Článek
Bytové divadlo na pražských Hradčanech, podzim 1978. Za zataženými závěsy stojí uprostřed obývacího pokoje dvě postavy v jednoduchých kostýmech. Herec Pavel Landovský svírá v ruce improvizovaný meč a spolu s kolegy recituje verše z Macbetha.
Legendární tragédie Williama Shakespeara se toho večera neodehrává na divadelním jevišti, ale v soukromém bytě herečky Vlasty Chramostové. V publiku sedí jen několik desítek spřátelených diváků – a také kameraman Stanislav Milota, který na 16mm film tiše zaznamenává zakázané představení pro budoucnost.
Landovský sehrál roli v Kohoutově bytové úpravě Play Macbeth s chutí, ale nahlas se o tom nikde mluvit nesmělo. Bylo mu teprve dvaačtyřicet let a ještě nedávno patřil k nejoblíbenějším hercům v Československu. Teď se místo oficiální scény musel spokojit s bytovým divadlem.
Od začátku normalizace mu úřady postupně odebíraly možnost veřejně vystupovat a po roce 1977 měl už všechny oficiální herecké příležitosti zapovězené. Přesto se nevzdal. Když ho nepustili na pódium, hrál potají v obýváku.
Činoherní klub
Pražský Činoherní klub se v polovině 60. let stal domovskou scénou Pavla Landovského a místem, kde naplno rozvinul svůj talent. Do angažmá v tomto prestižním souboru nastoupil v polovině 60. let, ačkoliv neměl formální herecké vzdělání. Narodil se 11. září 1936 v Havlíčkově Brodě a původně se vyučil nástrojařem – na herectví ho čtyřikrát nevzali.
Prošel si proto klasickou hereckou „učňovskou“ praxí na menších scénách: jako elév začínal na severní Moravě v Šumperku, poté hrál dvě sezony v Klatovech a jednu v Pardubicích. Teprve ve třiceti letech se dostal do Prahy, ale okamžitě se stal jednou z opěrných tváří Činoherního klubu.
Na prknech „Činoheráku“ Landovský zářil v klasickém repertoáru i současných hrách. Režisér Jan Kačer ho obsazoval do výrazných charakterů ruských dramat – hrál třeba hejtmana v Gogolově Revizorovi nebo statkáře Lopachina v Čechovově Višňovém sadu. Diváky bavil přirozeným komickým projevem, jehož základem byla hlučná, živelná energie a zároveň jistá neohrabaná prostota.
Tyto vlastnosti vkládal i do svých filmových rolí a televizních výstupů. Koncem šedesátých let se objevil hned v několika populárních filmech české nové vlny. Ve snímku Utrpení mladého Boháčka (1969) si zahrál hlavní roli nesmělého venkovského nápadníka a díky ní si ho zapamatovalo široké publikum.
Menší, často komediální postavy, které ztvárnil ve filmech jako Svatba jako řemen (1967) nebo Ostře sledované vlaky (1966), dodnes baví svou zemitostí a humorem. Měl také úspěch jako autor divadelních her – v roce 1969 měl na domovské scéně premiéru jeho vlastní kus Hodinový hoteliér, který režíroval Evald Schorm.
Koncem 60. let byl Pavel Landovský na vrcholu popularity a zdálo se, že před sebou má dlouhou a plodnou kariéru. Žertem o sobě říkal, že je „nesnesitelný obdivovatel žen“, a v osobním životě platil za bouřliváka se slabostí pro večírky.
Svérázná povaha a pověst bohéma však nijak neohrožovaly jeho postavení oblíbeného herce – dokud nepřišel politický zlom. Srpnová okupace 1968 a nástup takzvané normalizace dramaticky proměnily kulturu v Československu. Nový režim začal vyžadovat po umělcích loajalitu, nebo alespoň tichý souhlas. To byl požadavek, kterému se Landovský odmítal přizpůsobit.
Charta 77
K 31. červenci 1976 byl Pavel Landovský bez udání důvodu propuštěn ze souboru Činoherního klubu. Tehdy to znamenalo jediné: stal se politicky nespolehlivým. Přestože se oficiálně nedopustil ničeho nežádoucího, jeho otevřené názory a přátelství s disidenty byly Státní bezpečnosti trnem v oku.
Landovský veřejně odmítal podepsat takzvanou Antichartu, kterou režim nutil hercům na začátku roku 1977 jako projev loajality. Naopak – patřil k prvním, kdo se připojili k prohlášení Charty 77, jež požadovala dodržování lidských práv. Tím se definitivně ocitl na „černé listině“ nepohodlných osob. Od ledna 1977 ho policie opakovaně zadržovala, předváděla k výslechu, zastrašovala.
Jedna z nejdramatičtějších epizod té doby nastala hned 6. ledna 1977. Landovský tehdy vezl svým automobilem opisy prohlášení Charty 77 – podle pozdějších vzpomínek šlo o desítky až stovky obálek s textem, které se chystal spolu s Václavem Havlem a spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem dostat ke státním orgánům a signatářům.
Od časného rána měl ale v patách vůz Státní bezpečnosti, a tak se rozhodl ujet. Sešlápl plyn svého osobního Saabu a Prahou se rozpoutala divoká honička. Estébáci jeho auto dostihli v Dejvicích, zastavili je a zatkli všechny uvnitř. Výsledek byl pro režim typický: dokumenty zabaveny, disidenti odvezeni k výslechu.
Landovský vyvázl jen s rozbitým čelem od policejního zásahu, ale neprojevoval lítost – riskoval vědomě. „Vzali jsme Charty do tašek a řekl jsem: Jedem!“ popsal později situaci s trpkým humorem.
Po podpisu Charty už Landovský v Československu oficiálně hrát nesměl. Místo toho se dál stýkal s disidentskou komunitou a hledal jiné cesty k herectví. Společně s Vlastou Chramostovou, Pavlem Kohoutem a dalšími zakázanými umělci začal pořádat tajná bytová představení pro okruh přátel.
V této improvizované „domácí scéně“ si zahrál například v adaptaci Play Macbeth (1978), jejíž děj autoři vyložili jako alegorii o manipulaci a zneužití moci. Ve stejném období vznikla také nahrávka Havlovy jednoaktovky Audience, v níž Landovský účinkoval. Hru o disidentovi pracujícím v pivovaru režim na jeviště nepustil, a tak ji dva přátelé – dramatik a herec – alespoň nahráli.
Deska vyšla v roce 1978 ve Švédsku a do Československa se pašovala potají. Pavel Landovský tím vším dával najevo, že se nenechá zlomit; přesto netajil, že ho stesk po divácích a domově tíží.
17 let v exilu
Státní bezpečnost mezitím rozjela akci s krycím názvem Asanace, jejímž cílem bylo přimět co nejvíce opozičních osobností k emigraci. Na Pavla Landovského se zaměřila obzvlášť důsledně. V průběhu roku 1978 za ním agenti docházeli s nabídkou, že pokud opustí republiku, dají mu pokoj. Zpočátku odolával, ale když tlak zesílil a začaly výhrůžky, souhlasil.
V lednu 1979 oficiálně vycestoval do Rakouska. Fakticky byl režimem vytlačen do exilu. Všem zúčastněným bylo jasné, že zpáteční cestu mu komunistická moc neumožní. Landovský narychlo sbalil několik osobních věcí a rozloučil se s rodinou.
Bylo mu čtyřicet dva let, měl za sebou první manželství a dvě malé děti, ale jiné východisko neviděl. Spolu s ním odcházeli nebo byli vytlačeni do exilu i další umělci – spisovatel Pavel Kohout nebo písničkář Vlastimil Třešňák – každý se s domovem musel rozloučit po svém.
Ve Vídni čekala na Landovského paradoxně jedna z životních hereckých příležitostí. Díky Kohoutovým kontaktům získal angažmá ve světoznámém Burgtheatru. Tamní ředitel mu nabídl místo člena souboru a Landovský se stal jedním z prvních českých herců na této prestižní scéně.
Jazykově se dokázal obstojně domluvit a pověst výborného herce ho předcházela. Při nástupu do Burgtheatru měl ovšem za sebou dramatické události, které se podepsaly i na jeho zdraví – v letech plných stresu prodělal infarkt a trpěl vysokým tlakem. Ve stínu exilu se zotavoval z předešlých let a soustředil se opět na práci.
V Burgtheatru strávil Pavel Landovský nakonec sedmnáct sezon, respektive v jeho okruhu působil až do konce 90. let. Z původně dočasného plánu se stal dlouhý pobyt, během kterého pomalu zapustil v Rakousku kořeny. V praxi to znamenalo, že se na mnoho let proměnil v herce „menších rolí“ – hrál spíše epizodní či vedlejší postavy, často cizince slovanského původu.
Svoji výraznou češtinu a fyzickou robustnost využíval alespoň v charakterových rolích, ať už na jevišti, nebo před kamerou. Rakouští i němečtí režiséři ho obsazovali i do televizních a filmových produkcí. V 80. letech se díky tomu objevil například v epizodě populárního krimiseriálu Derrick nebo v německé adaptaci Kupce benátského. V roce 1981 si dokonce na dálku zahrál menší úlohu v hollywoodském filmu Miloše Formana Ragtime – Forman byl Landovského přítelem ještě z pražských časů a neváhal ho do svého projektu zapojit.
Ačkoliv se v cizině hmotně zajistil a na jevišti neztratil, myšlenkami zůstával Landovský často doma. Ještě počátkem 80. let se několikrát pokusil ilegálně překročit československé hranice a vrátit se aspoň na skok. Při jedné akci plánoval překonat Dunaj po vodě. „Tam je strašnej proud, to je vo držku,“ komentoval později s nadhledem svůj nápad plavat přes řeku, který málem nepřežil.
Silný proud ho zanesl o několik kilometrů dál, než chtěl – místo v rakouské části se vynořil vyčerpaný a prokřehlý na maďarském břehu, kde ho zadržela tamní pohraniční hlídka. „Já jsem byl agent-plavec!“ zavtipkoval posléze o svém dobrodružství.
V Maďarsku měl jako občan Rakouska povoleno pobývat, a tak tudy později cestoval častěji, aby se mohl vídat aspoň s přáteli z Československa. Jeho někdejší domov ho nicméně až do konce 80. let oficiálně považoval za persona non grata a pod drobnohledem ho nechávala i československá tajná policie.
Návrat na plátno i jeviště
Sametová revoluce v listopadu 1989 zastihla Pavla Landovského ještě v Rakousku. Na rozdíl od některých jiných exulantů se do osvobozené vlasti nevrátil okamžitě – ve Vídni měl stále náročné angažmá a rodinné zázemí. V Praze se však zanedlouho znovu objevil na scéně v plné síle. Symbolicky se tak stalo při veřejném uvedení Havlovy Audience, tentokrát už jako oficiální inscenace.
V únoru 1990, necelé tři měsíce po pádu totality, stanul Landovský opět na prknech Činoherního klubu, po boku Josefa Abrháma v roli sládka z pivovaru. Hru režíroval Jiří Menzel a Československá televize pořídila z tohoto představení záznam. Tentýž kus, který dříve existoval jen na tajně vydané desce, si teď mohl legálně pustit každý divák.
V Burgtheatru působil až do konce 90. let a do Čech se vracel postupně. Česká divadelní obec ho vřele přijala. Landovský hostoval v Divadle Na zábradlí i na scéně Národního divadla, objevoval se na jevišti svým nezaměnitelným stylem i ve vyšším věku. Jeho filmografie se v polistopadové době dokonce rozrostla ještě výrazněji než divadelní role. V roce 1992 ztvárnil nezapomenutelným způsobem postavu majora Terazkyho ve filmové komedii Černí baroni.
Svým hromovým hlasem a humornou slovenštinou tam zosobnil absurdní tupost vojenských pohlavárů padesátých let a stal se opět miláčkem publika. Charakter diktátorského důstojníka Terazkyho byl sice ryze komediální, ale Landovský do něj vložil vlastní zkušenost s mocenskou zvůlí. „Čo bolo, to bolo, terazky som majorom,“ pronášel na plátně Landovského major s nepřehlédnutelným sarkasmem, a diváci v kinosálech se smáli – vtipné i příznačné bylo, že pronásledovaný herec se po letech v exilu vrátil domů úspěchem v roli někdejšího pronásledovatele.
Do konce 90. let a v prvním desetiletí nového milénia si Pavel Landovský zahrál menší i větší role v řadě dalších filmů. Režiséři ho rádi obsazovali pro jeho osobitý projev i dlouho neokoukanou tvář. Zahrál si například ve snímcích Amerika (1994), Nejasná zpráva o konci světa (1997) nebo Stůj, nebo se netrefím (1998). Často šlo o vedlejší úlohy podivínů, dědečků nebo sluhů, které dokázal i malým výstupem oživit.
V roce 2007 se objevil v populárním filmu Vratné lahve režiséra Jana Svěráka – téměř beze slov tam ztvárnil starého učitele, který na kole objíždí kraj a všemu jen pokyvuje hlavou. Na první pohled drobná figurka, ale v podání Pavla Landovského patří k těm, které se divákům okamžitě vybaví.
Navzdory zdravotním potížím zůstal Pavel Landovský aktivní až do konce života. V roce 2011 si zahrál epizodní roli kočího v jediném filmu, který režíroval jeho generační druh Václav Havel – Odcházení. O dvě léta později vznikl celovečerní dokument Hoteliér, v němž režisér Josef Abrhám mladší zachytil setkání Landovského s přáteli z Činoherního klubu při vzpomínání na dávnou hru Hodinový hoteliér.
Film je současně empatickým portrétem stárnoucího umělce, který bojuje s omezeními vysokého věku – Landovského během natáčení trápila paměť i následky prodělané mrtvice. Jeho někdejší kolega Jan Kačer v dokumentu popisuje, jak těžce nesl, že už nemůže hrát naplno jako dřív: „Chtěl, aby svět byl lidský a spousta fantazie. Když na něj přišla ta hrozná nemoc a bezmoc, strašně špatně to snášel, že někde musí ležet.“
V roce 2013 se Landovský dočkal i významného veřejného ocenění. Společně s dalšími někdejšími odpůrci totality převzal 17. dubna 2013 z rukou ministra obrany Pamětní odznak třetího odboje – oficiální uznání za svůj podíl v protikomunistickém odboji.
Pavel Landovský zemřel náhle 10. října 2014 ve svém domě v Kytíně u Prahy, bylo mu 78 let. Zpráva o jeho skonu zastihla shodou okolností herce Divadla na Vinohradech přímo během zkoušky nové inscenace Hodinový hoteliér. Při dopolední zkoušce se v den Landovského úmrtí soubor dozvěděl, že autor hry už není mezi živými, a všichni přítomní drželi minutu ticha.
https://plus.rozhlas.cz/jeden-cas-jsem-byl-zatykanej-skoro-kazdej-den-pribeh-pavla-landovskeho-6511308
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/1136/pavel-landovsky
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/zemrel-bourlivak-odesel-herec-a-disident-pavel-landovsky-338823
https://www.lidovky.cz/relax/lide/profil-pavel-landovsky-svebytny-herec-a-dramatik-s-povesti-bourlivaka.A141011_110759_lide_hm
https://www.pametnaroda.cz/cs/landovsky-pavel-1936
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/208463/hotelier
https://magazin.pametnaroda.cz/pribehy/zrod-charty-77-provazela-automobilova-honicka-v-prazskych-dejvicich
https://www.csfd.cz/film/279861-play-macbeth/prehled/
