hromadné tělovýchovné slavnosti pro lid, zbavené sokolských tradic, zato prostoupené komunistickou ideologií. Strahovský stadion se k nim hodil dokonale.
Od 50. let probíhala rozsáhlá dostavba a modernizace areálu, přibyly mohutné železobetonové tribuny, věže, zázemí. Hřiště se zvětšilo a kolem něj vyrostl monumentální ovál ochozů pro nespočet diváků. V červnu 1955 se pak konala první celostátní spartakiáda, načasovaná k 10. výročí sovětského „osvobození“ Československa.
Všichni museli nacvičovat dlouhé měsíce, aby utvořili obří synchronní show na oslavu režimu. Připomínalo to do určité míry staré sokolské slety: opět moře lidských těl v jednotě pohybu. Ale něco bylo jinak. Možná ta hudba – místo sokolských pochodů zněly budovatelské písně. Možná výrazy ve tvářích cvičenců.
Po Strahově opět zněl nadšený aplaus – tentokrát řízený a povinný. V ochozech seděli straničtí funkcionáři a tleskali mohutným provoláváním slávy pracujícímu lidu. Každých pět let se ta podívaná opakovala. Spartakiády rostly do obludných rozměrů: v roce 1960 se jich dohromady zúčastnilo přes 750 000 cvičenců a do ochozů přišly celkem 2 miliony diváků.
Ta čísla jsou neuvěřitelná – vždyť celá Praha měla tehdy sotva milion obyvatel. Pro režim to byla demonstrace moci a jednoty národa. Pro mnohé účastníky to ale navzdory propagandě byla i radostná událost: možnost podívat se do hlavního města, vystoupit před publikem, něco si dokázat.
Poslední celostátní spartakiáda se konala v roce 1985. Režim se už otřásal v základech a další plánovaná spartakiáda v roce 1990 už se nikdy neuskutečnila. Během sametové revoluce v listopadu 1989 burácely na velkém stadionu už jen prázdné tribuny ve větru – lidé cinkali klíči jinde, v ulicích a na náměstích.
Ozvěny let minulých
A tak se stalo, že betonový kolos nahoře na Petříně zůstal na počátku 90. let náhle bez účelu. Megalomanská stavba neměla využití, chátrala. Na opuštěném hřišti mezi praskajícími tribunami rostl plevel a náletové břízy. Ozývaly se dokonce hlasy, že by bylo nejlepší stadion zbourat a areál zastavět něčím užitečnějším. Ale nestalo se.
Možná proto, že pro mnohé měl pořád příliš velkou cenu – jako připomínka všeho, co země ve 20. století prožila. V roce 2003 byl Strahovský stadion dokonce prohlášen za kulturní památku, což mu prakticky zachránilo život.
Tehdy v srpnu 1990 to ovšem vypadalo, že se místo probudí k novému životu. Necelý rok po revoluci do Prahy přijela legendární britská kapela Rolling Stones. A kam jinam ji pozvat než na Strahov – jediný prostor v zemi, kam se vejde sto tisíc lidí na rockový koncert?
Byl to symbolický okamžik. Ještě pět let předtím by něco takového bylo nemyslitelné. Pódium zdobila gigantická rudá opona – ale ne symbol totality, nýbrž součást show Rolling Stones. Když se ta opona s hromovým rachotem zřítila a ozval se první kytarový riff, dav explodoval nadšením. Píše se 18. srpen 1990, Václav Havel osobně vítá kapelu a pak už Strahov patří rokenrolu. Na koncert míří asi 100 000 lidí.
Stovky z nich sedí i na střeše blízké koleje, jiní lezou na stromy, jen aby zahlédli Micka Jaggera. „Tanks are rolling out – the Stones are rolling in,“ psala tehdy zahraniční média s úžasem. Tanky odjely, kameny se valí. Ta slova vystihovala vše.
Po koncertě Rolling Stones následovaly na Strahově ještě další velké akce. V září 1994 zde zahráli Pink Floyd pro 120 000 fanoušků. V srpnu 1995 se Rolling Stones vrátili a přišlo dokonce 130 000 lidí – nejvíc, kolik kdy stadion při koncertu zažil. Svoje hity tu zahrála kapela U2 i metaloví AC/DC.
V roce 1995 sloužil papež Jan Pavel II. na Strahově mši pod širým nebem pro statisíce věřících. Zdálo se, že gigantický stadion našel nový smysl jako chrám kultury. Ale bylo to jen dočasné. S přelomem tisíciletí začal Strahov znovu utichat. Občas ještě posloužil pro veletrhy nebo srazy, část plochy si pronajala Sparta Praha pro tréninková hřiště.
Jinak ale „velký strahovský“ dál chátral. Z vnějšku zarůstal graffiti a rzí, uvnitř trávou. Jeho železobetonová kostra působí spíš jako zanedbaný pomník. Pomník zmarněných nadějí? Nebo spíš pomník lidské vytrvalosti?
Zdroje:
https://archiv.hn.cz/c1-64471590-rolling-stones-strahov
https://www.novinky.cz/clanek/cestovani-strahovsky-stadion-pamatuje-nejen-spartakiady-40372162
https://www.prahaskolska.eu/stadion-strahov-stavba-s-pusobivou-historii-a-nejistou-budoucnosti/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/strahovsky-stadion-kapacitou-prekonal-jen-rimsky-circus-maximus-113535
https://en.wikipedia.org/wiki/Great_Strahov_Stadium
